Štětín, další město, které jsme neviděli

Na úvod se musíme trochu pojmově a geograficky srovnat, protože i mně to chvíli trvalo a když jsem přemýšlel nad tím kam to pojedeme, chvíli jsem hledal správné slovo. V Polsku mají dvě města, která se jmenují dost podobně, obě jsou na hranicích a obě mají svůj český název. Na česko-polských hranicích leží Cieszyn, kterému říkáme Těšín. A na německo-polských hranicích leží Szczecin, kterému říkáme Štětín. 

A právě druhé jmenované město se stane třetím polským, které neuvidíme. Po Vratislavi a Gdyni to bude třetí polské město, které si proběhneme v noci. Je to vůči Polsku trochu nefér, takže se tímto zavazuji, že další polské město si zkusíme proběhnout za světla. Mohl by jím být třeba Těšín, ale tam, aspoň co jsem zjistil, žádný půlmaraton nepořádají. Místňáci, proberte se, když ho zorganizujete, přijedu.
Na rozdíl od Gdyně, kde závod koná v noci asi proto, že tam fakt není moc na co koukat, tady je důvod jasný. V půlce července je horko i na severu Polska a v noci se ulicemi běhá lépe. Právě ve výše zmíněné Gdyni jsme viděli reklamní stánek tohoto závodu a jeho prezentace se nám dost líbila, proto jsem si Štětín zařadil na seznam míst, kam bychom si mohli zajet za běháním.
Do Štětína jsme dorazili v pátek pozdě večer, ubytovali jsme se v centru a ráno jsme začali řešit logistiku. Start a cíl jsou na stadiónu asi čtyři kilometry od centra. Jak pro startovní čísla? Jak na závod a ze závodu? Možností je vždy celá řada (pěšky, autem, taxíkem, hromadnou dopravou, na kole...). Pěšky se nám pro čísla nechce, autem je to srabárna, taxíkem taky, na hromadnou dopravu je horko, měststká kola tu půjčují jen místňákům, volba tedy padla na sdílené elektrokoloběžky.  

Na stadionu vyzvedáváme čísla a vidíme, že problém s parkováním by tu večer být neměl, na závod tedy pojedeme autem. Na elektrokolobrndách tedy frčíme zpět do centra ať si aspoň teď trochu prohlédneme město za světla.
Večer na stadión právě kvůli parkování přijedeme raději s dostatečným předstihem. Vlastně s až moc velkým, protože brány parkoviště jsou ještě zavřené. Noc nic, zaparkujeme tedy v přilehlé ulici. 

Start a cíl jsou na oválu z umělé trávy který bývá na většině moderních fotbalových hřišť kolem travnaté plochy. Běžci posedávají a postávají v části hlediště, do které máme povolený přístup. Po startu poběžíme z oválu nejbližším východem ven do ulic, a až se po jednadvaceti kilometrech budeme vracet, čeká nás závěrečné oslavné oběhnutí hřiště a pak průběh cílovou branou. 

Necelá půlhodina do startu

Organizátoři chtěji dostát svému sloganu Noc jest nasza, start je tím pádem v poctivých jedenáct večer. Já tedy bohužel úplně nejsem noční živočich a noc není můj den, takže se do mě při čekání dává únava a zívám. Ale nijak mě to nestresuje, na trati jistě ožiji.
Vybíháme vcelku přesně úderem jedenácté. Běžím v klidu a nikam se neženu. Vím, jak na tom jsem. Půlmaraton na Islandu, který jsem coby nemocný vůbec běžet neměl, mi sebral hodně sil a výkonnostně mě hodil dost zpět. Zdravotně už jsem se dal do pořádku, ale jarní forma se ještě nevrátila. Tenhle závod si tedy chci odběhnout "na jistotu" v tempu kolem 5:20. 

Startujeme

I když se to u nočních běhů nabízí, organizátoři si zde odpustili veškeré pyrotechnické efekty. Z osvětleného stadionu tedy běžíme přímo do tmavých ulic. První tři kilometry se jen vracíme nezajímavými širokými silnicemi do centra. Od třetího po šestý kilometr je to zajimavý běh centrem, kolem nás nasvětlená náměstí a památky, včetně pohledu na pestrobarevný lunapark za řekou. 
Nejzajímavější, ale také poměrně náročnou částí trati je úsek mezi šestým a osmým kilometrem, kterou jsem si v hlavě označil jako "industriál". Nejprve probíháme nákladním přístavem, kdy se nad námi tyčí ohromné jeřáby pro vykládání kontejnerů z lodí. Moc hezká podívaná, ale člověk přitom musí fixovat pohled na zem, protože pod nohami není rovný asfalt, ale panely, dlažební kostky, občas koleje.

