Maraton Zátopkovy stezky: když to nejde rychle, tak běhej pomalu

Zatímco o půlmaratonech mohu zodpovědně říct, že už je po sedmdesáti závodních a ještě více tréninkových spolehlivě umím, já a maraton, to je v poslední době dost bolestivá kombinace. Poslední relativně rozumný výsledek jsem si zaběhl roku 2017 v Plzni Okolo Boleváku. Rok nato jsem se strašlivě protrápil Lincem a i to byl jeden z důvodů, proč jsem angažoval trénéra a začal se cílevědoměji připravovat. Navzdory tomu přišel loňský maratonský výbuch ve Stromovce a má logická úvaha, že rychlé maratony mi už asi nejsou souzeny.

I z toho vyplynul plán dát si letos maraton jen tak na pohodu, nesoustředit se na dobrý čas, ale jen na bezpečné a důstojné doběhnutí. Vyvoleným měl být Big 5 Marathon v Jihoafrické republice, který je však přeložen, stejně jako spousta jiných, na příští rok. Nevadí, řekl jsem si na jaře, zaběhneš si nějaký závod na podzim. Zjevně jsem však byl moc velký optimista. Od půlky září jsou podzimní závody opět odkládány a rušeny. Co teď?
Za takové situace nezbývá, než najít si závod, který vlastně ani žádným závodem není. Jen sešlostí několika běžeckých magorů, kteří rádi dlouho běhají, chtějí mít v záznamech další maratonskou čárku, a protože běhají rádi, tak nepotřebují být v cíli rychle, to by byla škoda. Jeden takový výběh se konal na staroboleslavských Zátopkových běžeckých stezkách. Dva kilometrové okruhy, osm pětikilometrových a něco málo navíc.

Žádné startovné, žádný servis v podobě šaten, úschovy zavazadel, či časomíry. Pití si každý přinese své a obsadí si s ním svůj pařez. Na trati je pak každý sám, což není v rozporu s epidemiologickými opatřeními a naopak to je v souladu s doporučením individuálního pohybu v přírodě.
Úderem deváté se shromáždíme u moukou vysypané značky Start, zazní "tak jdem" a jdem... Mávnu na Angeliku, která mě přivezla na start. Pojede domů a vrátí se sem za nějaké čtyři hodiny.

Prvních 200 metrů máme po asfaltu, pak seběhneme na lesní cesty a po nich běžíme dalších 42 kilometrů.
Teplota je lehounce nad nulou, vše je mokré od ranní rosy a hezky podzimní. Přesto záhy shledávám, že by se mi mohlo běžet lépe. Tepy jsou o něco výš než obvykle a chybí tomu lehkost. Není divu, zrovna mám pracovní pohotovost, v noci mě dvakrát budili a i ted běžím s mobilem. Snažím se plnit svůj plán "běžet co nejpomaleji umím", a vychází mi z toho tempo 6:45. Trasa je hezká, ale není vyložené snadná. V první řadě se jedná o trail, čili lesní cesty. Není to rovný asfalt, kde člověk může v klidu vypnout hlavu. V každém kole je jeden ostřejší výběh a dva ostřejší seběhy.

Výhodou mnohaokruhového maratonu je možnost pravidelného občerstvování. Po každých pěti kilometrech si dávám třetinku svého ionťáku, v druhé polovině trasy si dávám ob kolo i banán. Krátce po startu odkládám bundu a rukavice, dvě trička a lehká mikina stačí.
Má fyzická pohoda kopíruje klasickou sinusoidu. Nejprve nerozhýbanost a těžkopádnost, postupně přechod k vytrvalostní nespěchavé euforii, až po nástup únavy a bolístek po třicátém kilometru. Ale to vše tak nějak bylo v plánu.

Držím se závazku běžet pomalu a nepřejít do chůze. Ostatní si s nepřecházením do chůze hlavu nelámou a řadu z nich postupně předbíhám o kolo. Tempo zvyšuji až ke konci když vidím, že už pro mě přijela Angelika a já nechci, aby v chladném lese musela čekat příliš dlouho.

