Předvánoční kroužení kolem Boleváku

Na podzim se mi do hlavy vtírala neodbytná myšlenka, že letošnímu roku cosi chybí. Až jsem na to přišel: druhý maratón. Správný počet maratónů pro hobíka mého formátu je dva ročně, jeden na jaře, druhý na podzim. Jarní jsme si odbyli v létě v Petrohradu, podzimní si dám v zimě v Plzni.

Tam kdesi za námi je rybník Velký Bolevec

Volba padá na Vánoční maraton kolem Boleváku. Není to daleko, jedná se o tradiční a tudíž prověřenou akci a v Plzni jsme ještě neběhali. Navíc si vyzkouším nový formát: třináct tři a čtvrt kilometru dlouhých koleček. Mým maximem na maratonu dosud bylo šest okruhů v Ostravě.
A stejně jako loni v Žilině i letos bude víkend před Vánoci ve znamení kroužení kolem vody.
Oproti našim předpokladům nás Bolevec vítá sněhem. Z Prahy jsme brzy ráno odjížděli za sucha, tady leží čerstvý poprašek.

Fronta na číslo

Překvapil nás zájem o akci, my jsme přijeli včas, ale opozdilci měli velký problém zaparkovat. Běží se maraton, půlmaraton i desítka. Já volím celý, Angelika má rozum a před Vánoci se nechce úplně vyřídit, tak si dá jen polovinu.

Vystojíme frontu na čísla, projdeme si blízké okolí a pak se na parkovišti převlékneme ze zimních bund do běžeckého. Ano, v jednom stupni nad nulou by jistě šly dělat i příjemnější činnosti.
Pak jdeme na start. Jelikož závodníci všech distancí běží stejnou trať kolem rybníka, tak aby trasa dala přesně požadovanou délku, mají půlmaratonci a maratonci start někde trochu jinde. Já vybíhám od nedaleké hospody, Angelika musí asi o 200 metrů dál do lesíka.
Startujeme. Od hospody sbíháme zpět na parkoviště kde je cíl a vbíháme do prvního okruhu. První okruh se seznamuji s tratí. Tříkilometrový okruh si v hlavě rozděluji na tři různé části. První kilometr běžíme po chodníku ze zámkové dlažby podél rušné silnice. Nejméně atraktivní část trati. Další kilometr a půl je po asfaltovém chodníčku. Po levé ruce rybník, po pravé ruce lesík. To je fajn. Třetí část je půlkilometr zázemím, to jest kolem hospody kde byl start a parkovištěm kde je cíl a občerstvovací stanice.
V náběhu do druhého kola občerstvení ještě vynechávám a slibuji si, že v dalších kolech se mu budu věnovat velmi pečlivě.
Bohužel právě občerstvování se na této trati ukázalo být kamenem úrazu. Všechno by teoreticky mělo ideálně klapat. Občerstvit se můžeme po každých třech kilometrech, což je fajn. Na stolech jsou tácy s nápisy voda, čaj, cola, ionťák, což je taky fajn. I jídla se zdá být dost, vidím banány a sušenky a víc bych ani nepotřeboval. V praxi to bohužel moc nefungovalo.

Angelika má odběháno a jde do hospody, já kroužím dál

V náběhu do třetího kola si beru kelímek s vodou a s hrůzou zjišťuji, že jde o perlivou minerálku. Pokud běžec něco opravdu nepotřebuje, tak jsou to bublinky v žaludku. Krom toho se bublinky za běhu velmi špatně pijí. Běžím, usrkávám a nadávám.
Vbíhám do čtvrtého kola. Cíl je plný právě doběhnuvších desítkářů, k pití není nic, všechno vypito. Nezdržuji se čekáním, pokračuji.
Do první poloviny závodu držím tempo pod 5:20 na kilometr, což by znamenalo útok na osobák. V pátém kole dostává závod výrazně romantický nádech, když začne asi na půl hodiny celkem silně sněžit. Krása.
Co se pitného režimu týká, na občerstvovačce je málokdy na výběr, takže vždy beru co zrovna mají. Pití v zimě je složitější než v létě. V létě není problém vzít do ruky dva nebo tři kelímky a pít za běhu. To co do ruky popadnu zde je ale buď ledové nebo horké a to se za běhu pít nedá, takže vkládám nucené chodecké vložky a pomalu srkám. Tempo upadá a na třicátém už je jasné, že z osobáku dnes nic nebude.
Angelika doběhla svůj půlmaraton a šla se před zimou ohřát do hospody, já kroužím dál.

