Běžecké jarňáky popáté za sebou, tentokrát Barcelona

Je to tak, děti nám pomalu odrůstají, i letos se nám však podařilo naplánovat si s nimi dovolenou tak, aby se dala spojit s pěkným závodem. Tato tradice začala před pěti lety maratonem v Antálii, roku 2015 následoval půlmaraton z Říma do Ostie, o rok později jsme si Itálii zopakovali, tentokrát však cestou na hory u jezera Maggiore, loni jsme si dali půlmaratonské dobrodružství v Emirátech. Letos jsme se drželi při zemi, místo celého týdne jsme si dali jen prodloužený víkend v Barceloně a věru to není náhoda, že se tam zrovna běžel půlmaraton. Už jsem zde byl párkrát pracovně, takže město už podrážky mých běžeckých bot zná, ale závod to zde bude první.
Anžto jsem člověk učenlivý, dávno jsem odpozoroval, že k těmto jarním výjezdům není radno upínat své výkonnostní naděje. Jednak se většinou jedná o závod bezprostředně po přesunu do místa se znatelně vyšší teplotou, s čímž se mé tělo obtížně srovnává, druhak je únor a březen čas rýmiček, viróz a chřipek. Nejinak tomu bylo letos, lehká chřipka sklátila mužskou část naší rodiny dva týdny před startem. Nešlo o nic hrozného, ale běhat se s tím nedalo a formě to neprospělo.

Barcelona nás uvítala příjemným, byť poněkud chladným počasím. A také zjištěním, že bydlíme v centru města s nadměrně vysokým výskytem hospůdek a to na ulici, kudy lidé velkou část noci táhnou z těchto zařízení na metro. V noci na sobotu a v noci na neděli, kdy se běží, mám pocit že jsem oka nezamhouřil. V noci na pondělí už lidé nepařili a byl celkem klid.
Sobota byla ve znamená procházky pro startovní čísla, což odhalilo další úskalí běžeckých výletů. Procházka se v rámci poznávání krás města natáhla na dvanáct kilometrů, což se asi v tréninkových plánech den před startem moc nedoporučuje. Ale co, běhám pro zábavu, ne pro výkony.
Zbývalo vyřešit co na sebe. Předpověď slibovala polojasno, čtyři stupně na startu, osm v cíli. Nesnadný úkol. Zavrhuji myšlenku mikiny, závodů, kde jsem dojel na přehřátí už jsem zažil dost. Nakonec volím tričko s krátkým rukávem a přes něj tričko s dlouhým. Dobrá volba, na startu byla zima, ale na trati už to šlo.
Barcelonský půlmaraton je klasická městská masovka s více než desetitisícem účastníků a organizace na startu tomu odpovídá. Jsou zde výkonnostně odlišené startovní koridory, takže já a Angelika nestartujeme spolu.  Tak s Angelikou aspoň vystojím frontu na záchod (já nemusím, mobilní čtyřmístné pisoáry jsou velká civilizační vymoženost, jako vždy bez front), necháme se vyfotit a rozejdeme se každý do svého.

Startuje se ve vlnách po pár minutách, já probíhám startovní branou asi deset minut po prvním výstřelu. Probíháme deštěm pestrobarevných konfet, hezké. První dva kilometry je to kličkování v davu. Trať sice na všech místech zabírá minimálně tři jízdní pruhy, přesto je na ní neustále těsno. Zato je pořád na co se dívat. Barcelona je opravdu výstavní historické velkoměsto, ve kterém se na architektech nikdy nešetřilo. Poté, co se vymotám z nejhoršího obklíčení ostatními běžci se mi tempo stabilizuje na pěti minutách na kilometr. To na dobrý čas stačit nebude, ale cítím, že mě unavené tělo výš nepustí. Úspěchem bude toto tempo udržet.
Na pátém kilometru se začínám cítit nekomfortně, určitě by mi pomohlo, kdybych si odskočil ke keříku. Trochu mě mate že to nikdo z ostatních dosud neudělal, v našich končinách jsou močící běžci standardním koloritem závodů. Možná to tu není zvykem. Tak budu první. Bohužel jsme zrovna na Gran Via, jedné z hlavních barcelonských tříd. Ale křovíčko se najde a já si připisuji Gran Via na dlouhý seznam významných míst, které jsem takto poctil. O chvíli později běžím kolem stejně konajícího běžce, kterého jsem zřejmě inspiroval.
Voda se na občerstvovačkách naštěstí podává v lahvích, takže se nezdržuji. Na sedmém kilometru opouštíme Gran Via a probíháme kolem místního vítězného oblouku do druhé poloviny. Ta už se běží modernější částí města, i ta je však jaksi výstavnější než naše česká sídliště.
Daří se mi držet tempo pěti minut na kilometr, ale stojí to hodně sil, zcela mi chybí lehkost a tepovka je nezdravě vysoko. Odbočujeme na Avinguda Diagonal, diagonální avenue, další z významných barcelonských tříd, protínající úhlopříčně jinak pravoúhle uspořádané ulice. Na ní je jediná otočka na trati, kilometr a půl tam, kilometr a půl zpět. Také je zde poslední občerstvovačka. Odtud odbočujeme do posledního úseku závodu, kdy se běží podél moře. Po jedné ruce hotely, po druhé ruce pláže. Pravda, na koupání to v těch osmi stupních není, ale sluníčko svítí a je to hezké. Zato já už toho začínám mít dost, tělo začíná hlásit prázdnou nádrž, dělá se mi špatně z hladu.
Na poslední kilometr odbočujeme opět do centra, ještě chvíli vydržet a nepolevit a cíl je tu.

