Silničáři z Polabí na krkonošských sjezdovkách

Za neuvážená rozhodnutí se platí, tak to je a tak to být má. Kolikrát jsem si už říkal "Neplánuj si závody do míst, kde v mapě vidíš lyžarské vleky!" A teď jsem na čtyřicátém kilometru, všechno bolí a my se pomalu šouráme vzhůru medvědínskou sjezdovkou a cíl je v nedohlednu. Proč?

O den dříve. Zatím dobrý. 

Vinu je třeba na někoho hodit a v tomto případě se přímo nabízí kamarád Honza a Angelika. Odehrálo se to zhruba takto:

Loni v září:

• Honza: "Hele, nechceš se mnou příští rok jít Beskydskou sedmu? Sto kiláků, kopce, bezva zážitek. Já už to šel a bylo to super."
• Já: "Ty jo, já nevím, takovéhle věci já nedělám, to je jiný sport. No uvidíme, možná." 

Letos v březnu:

• Honza: "Tak co ta Beskydská sedmička, jdeme?"
• Já: "Sorry, fakt ne, přemýšlel jsem nad tím a vůbec se mi do toho nechce, nejspíš bych to nedal."
• Honza: "Hm, jasně, a co třeba s námi v půlce prázdnin dát Krkonošskou padesátku. To je jen taková fajn turistika."
• Já: "Hele, to by asi šlo. Tak já to proberu s Angelikou."
• Konec hovoru a úlevný pocit, že jsem z té stovky vyvázl lacino. 

Později:

• Já: "Tak jsem Honzovi řekl, že s ním ty Beskydy nepůjdu. A on jestli prý nechceme společně dát o prázdninách aspoň Krkonošskou padesátku."
• Angelika (jako obvykle): "Jo, to bude fajn."
• Se zvláštními pocity nás registruji. 

Ještě později:

• Já: "Hele, přemýšlel jsem nad tím, opravdu se nám do těch Krkonoš chce? Bude to celé v hrozných kopcích, to neumíme. Vzpomeň si na Horskou výzvu, to byl taky jejich nápad. Nebo na Andorru. Nevykašleme se na to?"
• Angelika: "Ne, to dáme, já se na to těším."
• Já: "No jak myslíš." 

A tak tedy v půlce prázdnin v pátek po práci sedáme do auta a jedeme do Špindlu. S sebou máme věci, které si na standardní běžecké závody normálně nebereme: camelbagy na vodu, krosové boty, energetické tyčinky. Většinu cesty autem do hor prší, ale ve Špindlu je kupodivu krásně. Ve skiareálu (jak jinak, že?) vyzvedáváme startovní čísla, pak se jedeme ubytovat a domlouváme společnou večeři s Honzou a Martinou.

Večeře s pokecem je fajn, pak jdeme brzy spát a druhý den v půl deváté stojíme sportovně vystrojení v místech, kde obvykle prudce brzdí lyžaři po zdolání svatopetrské sjezdovky. Na startu se nijak necpeme dopředu, je celkem jasné, že tento závod budeme od prvních kroků spíš uzavírat. Startujeme do kopce, samozřejmě. Nejprve po sjezdovce, pak po lesní cestě. 

My jsme ti úplně vzadu

Trasa je to hezká, ale těžká a my se snažíme moc se neloudat. Jdeme velmi svižně, místy popobíháme. Ačkoliv není horko, je dost vlhko a já jsem brzy zcela promočený potem. Na zádech mám slabý ionťák a piji co to dá. Trasa vede po sjezdovce Hromovka a následně lesními stezkami na horní stanici lanovky Pláň. Tím končí první ostré stoupání a chvíli popobíháme po vrstevnici, dokud nezačneme stoupat na nejvyšší bod trasy, kterým je Klínovka (1291 m.n.m.). 