Focen z restaurace

Poslední tři kola jsou čiré trápení. Tělo je vyřízeno dehydratací, oblečení ztěžklé potem i roztátým sněhem. V každém kole vkládám jednu až dvě krátké procházky. Ale nejsem v tom sám, na trati se se mnou trápí ještě překvapivě velké množství maratonců.

Naposledy po zámkovce podél silnice, naposledy kolem pláží a bufetů rybníka Bolevce, naposledy kolem hospody, naposledy na parkoviště a je to za mnou.
Pravda, čas to není z nejlepších a ani nemohu říct že to bylo poctivě odběhnuté, ale podmínky byly proti. To mi však nekazí náladu z pěkného proběhnutí se.
Vánoční svátky mohu zahájit s čistým svědomím.

DETAILY BĚHU

Lauf in die Tropen, větrem a deštěm kolem tropů

Po říjnovém běžeckém výletu za hranice všedních dnů do Albánie jsme si na listopad naplánovali mnohem konvenčnější výjezd. Kousek od dálnice mezi Drážďanami a Berlínem stojí Čechy hojně navštěvovaný akvapark Tropical Islands. Jde o rekreační letovisko umístěné v obřím hangáru (více informací zde) pro nikdy nepostavenou vzducholoď. Před mnoha lety jsme zde strávili den a noc s dětmi, a byl to fajn zážitek.
Když jsem na internetu zjistil, že místní běžecký oddíl pořádá podzimní půlmaraton kolem této zajímavé stavby a v ceně je i pobyt uvnitř, byla to jasná volba. Děti už jsou ve věku že mají vlastní plány, ale nevadí, užijeme si to i bez nich.
V neděli ráno vstáváme v pět hodin a já opět zjišťuji, že čím jsem starší, tím více mi časné ranní výjezdy za během nesedí. Mám pocit že jsem v noci oka nezamhouřil, není mi dobře a za volantem se vyloženě trápím, takže kousek před Drážďanami raději přenechávám řízení Angelice. Už se ale znám a vím že je to psychického rázu. Spadne to ze mě v okamžiku kdy dorazíme na místo, převléknu se do běžeckého a zhltnu předstartovní banán nebo něco podobného.
Při průjezdu krušnohorským pohraničím nám teploměr ukazuje jeden stupeň nad nulou, v místě startu jsou čtyři.
Výdej startovních čísel je umístěn u pokladen akvaparku. Z důvodu zachování vnitřního tropického klimatu (25 stupňů a vysoká vlhkost) se dovnitř pouští jednorázově větší skupinky najednou, musíme si tedy chvilku počkat na vstup. Nafasujeme startovní čísla a čipy na vstup do akvaparku, takže si ho můžeme už před startem projít a na převlečení použít šatny.

Patnáct minut před startem je načase doobléknout se a jít se potrápit. Chvíli sledujeme dětské běhy, nafotíme se a pak se sami postavíme do koridoru.
Trasu tvoří pět okruhů dlouhých čtyři kilometry a kousek. Start i cíl jsou na parkovišti před vchodem. Samotné parkoviště a příjezdová silnice k akvaparku jsou jediné kusy asfaltu na trati, zbytek trasy tvoří cesty z betonových panelů a asi sto metrů v každém kole je po trávě.

