Do Přibyslavi za půlmaratonem a Žižkou

Proč zrovna do Přibyslavi? Protože jsme tam ještě nebyli, protože tam pořádají půlmaraton a protože jde o vyjmenované slovo. Pravda, když jsem informace o místním půlmaratonu v zimě našel v termínovce, musel jsem se podívat do mapy, protože jsem vůbec netušil, kde vlastně Přibyslav hledat.

Nakonec jsme ji našli a v pátek v podvečer si v místní základní škole vyzvedáváme startovní čísla. Jsme tam úplně sami, což napovídá, že půjde o spíše menší akci. Půlmaratonu se nakonec skutečně účastní jen necelá stovka běžců, mnohem více pidiběžců se účastní doprovodných dětských závodů.
V penzionu si necháme doporučit vhodnou restauraci na večeři a projdeme se k ní, přičemž si ověříme, že z centra města je to k nádraží, kolem kterého budeme druhý den probíhat, skutečně dost z kopce, což nevadí, ale zpátky je to pak samozřejmě dost do kopce.

Povečeříme dobře a protože je pátek, což je na právě hraném MS v hokeji volný den mezi čtvrtfinále a semifinále, tak můžeme jít i brzy spát. Drobná komplikace je, že v sobotu český tým hraje se Švédy brzy odpoledne, což budeme zrovna na cestě domů, ale nevadí, moderní technologie už umožňují koukat v autě (samozřejmě neřídím).
Ráno po snídani cestou z penzionu na start musíme uhýbat již běhajícím dětem, jejich závody jsou v plném proudu. Start a cíl vhodně stojí mezi základní školou, sportovní halou, atletickým oválem a koupalištěm. Pro nás má význam jen to koupaliště, protože skříňky v šatnách slouží k uložení zavazadel a ve sprchách se můžeme umýt než po závodě vyrazíme k domovu.

V krátké předstartovní rozpravě organizátor upozornil na záludná místa na trati, která jsou jen dvě. Prudký seběh trávou z kopce (aby se nemuselo po schodech) a přeběh hlavní silnice.
Vybíháme. První kilometr je skutečně svižný běh z kopce. Z centra se tak dostaneme za město k nádraží, od kterého je to teď pořád rovně po cyklostezce podél kolejí a Sázavy až k otočce na půli trati a pak totéž zpět.
Angelika fotila, což vám dá představu, jak vypadala vlastně celá trasa.

Zabloudit nelze, je to prostě pořád rovně a pak zase zpátky. O svých možnostech si nedělám iluze. Zima byla špatná, naběhaných kilometrů málo, letos rychlý nebudu. Přesto už mám někde od poloviny trati pocit, že je to dnes větší dřina než bych čekal. Pravda, do závodu jdu bez jakéhokoli odpočinku, ale stejně...
Trasa je to ale opravdu malebná. Okolo lesy, skály, říčka, železnice, železniční mosty. Pod nohama dobrý asfalt, občas dřevěné můstky, pokud se přebíhá přes řeku. Je to cesta, kde můžete zcela vypnout hlavu a nechat nohy ať dělají co umí.
Na polovině se otáčíme a míříme stejnou cestou zpět. Najednou to jde docela dobře. Už chápu, proč to předtím dřelo. Běželo se stále do lehkého kopce proti proudu řeky, což na první pohled není bez výhledu na horizont patrné.

Setkání chvíli po obrátce

Zpět se běží sice o něco lépe, ale kilometry přibývají, teplota stoupá a síly ubývají. K nádraží zhruba kilometr před koncem dobíhám slušně vyřízený a vím, že to nejhorší teprve přijde. Vzpomínám na popis trati z webu závodu: "Na cyklostezce je spousta krásných míst na kochání – skály, průseky, řeka, mosty, viadukt, sruby, mlýnský náhon a jediný kopec je až nakonec". Ano, ten kopec je teď přede mnou. Nedá se nic dělat, v nejexponovanějších bodech si párkrát vypomohu chůzí. Do cíle dobíhám v téměř stejném čase jako před dvěma měsíci ve Vysokém Mýtě. Drobnou útěchou mi je, že dnes bylo víc nastoupaných metrů a větší teplo. 