Angelika a kozy

Já a kráva

Pořád po šipkách

Následuje sestup po úbočí třináctistovky Stoh zpět do svatopetrského skiareálu. Tato část trasy je sice trvalé klesání, přesto moc neběžíme. Nohy jsou zkrátka předchozím dlouhým stoupáním unavené. Po nějakých třinácti kilometrech jsme tedy opět na místě startu, kde je také první občerstvovací stanice a odkud vyrazíme na zbytek trasy. 
Na občerstvovače dolívám vak na vodu ionťákem, popadnu pár tyčinek. To samé Angelika a jdeme dál. Tentokrát silnicemi Svatého Petra do kopce. Na patnáctém kilometru jdeme kolem našeho hotelu a zaparkovaného auta. Ještě ne, ještě domů nejedeme. O chvíli později zjišťuji, že mi po zádech teče voda. Špatně jsem zašrouboval vak a ten protýká. Nadávám a za chůze to opravuji. Po chvíli samozřejmě opět opouštíme asfalt a stoupáme Dřevařskou cestou na boudu U Bílého Labe. Cestou na osmáctém kilometru navštívíme druhou občerstvovačku. To už jsme na trati viditelně sami, dlouho nikdo před námi, dlouho nikdo za námi.
U Bílého Labe jsme kousek před polovinou trasy. Ještě příliš netrpíme, ale už jsme ve slušné únavě. Bouda disponuje velmi hezkou restaurací, na kterou jen smutně kouknu a šlapeme dál.

Angelika a srnka

Přesně na polovině trasy se opět na chvíli dostaneme na asfalt a toto místo si vybavuji jako poslední, kde se na chvíli rozbíháme. Je to totiž po silnici z kopce a seběh končí třetí občerstvovačkou. Zde nás bodrý dobrovolník ochotně informuje, že jsme jedni z posledních. Nijak nás tím nepřekvapil ani nerozhodil.

Dál je cesta převážně z kopce, ale o to technicky náročnější. Spousta kamene všecho druhu, málo měkého povrchu, asfalt žádný. Psychicky náročným momentem je zhruba pětatřicátý kilometr, kdy se dostaneme na cyklostezku nad Špindlem a dobře víme, že by stačilo ujít jen kilometr nebo dva rovně a jsme ve městě. Nás ale čeká ještě patnáct kilometrů a poslední ze tří hlavních kopců. Také je tu předposlední občerstvovačka. Jsou asi čtyři odpoledne, my máme v nohách téměř pěší maraton a celý den jíme jen tyčinky všecho druhu a banán. Komu nepřijde jako dobrý nápad strčit banán do kelímku se solí a kousnout si, neví, co je vyčerpané a demineralizované tělo. 
Smutně se loučíme s rovnou cyklostezkou a přilehlou krásnou hospodou, odbočujeme do terénu a začínáme stoupat na Medvědín.

Stoupáme vyhlášenou medvědínskou sjezdovkou, pak horu obcházíme po jejím úbočí a míříme na Horní Mísečky. Tento úsek je poněkud fádní, my už toho začínáme mít dost a těla začínají klást odpor. Čím dál častěji koukám na hodinky jak jsme daleko a propočítávám, kdy asi tak dorazíme do cíle. Původní odhad že mezi čtvrtou a pátou už je dávno pasé, teď to vypadá spíš na šestou až sedmou.
Konečně jsme v Mísečkách na poslední občerstvovačce. 
Ta nám vlije trochu optimismu do žil. Tím optimismem je jednak chléb se škvarkovou pomazánkou a kelímek Gambrinusu, což je první rozumné jídlo a pití za celý den, druhak to, že do cíle už je to převážně z kopce. "Převážně" znamená ještě jeden kopeček, ale to už velkoryse pomíjím. 
Na odchodu z občertvovačky v dálce vidíme Honzu a Martinu jak na ní zrovna přicházejí. To mi opět vyplaví do krve závodní adrenalin a velím navýšit tempo.