Startujeme. Pokud jsem se cestou sem fyzicky i psychicky trápil, teď už jsem v pohodě.
Úvodní metry jsou po parkovišti, obíháme ho a následuje asi stometrový úsek po trávníku, který nás přivádí na rozbitou panelovku, na které strávíme většinu času.
Spolu s námi startují i jednokoloví a dvoukoloví běžci a chodci. Na začátku se trochu pletou pod nohy, ale dostávám se před ně poměrně rychle a od třetího kola se trať výrazně vyprázdní, celý půlmaraton nás běží jen asi 200.
První okruh se seznamuji s tratí. Parkoviště, tráva, dlouhá panelovka lesíkem, odbočka na širokánskou rovnou panelovku, silnice kolem haly a první kolo je za mnou. Pod šipkou "Nächste Runde" vbíhám do druhého kola. Následuje občerstvovačka. Ta ale slouží spíš neběžcům. Kdo k ní chce, musí seběhnout poměrně hluboko z ideální trasy k hale, kde jsou stolky se vším možným. Kdo se chce držet ideální stopy, musí se spokojit s kelímkem vody podávaným milou starší paní na trase. To je můj případ. Poděkuji, hodím kelímek do sebe a odhodím ho do odpadkového koše, těch je na parkovišti plno, jak už to tak v Německu bývá.
Ve druhém kole už si víc všímám krajiny. Chvíli přemýšlím nad tím, k čemu slouží ty maskované, do země zapuštěné haly s oblou, trávou a stromy porostlou střechou. Po chvíli si indicie spojím a dochází mi to. Jde o hangáry pro stíhačky z doby studené války. To po čem běháme jsou panelové pojezdové dráhy. Ta širokánská veledlouhá panelová rovina je ranvej. Akvapark (dříve tedy zamýšlený hangár pro vzducholodi) vznikl v areálu bývalého vojenského letiště. To už dnes svému účelu rozhodně neslouží, kolem hangárů pro stíhačky se pasou ovce a v noci jsou v nich asi ustájené.
Po pojezdové dráze lesíkem se běží celkem dobře. Člověk si sice občas musí hlídat kam šlape, protože panely jsou staré a rozbité, ale síly to nijak nebere. Trať je navíc totálně rovinatá, není zde snad ani metr převýšení, na což nejsem zvyklý a velice mi to vyhovuje. Navíc trochu fouká do zad.
Na některých místech jsou na zemi nasprejované povzbuzující nápisy, z nichž většině nerozumím. Velmi dobře ale rozumím nápisu v místě, kde se z lesíka vybíhá na ranvej: "Achtung Wind!". To sedí. Je to kilometr totálně nestíněnou krajinou přímo proti velice silnému větru. Tady je to skutečně boj.
Na začátku třetího kola začíná pršet. To je to poslední, co ještě chybělo. Máme tedy opravdu krásně, samozřejmě až na tu zimu, vítr a déšť. Ale po osmi kilometrech už jsem více než dost rozehřátý a trocha vody nevadí. Paní co mi podává kelímek také bere počasí s humorem, děkuji jí tedy ještě vděčněji než po prvním kole.
Trochu znepokojeně sleduji hodinky. Po dvou kolech na nich mám 8,3km a ať počítám jak počítám, pět kol na půlmaraton nebude stačit. Třetí kolo v dešti ubíhá celkem nevzrušivě, držím si tempo spolehlivě pod pěti minutami na kilometr, běží se mi dobře, jen ten kilometr proti větru a dešti je ještě nepříjemnější než na začátku.
Na začátku čtvrtého kola si dávám další kelímek vody, s paní už se na sebe díváme jako že jsme staří známí. V pátém kole zvažuji, že bych jí nějak dal najevo že tohle už je naposledy, ale rozhicovaná hlava nedá dohromady více než obligátní "Danke". Poslední kola mám rád, každým místem probíhám s tím, že tentokrát už je to naposledy. Co mám méně rád je to, že pokud správně rozvrhnu síly a běžím závodně, tak na konci zpravidla docházejí síly a vůbec je člověku celkově nekomfortně.

Angelika finišující

A je to tu, naposledy si proběhnu ranvej proměněnou ve velkokapacitní parkoviště, naposledy odbočím na příjezdovou silnici k hale, poslední zatáčka, vidím cílovou bránu, zafinišuji a mám to za sebou. Z cílového času 1:40:45 bych normálně byl na půlmaratonu nadšený, na hodinkách ale také vidím jen 20,5km, takže do půlmaratonu chybí nějakých 600m. Takže jsem si zaběhl jasný půlmaratonský osobák, který si však vzápětí neuznávám.
Jdu do haly abych se převlékl do suchých svršků než doběhne Angelika. Je to celkem marný boj, v hale se do mého rozhicovaného těla opře tropický vzduch a i v suchém ze mě lije všemi póry.
Angelika jako tradičně finišuje 15-20 minut po mě, na to bývá spoleh a zde to není jinak.
Poslední letošní zahraniční výjezd pak zakončujeme na lehátkách u vody a s dobrým drinkem v ruce plánujeme příští rok.