To není start, to je cíl. Od začátku do konce v davu.

Čas 1:46 není bůhvíco, ještě před měsícem jsem si plánoval že bych zde mohl na rovinaté a rychlé trati zaběhnout osobák, ale zdravotní stav, únava a psychika byly proti. Asi nejsem ten typ běžce, co si dobré výkony může plánovat. Obvykle zaběhnu slušně když to vůbec nečekám.
Doběhový prostor je organizován tak, že z něj člověk dobrý půlkilometr nemůže odbočit. Nafasuji ovoce, vodu, ionťák, medaili a spěchám pro batoh do úschovy. Jen co si ho vyzvednu a převléknu se do suchého, tak už mi Angelika hlásí že je v cíli. Ta ke své spokojenosti zaběhla pod dvě hodiny, což u ní značí super čas.
Jdeme oznámit dětem že jsme přežili a můžeme vyrazit na další procházku městem. Dovolená nekončí!

DETAILY BĚHU

Z bílých nocí do černých dní Aneb jak se běhá za polárním kruhem

Nápad vyrazit v zimě na půlmaraton za polární kruh do norského Tromsø vznikl krátce po návratu z loňského maratonu v Petrohradu. V Rusku jsme zažili bílé noci, kdy se v noci téměř nesetmí. Bylo by tedy stylové prozkoumat pravý opak, jaké to je běhat v době, kdy se naopak téměř nerozední. Vhodný závod k tomu pořádají v norském Tromsø.

2:30 odpoledne

Pravda, je v tom dost iracionality. Sever Norska je opravdu krásný a my jsme se rozhodli vyjet si tam v době, kdy z těch krás nemáme šanci téměř nic vidět. Se světlem je to tam nyní opravdu slabé. Kolem desáté dopoledne se ze tmy stane šero. A kolem druhé odpoledne se z šera opět stane tma. Nic jako slunce se ani na chvíli neukáže. Ale zase se tam dobře spí.
Druhým nezvykem jsou cenové poměry. Ceny v obchodech vypadají stejně jako naše, jenže jsou v norských korunách a norská koruna je zhruba 2,60 naší české. Takže přepínáme na úsporný režim, jídlo kupujeme v supermarketu a výjimečně si dopřejeme meníčko v BurgerKingu. Tam se dle složení zákaznictva stravují místní sociální vrstvy. Podobně je to s ubytováním. Beru to nejlevnější a byť pokojík není vybavený špatně, osm metrů čtverečních včetně koupelny není pro dva dospělé mnoho.

