Tenerife super, až na to běhání teda...

Na světě je to zařízeno tak, že nikdy nemůžete mít všechno. Některé věci jsou dokonce exkluzivně disjunktní, což znamená že můžete mít jednu nebo druhou, nikoliv obě současně. V mém běhání to je "buď si mohu užít hezkou zimní dovolenou v teple, nebo můžu dobře zaběhnout závod." Obojí mít nemohu.

Na půlmaraton v Santa Cruz de Tenerife na Kanárských ostrovech jsme se vydali s vidinou pohodového týdne v teple v době, kdy v Čechách panují nehezké plískanice s teplotami blízkými nule. Tato stránka pobytu moc hezky vyšla. Na Tenerife už si si začínáme připadat jako znalci, jsme zde počtvrté. Kdo chce koupání na hezkých plážích, ať jede do letovisek na jihozápadním pobřeží. Kdo chce klid starého pomalého města, ať jede do Puerto de la Cruz na severu. Kdo chce rušný přístav s dvacetipatrovými koráby, ať jede sem, do Santa Cruz na severovýchodě. 

Běžeckých akcí se na Kanárských ostrovech koná dost, často jsou ale typu "vertikální kilometr", čili horské, kdy pořadatelé mazaně využívají toho, že jde o sopečné ostrovy a moc rovin tu nenajdete. Jeden z mála rovinatých se běží právě zde v Santa Cruz, což je shodou okolností i formální hlavní město celých Kanárských ostrovů. Jelikož vrchaři, jak věrný čtenář ví, skutečně nejsme, jedeme právě na tuto městskou akci. Přijíždíme sem s týdenním předstihem v marné naději, že týden bude stačit na aklimatizaci na prostředí o dvacet stupňů teplejší než to české. Nebudu vás napínat: týden nestačí.
Volný čas trávíme povalováním u bazénu, procházkami a návštěvami restaurací.


Týden nám tak velmi příjemně utekl a v neděli ráno stojíme na startu závodu. Nemám od sebe vůbec žádná očekávání. Pro letošek mám odškrtnuto s tím, že uspokojivě jsem už půlmaraton zaběhl na jaře v Unhošti, v Černé hoře i nedávno v Kodani, takže o nic nejde. Jsem připraven běžet to tady "na pohodu" a na půl plynu.

Jenže ta pohoda se mi jaksi ne a ne dostavit. Tepy jsou vysoko a cítím se unavený, ač se týden poflakuji. Možná je problém i v nezvykle brzké hodině, start je v 8:30. Na to můj biorytmus naprosto není nastavený, před desátou běžně nevybíhám. Svou roli asi hraje i počasí - sice je celkem pod mrakem, ale také bezvětří a dusno. 

Čekání na start se celkem vleče, nakonec vyběhneme s patnáctiminutovým zpožděním. Postávání v koridoru zpestřuje jeden z organizátorů, který všechny obchází a každého, kdo má v uších sluchátka upozorňuje, že je musí sundat, jinak descalificación. Zvláštní. Ano, v atletických pravidlech to tak skutečně je, ale tohle je poprvé, co vidím že to někde opravdu řeší. Když se ke mě blíží, tak je sundavám a opět si je nandavám když zmizí v davu.

Konečně vybíháme. Dle plánu nespěchám. Rád bych začal velmi zvolna a postupně přidával, pokud se na trati budu cítit dobře. Znám se. Před startem se necítím dobře nikdy, ale často to ze mě po startu spadne. 
Trať překvapuje hned po startu. Po zhruba 150 metrech sbíháme do půlkilometrového tunelu vedoucím pod přístavem.

Hned po startu do díry...

Trať závodu lze rozdělit na tři části - prvních osm kilometrů se držíme v centru města, které proběháme tak nějak skrz naskrz, nahoru a dolu, roviny tu moc nejsou. Dalších šest kilometrů běžíme z města podél moře na sever, pak otočka a stejných šest kilometrů zpět do města, do cíle. 

Co se týká mého výkonu, trápím se od prvních kilometrů. Běžím pomalu, ale tepy mám jak při rychlém běhu a zkrátka to dře. Jsem dost zkušený na to abych věděl, že tohle zkrátka nevyřeším, bude to bolet až do cíle. Je to škoda, protože minimálně první třetina závodu klikatící se starým městem je docela hezká. 
Zbylých 13 kilometrů vede podél Atlantiku. Kdo by ale čekal nekonečné horizonty, písek a palmy, byl by zklamán. Tato část ostrova je silně industriální, takže běžíme po silnici, kde po jedné ruce máme strmé svahy a skály a po druhé průmyslové haly, přístavy a parkoviště. Do toho teplé dusno a spaliny z lodních komínů. Vodu vidíme jen občas.