Běhu zdar! 

DETAILY BĚHU

1/2maratona e Tiranë aneb chvála pověrčivosti

Vytyčené cíle se mají plnit. Začátkem roku jsem zde vyhlásil cíl dát si půlmaraton nebo maraton v každé z evropských zemí a vyzobávat je aspoň přibližně abecedně. Letos jsme tedy museli do Albánie na tiranský půlmaraton.

Albánie není země, kam by se silniční běžci dvakrát hrnuli. Slyšíte-li o ní v souvislosti s během, pak jde téměř výhradně o horské běhy do vrchu. Hor zde mají dost. Zato silniční půlmaraton či maraton téměř žádný. Dalo dost práce zjistit, že se loni v říjnu konal první ročník půlmaratonu Tiranou. Zadoufal jsem, že nikoliv poslední. Když organizátoři (což je radnice hlavního města) oznámili, že 15. října bude druhý ročník, zajásal jsem a jal se plánovat cestu.
Osud mi však u tohoto běhu od samého počátku nebyl příliš nakloněn. Ačkoliv jsem si datum jasně zapsal do kalendáře už začátkem roku, vyšší síly způsobily, že v práci na toto datum vycházela jedna z hlavních akcí mého týmu v letošním roce. O dovolenou na tento prodloužený víkend jsem žádal s dost velkými rozpaky. Nakonec to klaplo a firma dokonce přispěla na letenky, nicméně pracovní zátěž se na mém stavu podepsala fyzicky i psychicky. Rozhodně jsem neodjížděl v ideálním rozpoložení.
Druhým problémem se ukázala být kombinace data a cesty. Z Prahy do Tirany mimo sezónu na přímo nic nelétá a nejlogičtější volbou časově i finančně byla cesta přes Vídeň. Vstoupily do toho však dva nečekané faktory. Jednak na přestup ve Vídni bylo podle itineráře jen 30 minut a druhak jsme letěli v pátek 13. Když jsem pak na infotabuli na Ruzyni zjistil, že máme jít k odletu na gate C13, začal jsem tušit průšvih. Jistěže, odlétali jsme s asi dvacetiminutovým zpožděním. Ve Vídni jsme sice podnikli hrdinský pokus zvrátit osud a před nedělním půlmaratonem si dali ostrý sprint letištními chodbami až se kufříkům od koleček jiskřilo, zpráva "gate closed" však zněla zcela jasně. Let do Tirany bohužel odletěl včas, tedy bez nás. Milá pracovnice na zákaznickém centru nás politovala a přebookovala nás na další. Místo druhé odpoledne jsme tak měli přílet do Tirany naplánovaný na půlnoc. Deset hodin na vídeňském letišti za pomocí knih, filmů a alkoholu uteklo vlastně docela příjemně a v půl druhé ráno jsme skutečně zalehli do postelí v tiranském hotelu.

Sobota byla vyhrazená prohlídce centra a vyzvednutí startovních čísel. Tiranu bych neoznačil za hezké město. Samotné centrum a přilehlé ulice jsou sice skutečně reprezentativní a místní se opravdu snaží a jsou milí, město je to však velmi chudé a zanedbané. O to sympatičtější je fakt, že závod pořádá město. Je zdarma a jeho cílem je rozhýbat místní a přivést je ke zdravému životnímu stylu.
Nedělní ráno pak bylo také plné drobných komplikací. Buď u mě zafungoval předzávodní stres nebo voda z vodovodu, kterou místní turistům doporučují nepít. Celým ránem mě provázely velmi nepříjemné pocity kolem žaludku.
Na startu mě dost pobavilo, když jsem se u organizátorů sháněl po úschovně zavazadel. "Letos není. Loni byla, ale spoustu batohů tam vykradli, tak už jí neděláme." OK, co tedy s batohem? Jedinou cenností je mobil, ten jsem si tedy nacpal do kapsy u běžeckých šortek, naštěstí je to elastický materiál. Batoh s tričkem na převlečení a hotelovým ručníkem jsme pak dali pohlídat do jednoho ze sponzorských stánků.
A jdeme na start. Poslechneme si trochu slavnostních řečí v absolutně nesrozumitelném jazyce a vybíháme. V kapse mi poskakuje nepříjemně těžký telefon, víc mě však zlobí nepříjemné těžko v břiše. Začínám tedy zvolna.

