Bě(c)hovice posedmé, tentokrát o fous pomalejší

Sedmý běchovický odznáček se vyhřívá na mé zdi slávy, tentokrát však po několika letech soustavného zlepšování přišel lehký pokles. Tedy můj výkonnostní, nikoliv co do organizace závodu, ta se stále přiměřeně zlepšuje.

Běchovice jsou naše termínovková trvalka, letošní ročník byl navíc jubilejní, takže účast byla jasná. Závod sice nenabízí nic za čím bych jinak byl ochoten cestovat nebo se dokonce vracet, ale tradice to přebíjí.
Stejně jako loni jsme i letos cestu na závod pojali jako rozklus a už před startem jsme tedy měli v nohách pomalou pětku a byli lehce orosení, já navíc s batohem na zádech.
Novinkou byl společný start mužů a žen. Myšlenka v principu dobrá, ovšem s pár zádrheli. Jednak odsouvá kategorii veteránů do izolace na konci časového programu, takže ti nejstarší a nejpomalejší nemají šanci ožít když je předbíhají ostatní, a pak je tu také otázka kapacity. Takhle našlapáno na startovní čáře v Běchovicích nepamatuji. Silnice je sice celkem široká a celá jen pro běžce, stejně jsem ale první dva kilometry strávil kličkováním mezi pomalejšími, občas jsem musel i seběhnout mimo silnici, abych se před někoho dostal. Pokud chtějí organizátoři v tomto trendu pokračovat, měli by zvolit výkonnostní startovní sektory jako jiné velké běhy.
Co se mě týče, moc jsem od sebe nečekal. V předchozích letech jsem se vždy o pár vteřin zlepšil, letos to na to ale nevypadalo. Chybou rozhodně bylo startovat s Angelikou ze zadních pozic. Srovnám-li své letošní a loňské tempo ze začátku závodu, jsou téměř shodné, tentokrát to ovšem stálo mnohem víc sil kvůli stylu brzda-plyn-předbíhám. To trvalo zhruba první dva kilometry, pak se běžecké pole přeci jen roztrhalo a mohl jsem předbíhat plynule.

Lapání po dechu je patrné i na fotce

První polovinu závodu, tedy tu výrazně snazší, jsem se cítil celkem v pohodě a držel tempo kolem 4:35, s čímž jsem byl vcelku spokojen, ale bylo jasné, že to brzy vezme zasvé. První polovina trati se tak jako laškovně vlní, svádí k vysokému tempu, aby přesně v polovině vycenila zuby a tvrdě trestala ty, co to přepálí. U mě to záludné trati vyšlo dokonale. Na půlce jsem furiantsky vynechal možnost napít se, což byla asi chyba. Ušetřil jsem pár vteřin, ale o to těžší byla druhá polovina. Už ve stoupání ke křižovatce s Průmyslovou jsem cítil, že loni jsem toto kilometr a půl dlouhé táhlé stoupání vyjel tak nějak lépe. Voda chyběla. Sice nebylo žádné nepříjemné horko, ale nebe bylo bez mráčku.
Seběh do Hrdlořez vždy nabízí možnost běžet chvíli na volnoběh, já se tentokrát ale snažím ještě přidat. Dole v údolí je mi jasné, že teď začnou potíže.
Nemýlím se. Se stoupáním z Hrdlořez na Spojovací tempo pochopitelně klesá, ale navíc se projevuje moje dlouhodobá slabina - neumím řízeně zpomalit. Dokud to jde, běžím tak, že předbíhám ostatní. V kopci ale nevydržím v běhu a musím na chvíli přejít do chůze, takže ti co jsem předběhl jdou přede mě. Po chvíli se rozběhnu a opět je předběhnu. Komfortnější by bylo zvolnit a vydržet v běhu, to mi ale nejde zde ani v jiných závodech.

Situace se opakuje ještě ve stoupání na Koněvově, opět nevydržím vlastní tempo a musím si oddychnout krátkou chůzí. Právě tyto dvě chodecké vložky stojí za dvacetivteřinovým rozdílem mezi loňskem a letoškem. Inu, není každý den posvícení.
Nakonec dobíhám do cíle relativně důstojným tempem, avšak zcela vyřízený. Z pohledu na hodinky vím, že na začátku mého cílového času je 47, což je stejné jako loni, takže jsem celkem spokojený. Trochu zklamou kelímky s vodou, cítím se tak na dvě láhve. Občerstvením jen zrychleně procházím, čeká mě nelehký úkol: najít svůj batoh a vrátit se na trať nafotit Angeliku dřív než doběhne. U výdeje zavazadel nečekám na obsluhu, pohledem nacházím svůj a sám si pro něj vlezu. K cíli se dostávám tak půl minuty před Angelikou, takže akorát.
Angelika si na rozdíl od mě svůj loňský čas vylepšila, takže spokojenost. Nakonec využívám výhody toho, že pracuji asi 150 metrů od cíle a mám tedy ve dvoře schované auto.
Uvidíme co přinese příští rok, kdy budu naposledy startovat mezi mladíky. Snad časy opět naberou zlepšující tendenci. Pokud ne, budu to moci svést na věk. Taky dobrý.