Je to trápení

Krátce po otočce asi šest kilometrů před cílem potkávám v protisměru Angeliku, která si mě v mé ztrápenosti vyfotí, asi na památku. Chmurně uvažuji, že má unikátní příležitost mě doběhnout a předběhnout. To se jí sice nakonec nepodaří, ale náš časový rozestup je v cíli asi poloviční, než bývá na půlmaratonech zvykem.

V cíli

Pár desítek metrů před cílem vyndavám z uší sluchátka a dávám je do kapsy. Přidat si k tomu všemu trápení ještě diskvalifikaci by sice bylo stylové (oštěpaři také často raději přešlápnou, než by si nechali zapsat mizerný pokus), ale nechci to hrotit.
V cíli se ani nepokouším dostat se rychle pro batoh a mobil, abych nafotil Angeliku, vím, že je mi v patách a nestihl bych to.

Angelika nakonec také zaběhla jeden ze slabších časů, podmínky nás zkrátka potrápily. Ale co, o tom sport je.

Chlazení nohou v bazénu...

Do jizerských kopečků

Tak jasně, už dávno víme, že horské běhy nejsou naše silná disciplína. Máme své roky, své lehké nadváhy, své tréninkové deficity a hlavně se většinu času pohybujeme po komfortním asfaltu. Nicméně firma RunCzech do své nabídky jeden horský běh zařadila a já na něm spočinul zamyšleným pohledem pokaždé, když jsem navštívil jejich stránky. Dosud jsem běžel aspoň jednou každou RunCzech akci a tato ve mě vyvolávala pocit nevyřízených účtů. Liberec navíc máme rádi a celkem často ho navštěvujeme, takže je vlastně divné, že jsme zde dosud nic neběželi.

A tak ono sobotní ráno sedáme do auta a vyrážíme na sever, abychom o hodinu později pojížděli beznadějně plným parkovacím domem v centru Liberce a snažili se najít volné místečko. O závod je zřejmě zájem anebo je tu plno prostě jen proto že prší a lidé rádi tráví čas v přilehlém obchodním centru. Právě v obchodním centru se vydávají startovní čísla, což naštěstí proběhne příjemně rychle a my ho opět opouštíme s uspokojivým pocitem, že jsme v něm nenechali víc než dvacet korun za vyčůrání.
Na start je to pak svižná procházka do kopce na náměstí dr. Edvarda Beneše.

Jelikož soustavně prší či aspoň mrholí, prostor startu je až do okamžiku těsně před výběhem zcela prázdný, běžci se mačkají v podloubích kolem náměstí.
Sice stále drobně mrholí ale vyloženě zima není, takže volím variantu dvou krátkých rukávů plus lehkou bundu kolem pasu pro případ, že bych v horách zabloudil a přepadla mě sněhová bouře nebo tak něco...
Na nohách mám stejně jako všichni kolem mě krosovky a ukáže se, že to je dobrá volba. Na cestu jsme teoreticky dobře připraveni. Z centra Liberce poběžíme deset kilometrů stále do kopce na nejvyšší místo trasy, kterým je bedřichovská přehrada. Ano, je to divné běžet deset kilometrů do kopce k vodnímu dílu, ale je to tak. Tím se dostaneme na jizerskou běžkařskou magistrálu, kterou dobře známe. Od přehrady poběžíme víceméně po vrstevnici na parkoviště Maliník a od něj to bude stále z kopce zpět do centra Liberce. Celkem 22km. Teoreticky v pohodě, až na těch prvních deset kilometrů a až na místy dost těžký terén.

Startujeme. Běh v těžších krosovkách je na městské dlažbě a asfaltu poněkud těžkopádný, ale jde to.  První dva kilometry běžíme z centra k zoo a trasa je jen lehce do kopce. Po oběhnutí zoo opouštíme asfalt i město a terén je najednou mnohem prudší, stále se ale dá běžet. První místo kde musí běh vystřídat chůze je po pěti kilometrech, kdy probíháme lomem na žulu a stezka kolem něj je neběhatelně prudká.
Angelika si trasu jako obvykle fotí:

Trasa je kompletně v hezky podzimních barvách a ani nepřetržité mrholení příliš nevadí. Záludné jsou jen prudké seběhy, kdy vrstva spadaného listí skrývá nebezpečné kameny a také to na něm fest klouže. Pohyb terénem bere hodně sil, takže v druhé polovině stoupání přecházím do chůze už i na asfaltových úsecích kde nestoupáme pod nijak dramatickým úhlem.
Když se z mlhy konečně vyloupne hráz bedřichovské přehrady, je to dost úleva, protože vím, že nejhorší je za mnou. Teď už jen po rovině nebo z kopce.

