Podzimní výlet za mrazem do Itálie

Naše cesta do Itálie nebyla dílem žádného velkého plánování. Myslím, že informaci o listopadovém půlmaratonu v Miláně jsem zaregistroval v jednom z infomailů od RunCzechu. 
"Hele, listopad, půlmaraton, Milán. V listopadu nic nemáme. Nezajedeme tam?" "No jo, ale já už nemám žádnou dovolenou." "Nevadí, zkusím to udělat tak, abys jí nepotřebovala."

A tak v pátek hned po práci míříme na letiště. Sobotu věnujeme procházce po památkách, v neděli ráno odběhneme závod a odpoledne letíme zpět. 
V Miláně, stejně jako ve většině civilizovaných velkoměst, jezdí na letiště vlak komfortně navazující na metro, takže cesta je zcela nekomplikovaná.

Jednu věc však Italové přeci jen nezvládli - počasí. Když jsem cestu plánoval, předpokládal jsem, že poletíme z pražského listopadového marastu do italského teplého podzimu. To se moc nepovedlo. V Itálii mají úplně stejně kolem nuly jako my v Praze. No tak nic, no. Třeba příště.

Na startu můžeme obdivovat moderní architekturu

Tenhle závod je pořádná masovka. Organizátoři vydali 15 000 startovních čísel a hlásí vyprodáno. Start je hromadný, což je v tomto počtu už dost na pováženou. Velká část závodníků je z ciziny, což chápu. Na sever od Alp už je po běžecké sezóně a lidé toužící po závodech cestují na jih. Milán je navíc velmi dobře letecky dostupný odkudkoliv. 

Ta osoba v bílém k nám nepatří

Na startu máme asi jeden stupeň pod nulou, ale čekáme v davu, takže vyloženě zima nám není. Start se zpožďuje, což je v těchto končinách normální. Nakonec se masa běžců přeci jen hne a vybíháme.

Můžete si všimnout, že startem probíhám cca sedm a půl minuty po výstřelu

Zhruba první čtvrtina trasy je z hlediska běžecké kvality trápení. Je to rameno na rameno, pořád v davu. Ulice jsou sice komfortně široké, ale patnáct tisíc lidí startujících najednou je zkrátka znát.

Milán je naštěstí dostatečně velký na to, aby se v něm dalo naplánovat jednadvacet kilometrů aniž by se opustilo širší centrum, takže je pořád na co koukat. Na fotkách výše možná poznáte slavnou operu La Scala.

Trochu problém je na občerstvovačkách. Podává se tam lahvovaná voda nebo rozlévaný ionťák. Ionťák je v tomto počtu lidé trvale rozebraný a musel bych zastavit a čekat. Spokojuji se tedy s lahví vody, ta je ale venku v teplotě kolem nuly už několik hodin, takže je naprosto ledová. Nic moc. 

Tento závod lze jinak rozhodně doporučit. Z hlediska profilu je to asi dokonalá rovina, navíc i směrově jsou to povětšinou dlouhatánské roviny s minimem zatáček. Zvlášť poslední čtvrtina, tam to bylo tak dlouho pořád víceméně rovně až už mě to štvalo. 

S vlastním výkonem jsem celkem spokojený. Čas je sice průměrný, ale dokázal jsem závod odběhnout na jistotu bez krize a to navzdory složitějším podmínkám, mezi které řadím zimu a start v podstatě za svítání. Kdyby bylo o deset stupňů víc a v biorytmicky příznivější hodinu, možná bych tak pět minut stáhl.

V cíli se ukázalo, že se organizátoři ještě mají co učit. V podstatě hned za cílovou branou narážím do davu před sebou, který nepostupuje. Několik tisíc doběnuvších čeká frontu nejdřív na termofólii, potom na vodu a banán a nakonec na medaili. První a druhé se vydává jen z malých stánků, které dobíhající běžce nestíhají odbavovat. V téměř nehybné frontě tam stojím přinejmenším patnáct minut. 

Na hotel se s Angelikou tedy dostáváme o něco později než jsme plánovali, přesto však pohodlně stíháme sprchu a sbalení, než nás kolem poledne přijdou vyhodit. A pak fofrem domů do Prahy, zítra zase musíme do práce. Dovolené zkrátka není moc, ale intenzivní bezdovolenkové víkendy mají také něco do sebe.

Windermere. Neznáte? Tak čtěte.

Ustálenou praxí poslední dekády se stalo že když opouštíme rodnou zemi, zpravidla to obnáší účast na běžeckém závodě. To běhání nemusí být nutně primárním cílem cesty, ale přítomno je vždy. Když jsem se tedy dozvěděl že mě firma posílá na pracovní výlet na Floridu, dřív než cokoliv jiného jsem začal zjišťovat, jestli se tam tou dobou běží nějaký půlmaraton. Ač se z hledání běžeckých závodů za ty roky praxe stala jedna z mých superschopností, musel jsem konstatovat, že v požadovaném termínu v rozumném perimetru žádný není. Smutně jsem se tedy smířil s tím že Floriďané můj mohutný finiš nezažijí a že budu muset slevit ze svých nároků na dokonalý výlet.