Do cíle dobíhám vlastně v pohodě. Bohužel při pohledu na hodinky zjišťuji, že mi ještě půlkilometr chybí. Nevýhoda užívání GPS v lese. Nechci jediný letošní maraton znehodnotit pochybami o regulérnosti, tak si ještě dám 250 metrů tam a zpět. Nejde o minutky a na nějakém tom kroku mi nesejde.
Uvidíme, co přinese budoucnost. Budu mít ještě ambici honit minuty a snažit se o osobák? Těžko říct. Zatím to hodnotím tak, že běhat v lese čtyři hodiny a tři čtvtě na pohodu je o dost příjemnější, než snažit se o výkon, přepálit start a následně hnát tělo na hranici kolapsu, a nakonec se pod čtyři hodiny stejně nedostat, což byl obvyklý průběh posledních regulérních závodů. Ale nikdy neříkej nikdy, že?

Divný rok pokračuje v Běchovicích...

Opravdu divný rok. Z našich běžeckých plánů letos nevychází téměř nic a závody, kterých se účastníme, jsou dílem improvizace na poslední chvíli. O Běchovicích to naštěstí neplatí, ty jsou v plánu každý rok, byť i jejich konání letos vyšlo jen o fous. Ale i zde zasáhla nepřízeň osudu a Angelika, která je řadu let běhá se mnou, musí letos se zcela neběžeckých zdravotních důvodů vynechat jak Běchovice, tak i zbytek letošních závodů a na startu je jen coby doprovod.
Roli běžeckého parťáka tak přebírá kamarád Jirka Skřeček, který k nám zavítal z daleké Moravy a pro kterého je to premiérový start na slavném závodě. Vybral si na to dobrý rok. Do poslední chvíle nebylo jasné zda se závod bude konat a v jaké podobě. Nakonec to dobře dopadlo, plukovník ministr Běchovice zakázat nestihl, ovšem jen o chlup, pár dní poté už mají závody utrum.
Všechna čest organizátorům, kteří se dokázali popasovat s utahováním šroubů ze strany regulátorů. Nejprve to vypadalo, že se bude startovat ve čtyřech vlnách po 15 minutách (staříci, elita, 1. vlna ostatních, 2. vlna ostatních), změna podmínek je však přiměla rozbít start "ostatních" do minivln po pěti minutách. A nutno dodat, že to jak organizátoři tak běžci zvládli s přehledem, pochopením a humorem. Asi už si zvykáme.
Zcela zvláštní pocit pak nastal ve startovním koridoru, kde organizátoři flexibilně implementovali nařízení o dvoumetrových rozestupech a my stáli každý na svém puntíku jak cvičenci na spartakiádě. V roušce, pochopitelně. Výborné.

Já a Jirka na značkách

Nicméně zatímco panikařící a zmatkující regulátoři závodění komplikují jak mohou, příroda je nám letos nanevýš milostiva. Prudce se ochladilo, v předchozích dnech pršelo a teď máme na startu něco kolem dvanácti stupňů, což je takřka dokonalé.
Startujeme. Jsme druhá část první vlny, takže vybíháme v 11:35. Po startu je povoleno stáhnout roušky a nedodržovat rozestupy. Nyní se ukazuje, že dvoumetrové mezery mezi startujícími mají i něco do sebe. Zatímco při startu "natěsno" se dav rozbíhá jen zvolna, nyní je spousta místa a můžeme rovnou vyrazit svižně.
Vybíhám v klidu. Je mi jasné, je po pěti letech zlepšování dnes přijde propad. Předchozí týdny pro mě byly fyzicky a psychicky značně vyčerpávající a ač jsem se snažil běžecky nepolevit, o systematickém tréninku nemohla být řeč. Dnes je to jen o čárce za odběhnutý závod a nepřerušení série účastí. Možná o to víc si běh užívám. Nejedu na 100% ale na 90-95% a baví mě to.

