Stejně jako většina jiných našich běžeckých výletů, ani za cestou na Rhodos nebyl žádný hlubší smysl. Plán vznikl loni v listopadu, kdy jsme se potýkali se sérií otravných rýmiček a covidu. Cítil jsem potřebu začít chystat jarní běžecké výlety a řecký ostrůvek je něco, kam nás běžecké boty ještě nezavedly.
 |
| Přestup v Athénách |
Na Rhodosu pak zkoušíme místní hromadnou dopravu a linkový autobus nás kupodivu bez komplikací vysazuje v centru hlavního města. Závod je sice až zítra, ale jeho známky už cestou na hotel nacházíme.
Po check-inu na hotelu rovnou jdeme pro startovní čísla. Pak už nic velkého a brzy spát. Na ranní let jsme vstávali před pátou a závod je zítra v půl osmé ráno, takže si rozhodně také nepospíme.
Ráno na pokoji (hotelová snídaně je bůhvíproč až od sedmi) posnídáme kafe a nějaké sladké pečivo a jdeme na start.
Vybíháme. K závodu přistupuji opatrně. Je to první letošní opravdový závod, novoroční Počernice ani podzemní horský závod v dole se moc počítat nedají. Před závodem si říkám, že musím řízeně začít zvolna a přidávat až když budu rozhýbaný a budu se na to cítit, ale jako obvykle se mi se startem vypne mozek a vládu přebírá autopilot.
 |
| Krátce před polovinou |
Závod je hezky vymyšlený. Z centra se vybíhá podél moře na jedné straně města, zhruba po pěti kilometrech je otočka a vracíme se zpět do centra, pak se městem proběhne a běžíme dalších pět kilometrů podél moře na druhou stranu od města, a pak zpět do centra do cíle. Běžec tedy téměř neustále vidí moře a ještě k tomu si proběhne i centrum a jeho přístavy.
Před startem mám velmi nízká očekávání, vlastně jen jedno - ať to není odchozený průšvih dvě hodiny plus, jako se mi to občas u moře stává. Po prvních pěti kilometrech s překvapením zjišťuji, že by to dnes mohlo jít. Je mi docela fajn. Ne že bych měl nějakou super formu, ale svědčí mi podmínky. Je hezky chladno, nějakých třináct stupňů, svěží vzduch, terén je krásně rovinatý.
Vzápětí vybíháme z města druhou stranou než jsme běželi předtím. Ono to město není moc velké.
Pořád se mi běží fajn a mám pocit, že bych mohl i zrychlit. Úmyslně to nedělám, dnes je mým cílem jen ujistit se, že jsem po zimě schopen důstojně odběhnout půlmaraton a úplně se nevyřídit, je začátek sezóny, ne vrchol. V této části nás čeká jediný kopeček na trase, ale nic velkého, ani není třeba zvolňovat. Následující část trasy je trochu fádní, po jedné ruce hotely, teď před sezónou ještě často zavřené, na druhé straně prázdné kamínkovaté pláže.
Ačkoliv není horko, občerstvovaček je docela dost. Střídám vodu a ionťák, je to osvědčená kombinace. Ionťák tentokrát není s ovocnou příchutí jako ovykle bývají, ale modrý jako zimní směs do ostřikovačů. Nestěžuji si.
Na šestnáctém kilometru je druhá otočka a začínáme se vracet k cíli. Koukám, kdy uvidím v protiměru Angeliku a netrvá to dlouho. Je vidět že se také netrápí a závod jí sedí.
Pořád jsem při síle a i kopeček na zpáteční cestě zvládám bez potíží. Únava pochopitelně přichází, ale převládá uspokojení z toho, že závod odbíhám zcela bez krize. Cílem na největším, respektive možná jediném, náměstí Rhodosu probíhám příjemně vyřízený, ale spokojený. Výsledný čas odpovídá velmi optimistickému předzávodnímu scénáři, v nic lepšího jsem nedoufal a ani jsem se o to nesnažil.
Angelika dobíhá krátce po mně a má ze závodu podobné pocity. Odběhla ho bez krize a s úsměvem na rtech. Po nezbytné výměně prvních dojmů mě napadá, že když si pospíšíme, tak si na hotelu ještě stihneme dát pozdní druhou snídani. Myšlenka se nám líbí, tak se okamžitě pouštíme do realizace.