Nebyl bych to ale já, kdyby mi to nešrotovalo v hlavě. Co s tím? Zůstat ve Státech o týden déle? Jet za závodem někam nesmyslně daleko? Slevit ze svých cílů? A pak mi to došlo! Proč trvat na půlmaratonu? Neběží se tam aspoň nějaká desítka? A po chvilce hledání se ukázalo že ano. A že jí máme sotva půl hodinu autem od hotelu, navíc velmi brzy ráno, takže pak ještě stihneme pozdní hotelovou snídani, než se vydáme na letiště na cestu domů.

Vyzvedávání startovních čísel dva dny před startem

Slyšeli jste někdy o městečku Windermere? Nic si z toho nedělejte, já také ne. Podstatné že, že se tam běží závod s poněkud šroubovaným názvem "2025 Town of Windermere Centennial Celebration Orlando Health 5K/10K Run Among the Lakes". Pojďme si ten název rozklíčovat hezky odzadu:

• "Run Among the Lakes": Běh jezery, název tradičního závodu
• "5K/10K": Je to pětka a desítka
• "Orlando Health": Sponzor, to lze ignorovat
• "Centennial Celebration": Závod ke stému výročí
• "Town of Windermere": Město, kde se závod koná
• "2025": Letošní rok, to jste asi uhodli

Jinými slovy, město Windermere slaví sté výročí založení a letošní ročník závodu je tomuto výročí věnován. Inu proč ne, pro mě je to stejně dobrý důvod jako každý jiný, klidně bych tu běžel i bez výročí. 

V den kdy odlétáme zpět domů si tedy trochu přivstaneme, dáme si rychlý banán a ionťák, sedáme do auta z půjčovny a vyrážíme kousek za Orlando směr Windermere. Start je v sedm ráno, čili víceméně za úsvitu. Důvodů to má jistě víc, ale jeden z hlavních bude, že později se už moc běhat nedá, je tu opravdu vysoká vlhkost vzduchu a teploty kolem třicítky, méně příznivé běžecké počasí si lze sotva představit. 

Start a cíl jsou před místní dřevěnou radnicí. Městečko výročím a závodem žije již dlouho, je opentlené, oplakátované a ocedulkované že to Evropana až udiví. Jasně, stovka je velká věc, Čecha však okamžitě napadne "Takhle mladé město u nás vůbec nemáme", a jak trefně poznamenala Angelika, já mám na sobě tričko ze 129. ročníku závodu Běchovice-Praha, tj. ze závodu staršího než celé jejich město. Ale nekažme jim radost, že?

Za chvíli se startuje, hraje se hymna

Chvíli před startem zní americká hymna. Všichni automaticky přiloží ruku na srdce. Před čtrnácti dny se hrála hymna právě na startu Běchovic. Tam všichni jen rozpačitě koukali. 
Vybíháme. Z nazdobeného, hezky dlážděného náměstí odbočujeme mezi rodinné domky. Nás, cizáky, okamžitě zaskočí že vedlejší silnice tu nemají asfaltované, ale je tu přírodní uježděný povrch. 
 

Můžete vidět, že název "Běh jezery" je celkem opodstatněný

Trochu to klouže a musíme se vyhýbat loužím, den před závodem silně pršelo. Nasazuji si tempo kolem pěti minut na kilometr o kterém soudím, že bych ho mohl udržet. Aspoň se mi to dařilo před dvěma týdny na stejně dlouhých Běchovicích. Tady jsou ale složitější podmínky, zejména klimaticky.

Rozednívá se. Po počátečním kličkování centrem městečka nyní vybíháme na perferii podél jednoho z jezer. Je to tu moc hezké. Honosné domy pro vyšší vrstvy, moc pěkné jezero. Nesmíme však zapomínat na obecně platný fakt o Floridě: Kdekoliv je sladkovodní plocha, jsou tam i krokodýli. Takže na koupačku to tu asi až tak moc nebude. 

I kvůli vysoké vlhkosti a nadměrnému pocení nachystali organizátoři na desetikilometrovou trať hned tři možnosti občerstvení, v Evropě bývá občerstvovačka typicky jedna. Na výběr je voda a ionťák, volím ionťák.

Krátce za polovinou trati za městem následuje otočka a opět se vracíme do centra. Jsem na tom o něco hůř než by mi bylo milé, ale o něco lépe, než s čím jsem počítal. Jsem schopen držet tempo, ale současně jsem v diskomfotu a úplně promočený. Ve městě se navíc opět vracíme na měkký povrch, kde se běží o něco hůř. Už je to ale jen kousek. Ještě prudký výběh od jezera k radnici, probíhám špalírem skautíků v uniformách a už je tu cílová rovinka.