Na startu ve vlnách je zábavné, že je prakticky po celý závod koho předbíhat. Nejprve dobíháme pomalejší kousky z první části naší vlny, ti startovali pět minut před námi. A zhruba od poloviny trati i nejpomalejší ze staříků, ti startovali dvacet minut před námi. Předbíhám je s respektem a vždy zatleskám. Pokud se jednou i já budu v osmdesáti šourat po trase běchovického závodu, budu to považovat za velkou životní výhru.
Jirka mi hned po startu vzorově ukázal záda, takže si v klidu jedu svým tempem a závod hezky ubíhá. Trasu prožívám podobně jako vždy. První, venkovštější, polovina mě baví méně, je tak nějak nudnější. Ale dobře vím, že se to zlomí přesně na polovině v Kyjích. Zde končí laškovné vlnění Běchovic a Dolních Počernic a přichází nekompromisnější druhá půle. Táhlé kilometrové stoupání nad Průmyslovou, ostrý seběh do Hrdlořez, vyhlášené stoupání na Žižkov, před kterým nás vítají prapory "Welcome to Hrdlořezák", i finále na Koněvce, kde se člověku zdá, že už to přeci má za sebou, ale ono ne, ta silnice je pořád do kopce. Druhá polovina je těžší, ale víc baví, je to důvěrně známý nepřítel, se kterým si to lze jednou ročně na férovku rozdat.

Protože jsem letos úmyslně jel lehce podmaximálním tempem, mám na posledních 200 metrech, kdy se Koněvova mění ze stoupání na klesání do cíle, ještě sílu zafinišovat. To je pro mě také nová zkušenost, asi bych to měl dělat častěji. Pravda, výsledný čas je o minutu horší než loni. Ale víte co? Ono je mi to asi jedno.
V cíli se shledávám s Jirkou, který tam na mě už tři minuty čeká, sdělujeme si dojmy a vydáváme se hledat autobus, který letos sváží finišery zpět na start. Běžně v cíli mívám ve dvoře zaměstnavatele nachystané auto, ale letos kvůli práci z domova nebyla vhodná příležitost si ho tam převézt. Další nová zkušenost: když se v chladném počasí padesát rozhicovaných běžců nacpe do autobusu, krásně to zamlží všechna okna. Nezbývá než doufat, že příští rok poběžím po dvanácté, že to bude bez roušek, že budu chodit normálně do práce a Jirkovu společnost doplním i Angelikou.

DETAILY BĚHU

Jak jsem v Miřejovicích zklamal svého vodiče

Letos se nám podmínky na závodech pravidelně střídají, takže horko se v Miřejovicích první srpnový den dalo očekávat jak z hlediska meteorologické pravděpodobnosti, tak z hlediska cyklu studený závod - horký závod. Na novoročním běhu Horními Počernicemi bylo chladno, na Madeiře bylo horko. Na půlmaratonu v Ústí bylo chladno a pršelo, v Truntově bylo dusno a hic. Na ruzyňské ranveji lilo jak z konve, takže bylo jasné, že v Miřejovicích bude jasno a horko. Což se beze zbytku naplnilo.

Sobota prvního srpna je pochopitelně nejteplejším dnem týdne s nebem bez mráčku a předpovědí 32°C. Atmosféra na startu má charakter klasické místní vesnické slavnosti. Jde o malý závod, kde se lidé povětšinou znají a nestartují tu poprvé. Já běžím místní rovinatou trať potřetí, Angelika podruhé. 

Co se týká osobních ambicí, žádné zde nejsou. Jsem už dost zkušený na to, abych po tělu nechtěl něco, čeho v teplotách nad pětadvacet stupňů nemůže být schopno. Budu spokojen, pokud závod rozumně odběhnu, aniž bych odpadal a přecházel do chůze. Takhle si to aspoň říkám cestou autem na start...
...jenže pak zahlédnu vodiče, kteří jsou zde pro časy 1:40, 1:50 a 2:00. Běh s vodičem jsem už dlouho nezkoušel a 1:50 je čas, se kterým bych tady asi byl spokojený. Inu, proč tedy ne?
Angelika si s podobnými úvahami hlavu neláme, teplo jí vadí méně než mě a tolik netrpí mužskou maskulinní ješitností a soutěživostí.