Horní Mísečky

Poslední kopec (Mechovinec, 1081 m.n.m.) je ještě pěkná potvora. Je strmý, nohy bolí, tělo protestuje. Víme ale, že za ním už to bude sestup zpět do Špindlu a nějak to dáme. Poslední dva kiláky jsou městem. Sice ještě musíme přejít do Svatého Petra, ale to už je coby kamenem dohodil.

Velké finále

Pořád za šipkou, pořád

V cíli na nás naštěstí počkali. Sice už mají napůl sklizeno a je to takové celé velmi komorní, ale dali jsme to a máme to za sebou. Svalíme se do trávy a čekáme na Honzu s Martinou. Mezi nás a ně se vklínil ještě jeden sympatický pár, ale nakonec v dáli vidíme i je a můžeme zdokumentovat jejich finiš.

Moc rádi bychom si teď všichni sedli k něčemu dobrému a rozebírali zážitky, ale stav našich těl to věru neumožňuje. Dává se do nás zima a dělá se nám špatně, takže se poměrně rychle rozcházíme k autům, což je mimochodem ještě kilometr a půl navíc. 
A jak to shrnout? Zážitek hezký, ale asi bych si od něčeho podobného raději dal zas pár let pauzu. Pojďme se držet rovin a silnice, jo? 

Štětín, další město, které jsme neviděli

Na úvod se musíme trochu pojmově a geograficky srovnat, protože i mně to chvíli trvalo a když jsem přemýšlel nad tím kam to pojedeme, chvíli jsem hledal správné slovo. V Polsku mají dvě města, která se jmenují dost podobně, obě jsou na hranicích a obě mají svůj český název. Na česko-polských hranicích leží Cieszyn, kterému říkáme Těšín. A na německo-polských hranicích leží Szczecin, kterému říkáme Štětín. 

A právě druhé jmenované město se stane třetím polským, které neuvidíme. Po Vratislavi a Gdyni to bude třetí polské město, které si proběhneme v noci. Je to vůči Polsku trochu nefér, takže se tímto zavazuji, že další polské město si zkusíme proběhnout za světla. Mohl by jím být třeba Těšín, ale tam, aspoň co jsem zjistil, žádný půlmaraton nepořádají. Místňáci, proberte se, když ho zorganizujete, přijedu.
Na rozdíl od Gdyně, kde závod koná v noci asi proto, že tam fakt není moc na co koukat, tady je důvod jasný. V půlce července je horko i na severu Polska a v noci se ulicemi běhá lépe. Právě ve výše zmíněné Gdyni jsme viděli reklamní stánek tohoto závodu a jeho prezentace se nám dost líbila, proto jsem si Štětín zařadil na seznam míst, kam bychom si mohli zajet za běháním.
Do Štětína jsme dorazili v pátek pozdě večer, ubytovali jsme se v centru a ráno jsme začali řešit logistiku. Start a cíl jsou na stadiónu asi čtyři kilometry od centra. Jak pro startovní čísla? Jak na závod a ze závodu? Možností je vždy celá řada (pěšky, autem, taxíkem, hromadnou dopravou, na kole...). Pěšky se nám pro čísla nechce, autem je to srabárna, taxíkem taky, na hromadnou dopravu je horko, měststká kola tu půjčují jen místňákům, volba tedy padla na sdílené elektrokoloběžky.  

Na stadionu vyzvedáváme čísla a vidíme, že problém s parkováním by tu večer být neměl, na závod tedy pojedeme autem. Na elektrokolobrndách tedy frčíme zpět do centra ať si aspoň teď trochu prohlédneme město za světla.
Večer na stadión právě kvůli parkování přijedeme raději s dostatečným předstihem. Vlastně s až moc velkým, protože brány parkoviště jsou ještě zavřené. Noc nic, zaparkujeme tedy v přilehlé ulici. 

Start a cíl jsou na oválu z umělé trávy který bývá na většině moderních fotbalových hřišť kolem travnaté plochy. Běžci posedávají a postávají v části hlediště, do které máme povolený přístup. Po startu poběžíme z oválu nejbližším východem ven do ulic, a až se po jednadvaceti kilometrech budeme vracet, čeká nás závěrečné oslavné oběhnutí hřiště a pak průběh cílovou branou. 