DETAILY BĚHU

Jak jsme se zase jednou upekli, tentokrát na Kunětické hoře

I když na hoře... ona Kunětická hora žádná hora není, jen takový ostřejší kopeček. Ale začněme od začátku.

Zatímco v lednu jsem zde spokojeně konstatoval, že se mi celý loňský rok vyhýbaly zdravotní trable, letošek dohání co předchozí rok zmeškal. Ne snad že bych ulehl s chřipkou nebo se zranil, ale v zimě to byly opakované otravné rýmičky a v létě zas lehké letní angíny, s kterými se (což je poněkud nefér) do práce chodit dá, ale běhat se raději nechce. Proto, a také kvůli fyzicky poměrně náročné cyklodovolené, jsem v červenci zvládl naběhat jen nějakých sto kilometrů. S takovými objemy se, jak jistě uznáte, dobré výsledky na závodech dělat nedají. To bylo, spolu s jinými rodinnými povinnostmi, důvodem, proč jsme nakonec nevyrazili na Žebráckou 25, ač jsem se na ni původně těšil. Místo ní jsem si dal delší tréninkový běh a jen se mi potvrdilo, že bylo rozumné zhuntovat nepřipravené tělo zdarma a beze svědků mimo závodně.
Rozhodli jsme se tedy vybrat si jinou akci v okolí o čtrnáct dní později. Volba padla na patnáctku kolem hradu Kunětická hora. Nemáme to až tak daleko, ještě jsme tam nebyli, zkrátka jasná volba. Jediným problémem se ukázalo být počasí. Už týden před startem předpověď slibovala teploty nad třicet stupňů. K tomu start v půl třetí odpoledne a trať polabskými loukami. Bylo na co se těšit.
Předpověď meteorologům jako na potvoru vyšla. Na místě dost nad třicet a nebe bez mráčku. Zaparkovali jsme u restaurace v podhradí a dali si krátký výšlap na startovní louku pro čísla. Pobyt na louce na sluníčku byl navzdory milým lidem dost nepříjemný, tak jsme se na zbylý čas schovali do stínu nedalekého lesíka.
Pět minut před startem už jsme ale opravdu museli na startovní čáru. Pár povzbudivých slov od organizátorů a už se startuje. Začátek je z kopce. Sbíháme z louky zpět k restauraci v podhradí, po úbočí kopce hrad obíháme ze severu a míříme do luk a polí podél Labe. Začátek ještě jde, ale tak to je vždycky.
Jakmile opustíme lesíky kolem hradu, běžíme rozbitou asfaltkou mezi poli. Úplně jako na domácích tréninkových stezkách u nás v Počernicích a Zelenči. Jen ten asfalt máme kvalitnější. Někde ještě roste kukuřice, jinde už je po žních. Každopádně nic z toho nevrhá stín a my se pečeme na slunci. Naštěstí jsem si prozíravě vzal bílý bavlněný šátek na hlavu. Na rozdíl od kšiltovky chvilku podrží vodu když si poliji hlavu. Za tím účelem běžím s půllitrovou lahví vody v ruce. Co dva kilometry trochu upíjím a polívám si hlavu.
Docela mě překvapí, že zatímco si na hlavu liji vlažnou vodu, na záda mi z hlavy stéká výrazně teplá.
Po třech kilometrech končí rozbitý asfalt a začíná přírodní povrch. Jsou to klasické dvě stopy vyjeté náklaďákem nebo traktorem v trávě. Trochu to zpomaluje a bere síly. Na některých místech je navíc poměrně chaotické značení. Když na začátku pátého kilometru vbíháme z polí do lesíka, cesta se stáčí doleva. Žádná značka však doleva neukazuje. Žluté značení je rovně, je však ve formě žlutého kříže, přičemž kříž běžně znamená "Tudy ne!". Já i vedle mě běžící holčina zastavujeme a zmateně vyhodnocujeme situaci. Nakonec objevíme další fáborky rovně v lese, pokračujeme tedy rovně. Podobných nejasností bylo víc a dohromady nějakou minutku stály.
První ze dvou občerstvovaček pojímám pečlivě. Zahazuji prázdnou láhev, házím do sebe velký kelímek vody, druhý jde na hlavu a s dalšími dvěma v rukách odcházím dál na trasu.
Cesta lesem netrvá dlouho, po chvíli se opět dostáváme na louky a na sluníčko. Zvláštním zpestřením je přeběh přes louku mimo vyšlapané trasy včetně přeskakování řádek vysychajícího sena.
Síla rychle ubývá a tempo pomalu klesá, což je ale dáno i charakterem terénu. Sice žádné kopce, ale také žádný asfalt, kde by se dalo běžet na autopilota. Navíc trasa je stále žalostně stejná, jen rovina, pole, louky, sem tam kousek lesíka.
U druhé občerstvovačky už jsem dost vyřízený, pil bych, ale vodě se do mě nějak moc nechce. Něco do sebe dostanu a běžím dál. Čeká mě opět dlouhý úsek na sluníčku, který už jsem běžel na začátku, teď si ho dám v protisměru. Tři kilometry před koncem se dostávám zpět na asfalt, což přináší lehkou úlevu. Pobavila skupinka rozjařeně povzbuzujících chatařů. Byli tam už když jsme vybíhali a fandí i teď, o hodinu později.