Další poznatek už se bezprostředně týká závodu. Tady na severu přistupují k zimní údržbě silnic jinak než u nás. U nás je snaha co nejrychleji dostat sníh z ulic, takže se seškrabuje až na asfalt, solí a štěrkuje. Sníh je brán za nepřítele. Tady se s ním sžili. Na silnicích nechávají pěticentimetrovou vrstvu, když nasněží, tak jen odhrnou to čerstvé a ujezdí ho. Sníh se načisto odklízí jen z chodníků, na silnicích se nechává. Sníh je přítel a nezdálo se mi, že by s tím řidiči měli problém. Prostě se na něm naučili jezdit. A to je prosím Tromsø v celkem prudkém svahu. 
Počasí je fajn, kolem mínus pěti, lehce sněží a ani moc nefouká. Tvoří to hezký doplněk stále ještě vánočně vyzdobenému centru města.
V sobotu ráno si jdeme na místní radnici vyzvednout startovní čísla. Procedura je celkem standardní, jen nás zaujal reflexní pásek a doporučení, že je velmi vhodné mít reflexní prvky během závodu na sobě. Inu, je to závod ve tmě a povětšinou neosvětlenými místy mimo město.
Ve dvě odpoledne odcházíme z hotelu na start. Na recepci zjišťujeme, že v hotelu zřejmě nyní nikdo jiný než běžci nebydlí. Houfují se tam zimně oblečení očíslovaní lidé.
Před startem ještě ukládám batoh s věcmi na převlečení do úschovy v místním kulturhausu kde jsou i šatny.  Zaujalo mě, že dost lidí si na boty připevňuje nesmeky, jakési návleky na boty s kovovými hroty. My máme obuté běžné krosovky, já dokonce ještě s blátem z klánovického lesa. Nu což, uvidíme.
Na náměstí probíhá organizovaná rozcvička které se obloukem vyhýbáme. Pobaví mě hemžení ve startovním koridoru. Ten je pevně ohraničený a poměrně krátký. Zatímco u nás se před startem půlmaratonu rozbíhají jen ti, co myslí na opravdu dobrý výkon, tady pobíhají bez výjimky všichni. Má to smysl, stát patnáct minut v lehkém oblečení na mrazu není rozumné, takže se přidávám a taky zvolna kroužím.

Ti lidé kolem mě jsou rozmazaní protože krouží. Ti po levé ruce dopředu, ti po pravé ruce dozadu, hezky organizovaně.

Závod začíná na vteřinu přesně ve tři hodiny. Začátek je takový pohádkový, běžíme hlavní městskou promenádou, všude kolem vánoční výzdoba, pod nohama čistý sníh, kolem fandící davy. Moc hezké. Tromsø však není velké, takže po necelém kilometru romantika končí, odbočujeme do kopce a scenérie se prudce mění. Najednou je kolem nás tma, znatelně se ochladí a supíme do svahu, ve kterém stojí předměstské domky. Další dva kilometry se nečekaně vlní, což mě dost znervózňuje, protože jsem dle mapky čekal rovinatý závod. Naštěstí jsou to skutečně jen dva kilometry, pak sbíháme k hlavní silnici, která se vine kolem pobřeží tohoto ostrůvku. Na silnici je běžný provoz, závod vede po cyklostezce kousek vedle silnice. Stejně jako na silnici i na cyklostezce leží několik centimetrů urolbovaného sněhu, jen místy jsou ledové plotny.

Angelika opět nerespektovala že na závodech se závodí a nefotí, takže máme i pár obrázků z trati

Opravdu mě baví, jakou si dali organizátoři práci se značením trasy. Co asi dvě stě metrů je v závěji podél trati vykopaný důlek a v něm zapuštěná miska s hořící svíčkou. Většina z nich kupodivu hořela i cestou zpět.
Běžíme tedy po pobřeží směrem z města k letišti. Po úvodních kopečcích se zvolna rozbíhám, mráz mě ale do vyššího tempa nepustí. Je to zvláštní, tělo by sílu mělo, ale jasně cítím, že kdybych přidal, plíce by to v té zimě neudýchaly, takže se nakonec ustaluji na někde na 5:20/km a o zrychlování se ani moc nesnažím. Tady to na osobák nebude a já jsem s tím smířený.

Všimněte si svíčky vedle běžců. Doprovázely nás celou trasu.

Tradiční bolístkou zimních závodů bývají občerstvovačky. Jen ti nejzavilejší organizátoři jsou schopni několik hodin nabízet něco, co běžec na mraze bez potíží a rychle vypije. Tady nejsou výjimkou. Beru kelímek s vodou a v něm plavou kousky ledu. Není to sice tak hrozné jako před lety v Polsku, kde jsem dostal kelímek, kde bylo jen trochu vody ve které plavala jedna velká hrouda ledu, ale ani toto se nepije dobře. Nedá se nic dělat, půlmaraton se dá odběhnout i na lehkou dehydrataci, to už umím, zvlášť když se nesnažím o nijak závodní tempo.
Další tři kilometry pořád rovně a blížíme se k letišti.