Necelá půlhodina do startu

Organizátoři chtěji dostát svému sloganu Noc jest nasza, start je tím pádem v poctivých jedenáct večer. Já tedy bohužel úplně nejsem noční živočich a noc není můj den, takže se do mě při čekání dává únava a zívám. Ale nijak mě to nestresuje, na trati jistě ožiji.
Vybíháme vcelku přesně úderem jedenácté. Běžím v klidu a nikam se neženu. Vím, jak na tom jsem. Půlmaraton na Islandu, který jsem coby nemocný vůbec běžet neměl, mi sebral hodně sil a výkonnostně mě hodil dost zpět. Zdravotně už jsem se dal do pořádku, ale jarní forma se ještě nevrátila. Tenhle závod si tedy chci odběhnout "na jistotu" v tempu kolem 5:20. 

Startujeme

I když se to u nočních běhů nabízí, organizátoři si zde odpustili veškeré pyrotechnické efekty. Z osvětleného stadionu tedy běžíme přímo do tmavých ulic. První tři kilometry se jen vracíme nezajímavými širokými silnicemi do centra. Od třetího po šestý kilometr je to zajimavý běh centrem, kolem nás nasvětlená náměstí a památky, včetně pohledu na pestrobarevný lunapark za řekou. 
Nejzajímavější, ale také poměrně náročnou částí trati je úsek mezi šestým a osmým kilometrem, kterou jsem si v hlavě označil jako "industriál". Nejprve probíháme nákladním přístavem, kdy se nad námi tyčí ohromné jeřáby pro vykládání kontejnerů z lodí. Moc hezká podívaná, ale člověk přitom musí fixovat pohled na zem, protože pod nohami není rovný asfalt, ale panely, dlažební kostky, občas koleje.

Industriál

Poté probíháme dalším průmyslovým objektem, nevím co to je, ale něco jim tam velmi efektně hoří. Snad je to plánované. 
Bylo to moc hezké, ale trochu mě to vyvedlo z tempa. Bylo třeba hlídat každý krok a navíc tam bylo i pár pěkných kopečků. Táhlý kopec je to i dál, desátý kilometr je nejvyšším místem na trati. 
Trochu překvapivě zde také končí cokoliv zajímavého. Od poloviny trati až do konce už to teď bude jen běh po širokých pustých čtyřproudovkách zcela mimo město. Sice pěkný hladký asfalt, ale kolem nic než tma.

Kdesi na trati...

Soustředím se tedy jen na své myšlenky a pocity. Jsem rád, že se netrápím. Běžím lehce nad plánované tempo a nemám problém držet ho. K úplné spokojenosti mi chybí jen atraktivnější okolí. Zvlášť mezi patnáctým až osmnáctým kilometrem, kdy je to čtyři kilometry potmě pořád jen rovně. Trochu lituji maratonce, kteří s námi běží také. Ti si tu samou trasu dají ještě jednou, což bude v kombinaci s pozdními nočními hodinami a spoupající únavou opravdu náročné.

Na posledním kilometru už slyším hluk ze stadionu a vím, že závod dopadne podle mých představ. Běžím k tunelu do útrob stadiónu, proti mě dusají maratonští borci, kteří začínají své druhé kolo. Ještě kolečko kolem fotbalového hřiště a jsem v cíli. 
Medaili na krk, dvě láhve s vodou do ruky a hned mířím do hlediště, abych nafotil finiš Angelice. To se sice povedlo, ale oficiální fotografové odvedli lepší práci.

Plán po doběhu je jasný. Rychle do auta, protože kvapem prochládáme a autem rovnou do hotelu, sprchy, postele. Zítra nás čeká 500km autem zpět domů. Další prázdninový výlet za námi, jiné ale ještě před námi.