Dva a půl kilometru před koncem na rozcestí potkávám skupinku běžců, kteří se na trasu připojují z nečekaného směru. Vinou špatného značení zbloudili a zkrátili si trasu o víc než dva kilometry. V cíli se pak sportovně udali.
Někde v těchto místech mi definitivně dochází síly. Chvilkami musím přecházet do kroku. Na svou obhajobu musím dodat, že se trasa začíná zvedat zpět k cíli u hradu. Chvílemi je to dokonce regulérní kros terénem do prudkého svahu.

Vše v jednom. Hrad, cíl, Angelika, medaile, meloun.

Posledních pár set metrů asfaltky ke hradu se snažím opět poctivě odběhnout, pokud možno s úsměvem na rtech. Podařilo se. Sice jsem snil o lepším čase i tempu, ale příroda byla proti.
V cíli okamžitě mířím ke stánkou s vodou a melouny a intenzivně doplňuji co tělu chybí. Času je dost, Angelika v těchto podmínkách také nebude závratně rychlá.
Stejně jako většinu ostatních, i tuto akci hodnotím pozitivně, byť pár mušek by se našlo. Pro nás to byl nakonec jediný prázdninový závod, tak rádi přimhouříme oko. Další závody bych už ale raději prosil pod zataženou oblohou a při teplotě do dvaceti stupňů.

DETAILY BĚHU

Běhat lesy má něco do sebe. Na Karlštejnsku určitě.

Proč zrovna Karlštejn? Ještě jsme tam neběželi. Míst, o kterých toto můžeme v naší malé ale krásné zemi říct, valem ubývá. Pravda je ale spíš taková, že jsem nám na letošní rok chtěl naplánovat jednu akci ze sympatického seriálu Běhej lesy, a Karlštejn byl nejblíž. Tak se z něj stal zavírák naší letošní jarní sezóny.

Také je pravda, že jsem v době registrace příliš podrobně nestudoval propozice, závod jsem považoval za pohodový běh místními lesy. Detailům jsem se začal věnovat až týden před startem a trochu mě překvapilo, že při stejné vzdálenosti je převýšení trati vyšší než na brutálním ŠUTRu, kde jsme se potrápili zhruba před měsícem.
Nevadí, kopečky máme rádi, trať slibuje krásné výhledy a zážitky. Máme běžet lesy, oblékám tedy zelenou a jdeme do toho.
Pořadatelé upozorňují na omezené možnosti parkování, tak vyrážíme v dostatečném předstihu. Jsme na místě hodinu a půl před startem a poslední ze tří parkovišť už se plní. Opozdilci musí dost improvizovat. Tak je to vždy, když organizátor sezve hodně lidí na malé místo. Vesnice Mořina moc možností nenabízí. Na místě pak ale vše krásně klape. Zázemí je na akci v přírodě velmi slušné.

Pohodu nenaruší ani půlhodinový lehký předstartovní deštík, je to spíš příjemné osvěžení. Než se odstartuje, tak je stejně sucho.
Na startu nás rozdělují do dvou výkonnostních koridorů, ale ty pak stejně spojí, takže s Angelikou startujeme spolu. Trasa začíná táhlým stoupáním vesnicí Mořina, pak opouštíme asfalt a pokračujeme dalším táhlým stoupáním loukami nad vesnici a dál táhle stoupáme lesy nad loukami. Jsou to jenom tři kilometry, ale nohy dostanou hned na úvod zabrat. Lesní úsek je pěkný, chvíli jde o pěknou úzkou stezku, jindy o dvoustopou štěrkovku, ale rovin si opravdu neužijeme, pořád je to nahoru nebo dolu. Kdo by čekal, že tou dobou už bude pole běžců roztrhané, mýlil by se. Ještě na patnáctém kilometru jsem nechtíc dal jednomu z běžců loktem do žeber. Trať je na většině míst velmi úzká a předbíhat se musí opatrně. Na některých místech to nejde vůbec. Například v úzkém, prudce klesajícím korytě plném několik centimetrů hlubokého bahna. Na běh nikdo nemyslí, všichni kombinují klouzání a drobné přískoky a snaží se neskončit zadkem v bahně. Legrace.