Po startovním výstřelu začínám podle plánu velmi zvolna s tím že uvidím, jak se mi budou chovat tepy a jaké budou pocity. Do závodu nás se vzrušeným štěkotem doprovází i sportovně naladěný psík. První kilometr je podél Vltavy, kterou následně přebíháme po jezovém mostě z roku 1904. Právě na mostě dobíhám vodiče na 1:50, dle trikotu se jmenuje Vláďa. Drží se ho další tři běžci, tak se zavěšuji za ně. Následně sonduji své pocity a zvažuji své šance na dokončení v tomto tempu. Nepřijde mi to moc pravděpodobné, ale nechci předčasně házet flintu do žita, respektive do chmele, protože kolem nás jsou hezké chmelnice.
Po první občerstvovačce na zhruba třetím kilometru se naše skupinka na trati osamostatňuje a zmenšuje, jsme už jen čtyři a jsme na trati celkem sami. Držím se dva kroky za ostatními, v uších sluchátka a jen se vezu. Po prvních nekomfortních kilometrech jsem chytil rytmus a běží se mi celkem dobře. Vláďa se správně snaží se svou miniskupinkou komunikovat, tedy aspoň se dvěma běžci kolem sebe. Nějakou dobu mi to vyhovuje, ale kdesi na šestém kilometru soudím, že se chovám sice vcelku rozumně z hlediska efektivity běhu, ale zato nespolečensky. Schovávám tedy sluchátka do kapsy a přidávám se k ostatním. Na další občerstvovací stanici přijdeme o dalšího člena skupinky, takže zhruba od sedmého kilometru už jsme jen tři. Krátce po obrátce v Dědibabech potkáváme v protisměru Angeliku, která opět fotí:

Jsme zhruba v polovině závodu a v tuto chvíli je mi celkem fajn a věřím si, že bych to v tomto tempu mohl dát až do cíle.
Předbíháme chlapíka, se kterým běží ten psík, co nás na začátku vyprovázel. Pes se zdá být v pohodě, byť má velmi krátké nožičky.
Na zhruba třináctém kilometru ve Všestudech nás opouští chlapík v černém a tak s Vláďou zůstáváme na trati sami. I mě přestává být do zpěvu, teplota leze pořád nahoru, tepy také a trať je teď zcela bez stínu. Nicméně běžíme, vedeme běžecké řeči a stále to ještě nějak jde. Na šestnáctém kilometru vbíháme do parku u Veltruského zámku. Normálně bych si to užíval, ale leze na mě krize a štěrk pod nohama mě spíš štve. To Angelika opět fotí:

Po opuštění zámeckého areálu míříme k poslední občerstvovačce. Cestou už Vláďu informuji, že nasazené tempo zřejmě neudržím a asi se mu odpojím. Jeho motivační "Na to zapomeň!" je sice fajn, ale mé přehřátí a dehydrataci to moc neřeší. Vláďa dál drží předem stanovené tempo 5:13 min/km.
Od občerstvovačky se držím ještě kilometr a půl, Vláďa se mě snaží udržet při životě co to jde, ale 1500m od cíle na něj mávnu ať si běží a musím zvolnit. Zpomaluji někam k šesti minutám na kilometr a doklusávám do cíle. Nakonec tedy na Vláďu nabírám zhruba minutovou ztrátu, čímž jsem zmařil jeho vodičskou snahu, neboť do cíle doběhl sám. V cíli mu děkuji za snahu a omlouvám se.
Zavodňuji se co to jde. O pár minut později dobíhá i chlapík se psem:

Psík půlmaratonec

A zanedlouho dorazí i Angelika:

Po doběhu se ještě zdržíme, poklábosíme s ostatními, využijeme kupónky na nealko pivo i oběd a až poté prcháme přes stále stoupajícím vedrem do klimatizovaného auta.
Pokud by střídání chladných a horkých závodů mělo vydržet, tak v září poběžíme maraton v Berouně v dešti, ale tolik štěstí mít asi nebudu...

DETAILY BĚHU