Kolem letiště

Úsek kolem letiště máme zpestřený startem letadla jen kousek od nás. Běžíme podél celé ranveje, ta končí kousek od moře a v těchto místech máme první otočku. Vracíme se podél ranveje zpět k letištní hale, tam je druhá občerstvovačka. Tentokrát beru jeden kelímek vody a jeden kelímek ionťáku a běžím dál. Voda je opět ledová, ale ionťák je příjemně teplý a báječně se pije. Škoda že jsem vzal jen jeden, vracet se nebudu. Právě opouštím občerstvovačku když v protisměru probíhá Angelika, ale nevnímá mě.
Odbočujeme zpět k hlavní silnici a běžíme ke druhé otočce, ta je v místech, kde náš ostrov spojuje s norskou pevninou jeden z dvou mostů.

Druhá otočka

Cesta zpět ubíhá subjektivně rychleji. Já už jsem se sžil s podmínkami na trati a běží se mi lépe, běžecký had je roztahanější a mám kolem sebe víc prostoru a spousta lidí zvolna odpadá a zpomaluje a já hodně předbíhám. Tím že nemůžu běžet naplno mám nyní mnohem víc sil než jindy v této fázi závodu. Kolem mě je tma a (jak vidíte z fotek) trať je poměrně monotónní (stále bílo), takže vypínám mozek a běžím na autopilota.

Taková typická z trati

Změna nastává až tři kilometry před koncem. Opouštíme pobřeží a vracíme se do kopečků před městem. Probíhám je celkem svižně, nejsem nijak vyčerpaný a už vím co mě zhruba čeká. Sbíhám do Tromsø a je přede mnou poslední kilometr slavnostně nazdobenou ulicí, to už je čirá běžecká radost.
Jsem v cíli. Čas je asi hodina padesát pět minut. Být to na asfaltu a být o patnáct stupňů víc, považoval bych to za jasný propadák. V těchto podmínkách to neřeším, navíc pak z výsledků zjišťuji, že jsem skončil 300. z 800 doběhnuvších, což není tak hrozné.
Věší mi medaili na krk a směřují mě ke stánku s pitím, kde mají kelímky s teplým rybízovým či borůvkovým džusem. Výborný nápad, dávám si tři a dělají mi dobře. Mířím do úschovy pro batoh a převlékám se do suchého trička a mikiny. Chvíli tam čekám a odhaduji kdy by asi tak Angelika mohla doběhnout. Vychází mi to docela dobře, čekám jen chvíli a je tu.

Angelika finišující

Další ze zážitkových běžeckých akcí je za námi a stálo to za to. Neděli pak věnujeme procházkám po městě a odpočinku. Toho je nám zapotřebí, zima bere hodně sil. A to ještě nevíme, že v noci na pondělí přijde pořádná vánice, díky které náš odlet z Tromsø do Osla nabere pětihodinové zpoždění. Pochopitelně tak zmeškáme náš let do Prahy, který byl k naší smůle pro ten den poslední. Zpět nás tedy posílají přes Helsinki. Snažíme se to brát s humorem, byť jsme s návštěvou Finska dnes nepočítali. Místo krátce po poledni jsme tak doma až v deset večer a to zcela vyřízení. Ale i to k cestování patří, koho by to bavilo kdyby to bylo pořád jen snadné, že?
 
DETAILY BĚHU

Další novoroční Počernice. Krásný rok za námi, krásný rok (snad) před námi

Poosmé v řadě se nevěnujeme novoročnímu vyspávání a po lehké snídani míříme k nedaleké sokolovně, u které startuje místní novoroční běh. Oficiálně se běh jmenuje Poklusem do nového roku. Ale kdepak poklus, závod je to.