Startujeme

Na šestém kilometru se dostaneme z lesů zpět do civilizace, respektive do vesnice Mořinka, kde se ale nezastavujeme a pokračujeme loukami dál ke Karlštejnu. Z těchto míst je i poetická fotka napravo. Po chvíli dobíháme k první občerstvovačce a já si procvičuji svou praxí vypilovanou dovednost - jak do sebe co nejrychleji naházet obsah několika malých papírových kelímků, lhostejno co je uvnitř.
Pokračujeme ve stoupání, kolem nás louky a pole. Moje nohy toho začínají mít dost. Stoupání není nikterak brutální, zatím jsem nemusel přejít do chůze, spíš se projevuje fakt, že jsem si před závodem dal jen jeden den odpočinku.
Konečně jsme na vrcholu druhého ze tří dlouhých stoupání, která nás na trati potkají. Teď nás naopak čeká velmi příjemný úsek - tříkilometrový lesní seběh do karlštejnského podhradí. Jde o komfortní širokou lesní cestu, na které to lze příjemně pustit. Kolem nás krásné mohutné staré stromy, některé vyvrácené.
Z lesa vybíháme pod Karlštejnem. Turisté se tváří dost překvapeně a se zájmem nás sledují. Kdo rádi cestujete po českých památkách, jistě mi dáte za pravdu, že na Karlštejn je to pěkný krpál. Přepínám na chůzi. Pozici tím neztrácím, kráčí všichni.
Probíháme kolem vstupu na hrad, ale na kulturu není čas, po druhé straně kopce zase sbíháme dolů na hlavní silnici. Pár set metrů testujeme místní asfalt a opět odbočujeme do lesa. Tím začíná třetí, nejdelší a nejtěžší stoupání na trati. Úsek je to těžký i technicky, často běžíme po skalním povrchu, přičemž mokrý vápenec ve stoupání rád podkluzuje. Hlavně už ale mám opravdu unavené nohy, po rovině se mi ještě běží celkem dobře, ale v kopcích zařazuji čím dál tím víc chůze.
V těchto místech je druhá možnost trochu se občerstvit, tak do sebe házím vodu a ionťák. Pokračujeme směrem k slavným, ale uzavřeným lomům Mexiko a Amerika. Menší lom Mexiko kolem sebe jen tuším, dělí nás od něj plot a vegetace, zaujme jen masivní nedobytná brána, když přebíháme příjezdovou silnici. Amerika je jiná káva. Nahoru nad lom se musíme vyškrábat naprosto neběhatelným lesním svahem. Z lesa vybíháme na drsnou kamenitou cestu. Tam je poslední možnost občerstvení. S překvapením zjišťuji, že na této občerstvovačce dobrovolničí exkolega Libor, kterého jsem rok a čtvrt neviděl, takže ztrácím pár desítek vteřin krátkým rozhovorem.
Poté pokračuji do bran Ameriky:

Do lomu

Tunelem

Seběh pro tuto akci otevřeným tunelem do lomu nemá chybu. Tunel má odhadem 200 metrů, po každých třiceti metrech je osvětlen jedním slabým reflektorem, takže pod nohy si nevidíme. Dolů to jde dobře, ale proti mě stoupají běžci, kteří už mají Ameriku za sebou. Mají toho dost a většinou neběží.
Lom Amerika je krásný. Vysoké skalní stěny, krásně modrá voda. Řada běžců zastavuje a kochá se. Seběhnem k vodě, zaběhneme po cestě kam až to jde, otočíme se, a začínáme opět stoupat k tunelu, tunelem a nad lom.

Dole v dole (lomu)

Zase fotí...nepoučitelná

Po výběhu nad lom nás naštěstí čeká už jen seběh zpět do Mořiny a do cíle. Je to krásně ostré klesání, pouštím to co to dá a řádně předbíhám. Ve vesnici už je to jen asi 200 metrů do cíle, spokojeně finišuji a končím krásný závod a jarní sezónu vůbec.
V cíli si dávám trochu vody a jdu vyzvednout batoh z úschovy a opláchnout se. Najednou slyším: "Jé, to jste vy, já moc ráda čtu váš blog, pište dál!" Moc milá kolegyně běžkyně, tímto ji pozdravuji.
Vymaním se z davu fanynek a jdu nafotit Angelice finiš:


Devatenáct kilometrů karlštejnskem je krásný závod, jsem si téměř jistý, že příští rok ochutnáme další kousek z tohoto seriálu. V nabídce je jich ještě dost.

DETAILY BĚHU