Čas mám o něco lepší než na Běchovicích, ale zase na druhou stranu tato trať byla nejspíš o pár desítek metrů kratší, takže to vychází zhruba nastejno. Ale o to přeci nešlo, šlo o tu čárku ze závodu na Floridě a pocit z dobře využité služební cesty. 

Teď rychle zpátky autem na hotel, vysprchovat se, nasnídat a o něco později na letiště, letí nám to domů.

Dáme si od sebe chvíli pauzu

Bylo to hezké, bylo toho dost, ale už to chce změnu. Naše cesty se na čas rozejdou a uvidíme, zda nám bude dávat smysl zase se k sobě vrátit.

Teď tím samozřejmě nemyslím sebe a Angeliku. My jsme spolu také dlouho, ale pauzu si zatím dávat nechceme. Myslím tím nás a slavný patník číslo třináct, u kterého už 129x startovaly slavné Běchovice. Když jsem je v září 2022 běžel naposledy, bylo to potřinácté a netušil jsem, že to bude nešťastná třináctka. O rok později totiž tělo nevydrželo vyčerpání z baltského dvojzávodu Estonsko Finsko a vystavilo mi běchovickou stopku dramatickou rýmičkou. Došlo tedy k přerušení série, k čemuž následně přispěl i loňský rok, kdy jsem na konci září opět nebyl fit. Letos se tedy na Běchovice vracím po dvouleté pauze. A na nějakou dobu naposledy, protože když už je série jednou přerušená, využiji toho a budu poslední víkend v září raději věnovat jiným akcím, na které jsem právě kvůli Běchovicím dříve nemohl.

Letos nám zdraví překvapivě drží, ačkoliv je tento závod po anglickém půlmaratonu vinicemi a rozpáleném Ústí už třetím v září. Na start vyrážíme na kolech. Máme to asi pět kilometrů a navíc převážně z kopce, takže nás to ani nezahřeje. Počasí je fajn, teplota se drží kolem patnácti stupňů a sluníčko je spíš příjemné než že by vadilo. 

Startovní čísla jsem vyzvedl už v předstihu na Masarykově nádraží, takže nemusíme tady v Běchovicích do dlouhé fronty. Čas raději věnujeme potkávání známých a vychutnávání atmosféry. 

Na nějaký čas naposledy tedy zabojuji s mile náročnou desítkou, která umí potěšit i sakra bolet. Letos si kladu na srdce ať neblázním a raději zkusím zúročit zkušenosti. Ty jasně velí: začni zvolna, postupně zrychluj, ale jen tak, abys měl v Hrdlořezích dost síly i dechu k výběhu na Žižkov. Pokud vyběhneš, na Koněvce (pardon, Hartigovce) už to rozbal, tam už není na co čekat. Toliko k plánu.

Letos se to i docela daří. Na startu je stejně dost plno a někdo mi pořád stojí v cestě, tak toho využívám a nepředbíhám. Zatímco v "divokých" letech jsem první kilometr míval třeba za 4:30, letos je to 4:59, ale i za to se v duchu trochu kárám. Nespěchej.

Trať znám opravdu dobře a vlastně mě baví. První polovina je laškovně vlnitá, pořád drobně nahoru a dolů, ale jen tak, aby si toho člověk všiml ale vlastně to ani nepovažoval za kopce, jen takovou zčeřenou rovinu. 

Charakter se změní zhruba na polovině v Kyjích. Vlnění ustane a mění se v kopce. Ten první "dokopec" vede z Kyjí od CocaColy na mimoúrovňové křížení s Průmyslovou. Je to kilometr pořád táhle vzhůru. Odtud je to sešup do hrdlořezského údolí, kde běžec výrazně zrychlí, ale měl by si hlídat, aby si tím nezahltil plíce.

V údolí, bude se stoupat.

 

Krátká rovina v Hrdlořezích je o tom, aby si závodník srovnal hlavu a nasadil tempo, kterým dokáže vyjet krutý kopec na Spojovací.

V předchozích letech se mi to moc nedařilo a musel jsem přepínat do chůze. Letos mě samotného překvapilo, že jsem stoupání celkem slušně vyběhl. Bolí to, pálí to, ale jde to. 

Pravda, na konečně tramvají Spojovací toho mám už tak akorát a přitom dobře vím, že je to ještě kilometr a půl, pořád převážně do kopce. Ale nějak se dokážu kousnout a ještě zrychlit na slušné závodní tempo. 

Oficiální čas v cíli mám 50:01, čímž hezky navazuji na předposlední účast před třemi lety, která byla přesně za 50:00. Čekal jsem to horší, takže jsem spokojený. Rovnou mířím k náklaďákům s batohy, s Angelikou jsme domluvení, že si mě tam potom půjde najít.

Angelika dobíhá vzápětí a má to jako vždy: Běchovice jí jdou výrazně lépe než jakýkoliv jiný závod. Přesto však platí, že příštích pár let zase budou bez nás. Je spousta hezkých míst kam se chceme běžecky podívat a právě na konci září je v termínovce dost přetlak. Ale naposledy tu jistě nejsme, to zase ne.