Medaile upomíná 600 let od úmrtí Jana Žižky poblíž Přibyslavi. Má zde sochu úplně jak na Vítkově.

V cíli jako obvykle nikterak nelením a klušu na koupaliště pro batoh s mobilem, abych mohl nafotit finiš Angelice.

Nakonec si odvážíme veskrze pozitivní dojmy. Viděli jsme hezkou Přibyslav a její krásnou posázavskou cyklostezku, dobře jsme se proběhli a i ten hokej, který jsem potom v autě rozkoukal, nakonec moc dobře dopadl. Tak zase někdy jindy někde jinde...

Běh pro kočku v rodinnějším pojetí

Charitativní Běh pro kočku v Lázních Toušeň začíná mít pevné místo v našem běžeckém kalendáři. Máme to kousek, dá se tam dojet na kole, běží se osm kilometrů, což je ideální tempový test a v poslední době se zapojuje i naše mladá generace.

Před dvěma roky jsme ještě s Angelikou běželi sami, loni se přidala i naše Zuzka a letos k účasti na poloviční vzdálenosti přesvědčila i přítele. Nepochybuji, že větší roli v tom sehrává jejich příchylnost ke kočkám než k nám či k běhání, to je jedno, stejně jsem rád.

Organizátoři investovali a modernizovali, stará textilní čísla nahradila moderní s čipovým měřením. Svým způsobem škoda, Novoroční Počernice a Běh pro kočku byly poslední běhy, kde si člověk ještě mohl užít retro textilu, na obou akcích už ale převládly výhody moderní techniky.

Vybíháme, já a Angelika na osmičku, mlaďoši na čtyřku. Vím, že letos jsem na tom tempově mizerně, snažím se tedy začít volněji, vysoké tempo bych dlouho neudržel. Na úvod přeběh Labe po kovové lávce, dnes to na ní ve stoupání docela klouže. Po seběhu na druhé straně pokračuji po břehu řeky na Káraný, ještě vidím, jak lávku překonává i Angelika.
Dál už po známé trase, kde mě v Káraném láká ke spočinutí zahrádka pobočky Vinohradského pivovaru. Až jindy. Z Káraného do Čelákovic, zde po moderní lávce na domácí břeh Labe a zpět směr Lázně Toušeň. Na trase je jen jedno záludné stoupání právě v Čelákovicích. To mě rozdýchá víc než je zdrávo a zbylé dva kilometry už jsou boj s vůlí.

Do cíle na fotbalovém hřišti dobíhám slušně vyřízený, ale asi spokojený, protože výsledné tempo začíná čtyřkou. Mlaďoši už tu jsou, svou poloviční trasu samozřejmě zvládli rychleji. Po chvíli dobíhá i Angelika.

A protože se běželo přes poledne, nezbývá, než si dát v hospodě přiléhající ke hřišti něco dobrého. Pak znovu na kolo a od Labe vzhůru do Prahy. Za rok zkusíme zapojit i synka, konec konců, je to také kočkomil.

Předvelikonoční vysokomýtské zmrtvýchvstání

Zaběhnout si půlmaraton ve Vysokém Mýtě byla tak trochu znouzectnost. Můj poslední povedený závod byl pařížský půlmaraton v říjnu a od té doby se nám doma zdravotně jaksi nedařilo. Angelika si svůj covid přivezla právě z Paříže, já jsem to ještě jaksi ustál, ale stejně to celou zimu nebylo ono. Já jsem viru podlehl v únoru a sejmul mě opravdu pořádně. Počátkem března jsem se už konečně začal běžecky cítit relativně dobře, ale do dobré formy to mělo daleko. Zima nestála běžecky za moc ani objemově ani tempově a tělo se sotva probralo z únorových horeček.

Volba zaběhnout si Vysoké Mýto byla hlavně o tom, že už jsme dlouho nic neběželi, není to daleko, od nás se tam snadno cestuje a ještě jsme tam nebyli. Já jsem si chtěl především vyzkoušet, zda se vůbec udržím jednadvacet kilometrů v běhu. Že to tempově nebude nic moc bylo předem jasné.