Industriál

Poté probíháme dalším průmyslovým objektem, nevím co to je, ale něco jim tam velmi efektně hoří. Snad je to plánované. 
Bylo to moc hezké, ale trochu mě to vyvedlo z tempa. Bylo třeba hlídat každý krok a navíc tam bylo i pár pěkných kopečků. Táhlý kopec je to i dál, desátý kilometr je nejvyšším místem na trati. 
Trochu překvapivě zde také končí cokoliv zajímavého. Od poloviny trati až do konce už to teď bude jen běh po širokých pustých čtyřproudovkách zcela mimo město. Sice pěkný hladký asfalt, ale kolem nic než tma.

Kdesi na trati...

Soustředím se tedy jen na své myšlenky a pocity. Jsem rád, že se netrápím. Běžím lehce nad plánované tempo a nemám problém držet ho. K úplné spokojenosti mi chybí jen atraktivnější okolí. Zvlášť mezi patnáctým až osmnáctým kilometrem, kdy je to čtyři kilometry potmě pořád jen rovně. Trochu lituji maratonce, kteří s námi běží také. Ti si tu samou trasu dají ještě jednou, což bude v kombinaci s pozdními nočními hodinami a spoupající únavou opravdu náročné.

Na posledním kilometru už slyším hluk ze stadionu a vím, že závod dopadne podle mých představ. Běžím k tunelu do útrob stadiónu, proti mě dusají maratonští borci, kteří začínají své druhé kolo. Ještě kolečko kolem fotbalového hřiště a jsem v cíli. 
Medaili na krk, dvě láhve s vodou do ruky a hned mířím do hlediště, abych nafotil finiš Angelice. To se sice povedlo, ale oficiální fotografové odvedli lepší práci.

Plán po doběhu je jasný. Rychle do auta, protože kvapem prochládáme a autem rovnou do hotelu, sprchy, postele. Zítra nás čeká 500km autem zpět domů. Další prázdninový výlet za námi, jiné ale ještě před námi. 

Za Magorem do Poděbrad

Účast na Magorově desítce byla na rozdíl od našich ostatních závodů plánovaná relativně na poslední chvílí a byla víceméně dílem náhody. Když to zde zkusím zrekonstruovat:

• "Co si dát nějakou delší projížďku na kole?"
• "Ok, říkala jsi, že bychom mohli dát i nějaký letní festival. Co to zkusit spojit?"
• "Jo, dobrý nápad."
• "A hele, Poděbrady. Festival Barvy léta. Je to tak akorát daleko. A hrají tam Tři sestry. Zpátky pak můžeme na kole."
• "Fajn, pojedeme". 
• "A koukám, že se v rámci festivalu běží i desítka. Ideální."
• "Tak super!"

V sobotu ráno tedy sedáme na kolo, jedeme na naše počernické nádraží a sedáme na vlak na Poděbrady.

Počasí je sice téměř ideální na běžecký závod, na festival však o dost méně. Neustále pod mrakem a jedna přeháňka za druhou. Do Poděbrad je to vlakem hodina, z místního nádraží je to na festival u jezera sotva deset minut. Start a cíl závodu je před branami festivalu. Kola vážeme k dopravní značce v křoví a jdeme se nachystat.
 

Trať závodu je velmi nekomplikovaná. Od bran festivalu pár metrů k Labi a poté pět kilometrů po proudu. Potom otočka a totéž zpátky. Závod se jmenuje Magorova desítka na počest patrona a pravidleného účastníka ing, Magora, kapelníka Tří sester. Ten zrovna letos bohužel z důvodu zranění nestartuje, ale aspoň na úvod prohodí pár slov a ujme se role startéra. 

Jako obvykle od sebe nemám žádná očekávání. Po nemoci na Islandu se snažím opět dostat do běžecké pohody a myslím že se daří, ale z hlediska tréninku jsem ve fázi pomalých klusů, takže od sebe nemohu čekat rychlost. Navíc včera jsem běžel jeden z těžších tréninků a cítím ho v nohách.

Navíc jde o desítku, čili distanci, kterou nyni vlastně neběhám. Mou poslední závodní desítkou byly Běchovice 2022, od té doby jsem dvakrát vynechal kvůli rýmičkám. Letos se na ně pokusím vrátit. 

Vybíháme. Je to tak trochu jako vždy. Ačkoliv plán je "Začnu zvolna, hodím se do běžecké pohody a pak budu zrychlovat", tak po pár set metrech po pohledu na hodinky zjišťuji, že jsem spíš v situaci "Vyrazil jsi jak magor, koukej zvolnit, v tomhle tempu desítku nedáš". 