A skutečně, tímto okamžikem mé chodecké úseky končí a já jsem schopen vydržet v běhu. Úsek od přehrady k parkovišti se sice pořád mírně vlní, ale vědomí brzkého seběhu dodává sílu.
Parkoviště Maliník se z mlžného oparu vyloupne trochu nečekaně, ale o to je vítanější. Je tu občerstvovací stanice a hlavně tu začíná dlouhý seběh.

Seběh má úseky komfortní (přehledná stezka, na které se to dá pořádně pustit) i technické, kdy si člověk musí hlídat aby neuklouzl nebo si nezlomil nohu v pasti skryté pod listím. Poslední tři kilometry jsou opět městem, což je na vyčerpaných nohách dost utrpení. Ale nakonec se do cíle dostávám.

Je to za mnou, zase trochu jiný zážitek. Vracet se sem asi nebudu, dál se budu držet spíš asfaltu, ale dát si pěkně do těla v krosových botách na trasách, kam se jinak dostáváme jen v zimě na běžkách bylo příjemné.
Finišerskou medaili na krk, pobrat něco z nabízených vod a banánů a rychle do zázemí kde mám batoh se suchými věcmi. Přeci jen byl jsem na trati dvě a půl hodiny a vzduch byl neustále plný vody. Pak zpět do cíle nafotit finiš Angelice:

Angelika finišující

Vyčerpání ale spokojení míříme zpět k autu a těšíme se na horkou sprchu, oběd a oheň v krbu. Tyhle věci doceníte nejlépe, když si předtím dáte pořádně do těla, to už dávno víme.

Třinácté Běchovice, tak trochu jako vždy

Běchovice třinácté, ale ani šťastné ani nešťastné, prostě tak nějak standardní. Tak nějak standardní je synonymem pro "rychlost netrénuji takže je dobře zaběhnout nemohu, ale stejně to zkusím a tudíž to bude hrozně bolet". Zvlášť když od počátku nasadím tempo, které nemohu udržet, že?
Ale zase je dobré, že jsem pro letošní rok měl jasné výkonnostní alibi. Před týdnem jsem celkem slušně zaběhl půlmaraton v Kodani a po něm jsem odpočíval méně než by se slušelo, takže tělo rozhodně není zregenerované.
Ale pojďme na začátek. Tento závod pro mě obvykle mívá společenský rozměr. Už pár dní předem při vyzvedávání startovního čísla potkávám bývalého kolegu, na startu zas máme sraz s Jirkou Skřečkem, který Běchovice posledních pár let zařazuje do své termínovky. I Angelika se na startu potkává s kamarádkou.
Vlastně je toho tolik, že se sotva stačíme se všemi potkat, pozdravit a nafotit a už stojíme v koridoru a za pár minut startujeme.
Počasí je letos takřka ideální. Relativně chladno, bezvětří, snad jen to sluníčko by mohlo být zalezlejší. Ale díky němu zase není příjemně jen na trati, ale i na startu a v cíli.
Vybíháme. Za mě je toto vždy klíčový okamžik závodu. Jsou dvě možnosti, jak se na startu mohu zachovat. Buď "vypínám hlavu, tempo si řídí nohy, to znamená že poběžím co to jde", nebo "držím se zpět, poběžím podzávodním tempem a hezky si závod užiju". Obvykle to bývá první varianta a letošek není výjimkou. 

Start má tedy obvyklý průběh. Začnu podle nohou, tj. pocitově, na prvním kilometru kouknu na hodinky a vyděsím se jak běžím rychle, pokusím se zvolnit, ale i tak krátce před polovinou držím tempo 4:30, což znamená, že druhá půle bude o umírání. A přesně tak to je.
Do hrdlořezského údolí mi i letos přijeli fandit rodiče, což z hlediska místa asi není špatná volba. Poslední moment, kdy jsem vidět v relativně důstojném běhu.

Plán pro výběh na Žižkov je "zvolni na tempo, abys nemusel přejít do chůze", ale ono to bohužel závisí na tom, jak člověk běžel předchozích sedm kilometrů. Pokud je přepálil, nevyběhne. I letos mám dvě vydýchávací chodecké vložky. Ale vím kde asi bude stát fotograf a kde se tedy musím rozeběhnout aby na fotce nebyla ostuda.

Ale jelikož jsem si trochu ulevil v hrdlořezáku, aspoň ještě zvládnu zabojovat na Spojovací a vrátit se do rozumného tempa. Cílem probíhám v čase padesát minut přesně, což je pro mě zkrátka průměr. Ani úspěch, ani katastrofa.
Organizace v cíli už mi v podstatě neumožňuje jít nafotit Angelice finiš, navíc tam čeká o dost rychlejší Jirka.

Celkem rychle se do mě dává zima, takže rychle do práce vyzvednout auto, převléknout se do suchého trička, naložit Angeliky kamarádku, zavézt ji domů a pak můžeme domů i my.
Tak zase za rok, Běchovice!