Březen byl celkově teplotně nadprůměrný jak už to v poslední době bývá, den závodu byl ale docela chladný s teplotou kolem osmi stupňů. Chladno mám na závody rád, dělá mi dobře, ale kdyby se mě někdo zeptal, uvítal bych tak o čtyři stupně víc, mohl bych běžet vyletněný v krátkém rukávu.
Organizačně byl závod takový mile domácký, přesto kvalitně zajištěný. Fungující zázemí se šatnami, civilizovanými záchody i úschovou zavazadel, vtipný moderátor, odsýpající prezenčka. Jen mám takový pocit, že pokud budou pokračovat v dobré práci, brzy se jim začne hlásit příliš mnoho lidí a na drobný startovní/cílový dvorek se brzy nevejdou.

"Vítr fouká obvykle proti a to v obou směrech." Mají tu smysl pro humor.

Krátce po startu zjišťuji, že mi opravdu chybí závodní praxe. Vlivem adrenalinu se cítím v pohodě a nasazují tempo, které by bylo v pořádku, kdybych byl ve formě. Jenže já nejsem a jde tedy o klasické "nepřizpůsobení tempa stavu těla", za což později ponesu následky. Ale teď jsme sotva vyběhli a je mi docela fajn. První kilometr a půl je městskou zástavbou, zbytek venkovskou krajinou, jak už to u vytrvalostního běhu na malém městě bývá. Ve městě si prohlédneme kostel a náměstí, a pak už jen průmyslové areály a následuje venkov.
Krajina kolem Vysokého Mýta nejsou žádné hory, je však znatelně zvlněná. Málokdy běžíme po rovině, většinou je to do kopce nebo z kopce. Zpestřením je běh podél místního letiště asi na třetím kilometru. Dokonce zde mají asfaltovou ranvej.

Asi je mi ještě fajn

Občerstvovací stanice jsou zhruba po třech kilometrech, jsou prosté, ale podávají vodu i ionťák, což mi stačí, víc nepotřebuji. Někde od pátého kilometru začínám cítit, že jsem původní tempo kolem pěti minut na kilometr dost přepálil a snažím se řízeně zvolnit. Cíl dnes není být rychlý, ale důstojně doběhnout.

Na polovině trasy je vesnice Tisová, kde proběhnutím celé vesnice provedeme otočku a zamíříme zpět k Mýtu. Vesnice naším závodem docela žije. V ulicích fandí domorodci, místní sokolovnu nemíjíme, ale proběhneme skrz její přilehlá hřiště a dokonce se zde podává občerstvení a to za přihlížení fandících davů. Milé.

Cestou zpět do Mýta jasně cítím rychlý úbytek energie způsobný oslabením po nemoci a nedostatku tréninkových kilometrů. Není to taková krize, že bych musel přecházet do chůze, ale je to citelný diskomfort. Od potupné chůze mě asi chrání jen chladné počasí, díky kterému neztrácím moc tekutin. Poslední dva kilometry už se držím v běhu jen silou vůle. Čas 1:54 lze hodnotit různě. Za ideálních podmínek by mě silně štval, umím přeci o deset minut lépe. Cestou na závod jsem si ale říkal, že to zkusím zaběhnout řízeně na 1:55. Takže nakonec asi víceméně dle očekávání, jen jsem na začátku neměl spěchat a tím bych si na konci ušetřil trápení.

Jiný příběh zažila Angelika. Ta na začátku zjistila, že se cítí dobře a pomalí lidé kolem ní ji štvou, tak se do toho opřela a dala to za 1:59, což je slušný úspěch, pod dvě hodiny dává půlmaraton jen výjimečně.
Vysoké Mýto tedy opouštíme spokojení, já jsem si po více než čtvrt roce ověřil že jsem půlmaratonskou distanci nezapomněl, byť nemám natrénováno, a Angelika si zaběhla jeden z nejlepších časů vůbec. Uvidíme, co přinesou další měsíce.