Nakonec se ustálím v tempu kolem pěti minut na kilometr a doufám, že ho dokážu udržet co nejdéle. Běží se po cyklostezce podél řeky. Jinak poměrně fádní běh nám zpestřují šneci. Každou chvíli sprchne, což je pro ně asi důvodem snažit se přeplazit z jedné strany cyklostezky na druhou. Je pak na běžci zda mu jde o každou vteřinku a běží přes mrtvoly, nebo zda se snaží vyhnout. Já patřím k těm druhým. Na otočce je k dispozici voda, beru si jeden kelímek a vydávám se zpět. Krize na mě sedá někde po osmém kilometru, poslední dva kilometry trochu zvolňuji. Na poslední pětistovce už je slyšet festivalové dunění. Cílem probíhám v čase asi 50:20, což je o dost horší než jak jsem desítky běhal dřív, ale o dost lepší než co jsem plánoval před startem.

Angelika si také zaběhla nad plán. Další dobrou zprávou je, že nám nikdo neukradl ani nevykradl kola, takže se můžeme jet ubytovat a zregenerovat na hotel, čeká nás kultura v podobě Alkeholu, Vypsané fixy, Mig21 a Tří sester.

Islandským božstvům navzdory

Dobrých důvodů proč vyrazit na Island je celá řada, u mě však převládal ten nejméně důležitý - protože je zkrátka v mém abecedním vyzobávání evropských zemí po loňském Irsku na řadě. Doma jsme se shodli, že letět jen tak na prodloužený víkend na městský půlmaraton do Reykjavíku je blbost a že islandský závod spojíme s regulérní dovolenou. Já jsem zapátral, co pěkného by se zde dalo běžet mimo hlavní město a volba padla na maraton kolem jezera Mývatn. Já měl sice pochyby zda maraton není moc, ale Angelika správně argumentovala, že rádi běháme okolo (čehokoliv), a že běžet půlku by znamenalo oběhnout jen půlku jezera což není ono a tím to bylo rozhodnuto. 

Naplánovali jsme si tedy objezd Islandu v obytné dodávce s drobnou zastávkou za účelem oběhnutí mývatnského jezera.
Tento plán ale asi nějak podráždil mocná islandská božstva, protože mi začala házet klacky pod nohy. Poté, co jsem docela dobře zaběhl noční půlmaraton ve Gdyni jsem se cítil opravdu v pohodě a chystal jsem se přidat v objemech, abych byl co nejpřipravenější na pořádnou maratonskou porci kilometrů. Jenže posledního dubna mi při banální chůzi ze schodů cosi přeskočilo v zádech a rozjela se mi bolest, která se mě tři týdny odmítala pustit. Ne že bych v tom komplikovaném průběhu byl nevinně, asi jsem tomu vůbec nepomohl snahou zatnout zuby a rozběhat to. Nefungovalo to, jen jsem to tím zhoršoval. Týden před startem už jsem byl z nejhoršího venku, ale myšlenka, že bych měl běžel celý maraton mě deprimovala do té míry, že jsem napsal ponižující mail organizátorům, zda by mě přeřadili na půlku. Ti mi ochotně vyhověli.

Asi 24 hodin jsem se tedy dokázal na naši nadcházející dovolenou dívat optimističtějším okem, než islandská božstva zasáhla podruhé - v pondělí před středečním odletem na mě padla rýmička. Ne taková ta že vám teče z nosu, to je běžný stav věcí, který neřeším. Myslím tím poctivý zánět nosohltanu s pálením dutin a ucpanou hlavou. Ještě cestou na letiště jsem si dokupoval zásobu cucacích pastilek, které zmírňují bolest a snad i trochu léčí. V letadle jsem pak mrzutě přemítal co jsem kdy Islanďanům provedl, že mi takhle komplikují snahu zapsat si u nich závodní čárku.

Angelice tedy připadl vedle role provianťáka ještě úkol rozhánět mé chmury a přesvědčovat mě, že na půlmaraton s rýmičkou se běžně neumírá.
V pátek před sobotním závodem jsme se tedy usídlili v kempu poblíž jezera. Jakmile jsme vylezli z auta, okamžitě jsem si vzpomněl na informaci, kterou jsem předtím úspěšně vytěsnil. Mývatn je islandsky "Komáří jezero". Překladatelsky ani zoologicky to není zcela přesné - ty miliardy malých létavých potvor nejsou komáři, ale pakomáři (Chironomidae). Na rozdíl od kámošů komárů sice nebzučí a nekoušou, ale o to je jich víc a o to jsou otravnější. Nejraději se člověku drží kolem hlavy, zvláště se jim líbí mezi brýlemi a okem. Jak jsme hned v kempu zjistili, místní se s tím srovnali tím, že chodí se včelařskou kuklou na hlavě.
V sobotu ráno využíváme toho že disponujeme domácností na kolečkách a hned po probuzení přejíždíme z kempu na parkoviště u termálních lázní Mývatn, kde je centrum závodu. Zde si děláme ranní hygienu a snídáme.