Loni i v předchozích letech jsem se zmiňoval o mrznutí na startu. To se letos nekoná. Teplota se pohybuje mezi osmi a deseti stupni a nebýt větru, dalo by se mluvit o ideálních běžeckých podmínkách.
Horší se to se stavem běžce. Silvestr byl ve znamení zhruba dvanáctihodinové lehké alkoholové intoxikace, což na sobě ještě na startu velmi jasně cítím. Dnes to na žádné výkony nevypadá.
Opět dorazili čakovičtí Honza s Martinou a potkáváme i další známé běžecké i neběžecké tváře, takže společenská funkce novoroční akce je také naplněna.
Na popovídání je času dost, všichni jsme přijeli brzy a navíc je i letos o běh velký zájem a odbavování zájemců probíhá poměrně pomalu, start tak nabere drobné zpoždění.
S Honzou se navzájem ujišťujeme, že jsme na tom oba fyzicky bídně a že to letos bude hodně slabé, ale na rozdíl od něj to já myslím vážně.
Startujeme. První stovky metrů jsou fajn, jsou dost z kopce, přesto však cítím, že to není v takovém tempu, v jakém bych to měl běžet. Tělo je ztěžklé a do tempa se mu nechce.
O to lépe se však rekapituluje. Tak jaký byl běžecký rok 2017?
V heslech:
- Zdravý. Odběhali jsme vše co jsme si naplánovali, vyhýbaly se nám nemoci i zranění. Jen Kbelskou desítku mi zkomplikovala rýmička, ale jednou do roka se to asi musí vydržet.
- Pestrý. Zkusili jsme si opět od všeho trochu. Maraton letní i maraton zimní, šest půlmaratonů, z toho jeden horský, jeden písečný po pláži, dva v pro nás exotických zemích. Dva běhy horské. Tři krátké rychlé závody v okolí, včetně netradičního běhu letenským stadionem.
- Přiměřeně úspěšný. Osobní rekord na půlmaratonské distanci v Yprách, zlepšení osobních traťových maxim na Novoročním počernickém a na Běchovicích.
- Přiměřeně utrápený. Ani loni se mi nevyhnuly běhy kde jsem si to moc neužil, trpěl a odpadal. Na půlmaratonu v Emirátech to bylo nedostatečnou aklimatizací a brutálně brzkým vstáváním a startem, na horském běhu v beskydské Bílé dietní chybou, maraton kolem Boleváku se nepovedl vlivem dehydratace z nedostatku čehokoliv, co by se dalo v rozumném množství pít.
- Cílevědomý. Řada závodů byla zvolena především s cílem zaplňovat bílá místa na mapě osobních výzev. Na půlmaratonské abecedě už mnoho cílů nezbývá, letos padlo J v polské Jastarnii, Š ve Štědrákově Lhotě a Y v Yprách. Na mapě evropských zemí jsme pak zapíchli špendlíky do Albánie, Belgie a Ruska. Protože chceme aspoň jednu evropskou zemi ročně dle abecedy, letos musíme do Andorry.
- Líný. I nadále se bráním čemukoliv, co by se dalo označit za smysluplný trénink. Mé běhání je čistě objemové a tempově fádní. Těžko říct, zda se k něčemu letos přinutím. Je však třeba zůstat realistou, jakékoliv zlepšení by při takto pojímané přípravě bylo nejspíš zázrak.


V číslech:

• počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205, 2017: 204. Až překvapivě setrvalý stav.
• kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km, 2017: 2457km. Opět rekordní rok, poprvé jsem se dostal na více než 200km měsíčně v průměru za celý rok.
• průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48 km, 2017: 12,05 km. Opět výrazné navýšení. Tréninkové osmičky jsem z větší části nahradil dvanáctkami, častěji jsem běhal z práce.
• průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km, 2017: 5,23 min/km. Podařilo se mi zvolnit v tréninkových bězích, což hodnotím pozitivně.
• počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14, 2017: 14, setrvalý stav.
• výjezdů za hranice: 6, stejně jako loni
• doběhal a vyřadil jsem 4 páry bot poté, co naběhaly přes 1000km, z toho dva páry už byly velmi letité. Tuto hranici budu muset snížit, po cca. 800km už se mi v nich běhá špatně a trpí kolena. 

Pojďme zpět na trať. Není snadná, dvakrát kilometr hodně z kopce, dvakrát kilometr hodně do kopce, dvakrát kilometr po rovině. Navíc dvakrát krátký krosový úsek.
V prvním okruhu běžíme s Honzou víceméně spolu, namlouvám si, že kdybych chtěl, asi bych mu utéct dokázal. Tuto teorii přehodnocuji v závěru prvního kola, jasně cítím, že nasazené tempo nedávám a že druhé stoupání odpadnu. Informuji o tom Honzu a nechávám si ho utéct. Do cíle na mě naběhne necelou minutu. Nu což, není každý den posvícení.


Angelika si naopak zaběhla traťový osobáček, což vzhledem k tomu, že jsme den předtím pili spolu a zhruba stejně, považuji za trochu nespravedlivé.
První závod roku je za námi, spousta před námi a je na co se těšit. A to je hlavní.


DETAILY BĚHU