Na druhém kilometru přichází další drobná komplikace. Čas se měří čipově, čip je přilepený na plastovém proužku, který si máme prostrčit pod tkaničkami na botě a jeho konce spojit jakousi plechovou svorkou. Náhle cítím lehký pohyb na své pravé botě. Kouknu a vidím, že plechová svorka pásek s čipem neudržela a ten je rozevřený a chystá se mě opustit. Zabíhám na kraj silnice a pokouším se to napravit. Vydrží to sto metrů a situace se opakuje. Vytahuji pásek s čipem z boty a po zbytek závodu ho nesu v ruce. Kdykoliv vidím, že se blíží měřící kobereček, sehnu se a mávám čipem co nejníže. Vzhledem k tomu, že Angelice se stalo přesně to samé a ostatním ne, tak jsme asi něco nepochopili z albánsko-řecky psaných instrukcí. A to jsem to svěřil Angelice, coby té chytřejší a praktičtější z nás.
Trasu tvoří tři sedmikilometrové okruhy centrem. Dobrý formát. Navíc je výborně zajištěno občerstvení. Podavači půllitrových lahví s vodou jsou snad na každém kilometru. Skvěle bych si to užil nebýt toho, že v prvním okruhu skenuji očima prostory kolem trati zda uvidím mobilní záchodky. Ne, nejsou. Zvažuji co s tím. Rozhodně nejsme s přírodě, kam by se v nouzi dalo odběhnout. Zato je okolo spousta kavárniček, takže už plánuji krizový scénář že seběhnu z trati do některé z nich a budu doufat že tam mají toalety. Tyto pocity se mě drží zhruba do poloviny trati a pak náhle zmizí. Najednou zjišťuji, že jsem vlastně celkem v pohodě. Asi jsem to ze sebe nějak vyběhal či co. Občas svému tělu nerozumím.
Atmosféra na trati je výborná. Běh se odehrává na menším prostoru, takže jsme stále v centru dění, nejsou zde prázdná hluchá místa. Lidi nezvyklá podívaná baví a fandí. Na jednom místě (kolem kterého ale běžíme třikrát) vystupují taneční soubory.
Poté, co jsem se oklepal z nepříjemných pocitů lehce navyšuji tempo a dělám si inventuru, jak na tom vlastně jsem. Tempo na osobák to není. Pohybuji se lehce nad pět minut na kilometr. Vlastně mi nic není, jsem při síle, nic mě nebolí. Tepovka je ale celkem vysoko. Je relativně teplo, přeci jen přijeli jsme sem z míst, kde je o minimálně deset stupňů méně, čehož si tělo za běhu všimne a bere to v potaz. Do třetího kola tedy vbíhám s tím, že asi můžu bez potíží přidat, ale valný smysl to nemá, tak netlačím na pilu a běžím tak nějak na autopilota.

Angelika finišující

Jsem rád, že se mi běží dobře a cítím se celkem v pohodě, to na koncích půlmaratónů rozhodně není pravidlem. Na posledních dvou kilometrech si jen tak pro radost přidávám na tempu. Před cílem neodbočuji do pruhu "xhiro tjeter" (další kolo), ale "finish" a mám to za sebou. Potěší pamětní medaile, u běhu zdarma jsem to nečekal.
Vymotám se z prostoru cíle. Telefon mám v kapse, nemusím tedy pro batoh jako běžně. Jdu kousek proti směru běhu a čekám na Angeliku. To není dobrá volba, je sice teplo ale pofukuje a já jsem celý v mokrém. Následkem toho tento článek píšu s rýmou jako trám.
Ale to asi patří ke strastem maratonských cestovatelů. Většinou mi štěstěna přeje, zde byla proti mě. Pointou příběhu asi je, že v pátek třináctého by se nemělo vyrážet na delší běžecký výlet. Což podtrhla i cesta domů, kdy nám ve Vídní opět uletělo letadlo. Tentokrát jsme museli čekat jen tři hodiny.
Albánii tedy máme úspěšně za sebou. A co mi mé zcela iracionální plány velí dál? V plánu pro rok 2018 jsou Andorra a Arménie...


DETAILY BĚHU