Ranní obytňáková maratonská míchaná islandská vajíčka

Jakmile organizátoři spouští výdej čísel, jdeme si pro ta svá. Angelika čtyřkové maratonské, já dvojkové půlmaratonské. K dispozici jsou z výše uvedených důvodů i síťky na hlavu. Zde u lázní problém není tak intenzivní, tak si je nebereme.

Odbavení tedy jsme, tak se můžeme v autě v klidu připravit a ustrojit.

Plán závodu je takový, že v deset odstartují maratonci, tedy Angelika, a o hodinu později půlmaratonci nasednou do autobusu, který je odveze přesně na opačnou stranu jezera, tedy na polovinu trati, kde starujeme v poledne. Na parkovišti u lázní je pak společný finiš.
Čeho jsem si v instrukcích nevšiml je, že maratonci nestartují zde u lázní, ale na silnici asi o kilometr a půl dál, aby měli celkovou distanci přesně 42,2km. Zhruba deset minut před startem tedy zjišťujeme, že se parkoviště podivně vyprázdnilo a vůbec to nevypadá, že by zde měl za deset minut startovat maraton. Rychle to v mobilu a kontroluji a ouha. Takže rychlý rozklus směrem na start. Naštěstí v tom nejsme sami, nějací Francouzi klušou s námi. Na start dorazíme přesně minutu před startem, sotva stačím popoběhnout abych start nafotil.

Já se nyní mohu volným krokem vrátit na parkoviště a chystat se na svou poloviční distanci. Plán mám zcela minimalistický. Cítím se celkem mizerně, takže klusat na co nejnižších tepech a zkrátka se jen pokud možno běžmo dostat do cíle. Je to vážně poprvé, co se stavím na start závodu v situaci kdy huhňám, mám ucpané dutiny a co chvíli odplivuji hleny. Květnový Island není místo, kde se rychle a snadno zbavíte rýmy. Být to jiná příležitost, tak to zkrátka odpískám.

Bus na start půlmaratonu

Nepříjemně vystresovaný bývám před každým závodem, Angelika si se mnou užívá své, ale tentokrát je moje depka mimořádná a nejspíš je to na mě dost vidět, protože ve zcela plném autobuse sedím jediný sám, tvářím se tak nevrle, že si ke mně nikdo ani nechce přisednout.
Na našem startu vylezeme z autobusu přímo do toho nejhoršího roje pakomárů. To jsem skutečně ještě nezažil.

Náš start

Pakomáři

Já, pakomáři, a půlmaratonci odhánějící pakomáry

Místní organizátor vysvětluje, že většinou stačí zvednout ruce nad hlavu a držet je tam, protože ti zmetci jdou vždy na nejvyšší bod, ale nikdo ho moc nevnímá, všichni mávají rukama a odhánějí.
Naštěstí brzy vybíháme. Mé předsevzetí držet se na nízkých tepech bere brzy za své. Tělo je zkrátka nemocné a funguje po svém. Klušu tempem kolem 6:25 a tepy jsou okamžitě na 140. Normálně bych je měl kolem 125. Co chvíli vychrchlávám hleny a plivu do trávy nebo do lávy.
Po pěti kilometrech je první občerstvovačka. Beru si dva ionťáky. V obou se topí pět nebo šest pakomárů. Přemýšlím co s tím a nevidím jiné východisko než zavřít oči a naklopit je do sebe. Snad nejsou jedovatí.
Dál klušu podél jezera a kontroluji si tepy, když atakují 155, úmyslně přecházím do chůze. Nechci tělo trápit, rád bych si užil zbytek dovolené v co nejlepším stavu. Cílem probíhám v čase kolem 2:18, což je ale zcela irelevantní údaj, předem jsem do toho šel s tím, že mě výsledný čas nezajímá.
Angelice se na rozdíl ode mě dařilo velmi dobře a svůj desátý maraton zaběhla s přehledem.

Kdyby se u toho nezdržovala selfíčky, mohla mít osobák.

V ceně závodu je pozávodní pivo, hamburger a vstup do lázní, nic z toho neodmítáme. Zvlášť to pivo, protože to je tu jinak ukrutně drahé.

Navzdory nepřízni islandských božstev máme tedy Island odškrtnutý, byť mám osobně pocit, že se sem ještě vrátíme. Jednak (za mě) srovnat účty, ale i proto, že je to země opravdu krásná.