S Maďary na sněhu a ledu

Tato zima je jiná než jsme zvyklí. Když jsme se v listopadu vydali do Itálie, mrzlo nám tam a byla tam větší zima než v Praze. Teď v lednu jsme se vydali do Budapešti a na startu máme pět pod nulou.

Zimní výpravy do hlavního města Maďarska se nám osvědčily. Maďarská běžecká komunita je aktivní a vymýšlí i v zimě zábavné akce. Před třemi lety jsme tu byli v únoru na podzemním půlmaratonu a bylo to skvělé. Tahle akce je klasičtějšího rázu a protáhne nás předměstským podunajím, ale také má své kouzlo. 

Název akce je "Zúzmara félmaraton". Pro ty, kteří nejsou tak dobří maďarštináři jako já: Zúzmara je jinovatka, námraza nebo též mrznoucí mlha. Tedy aspoň to tvrdí umělá inteligence. A félmaraton je půlmaraton, to je o něco jednodušší. 

Do Budašti přijíždíme na lehce prodloužený víkend. V pátek po práci cesta, v sobotu relax v termálních koupelích, v neděli závod, v pondělí návrat do Prahy, to je už osvědčený scénář. 
V neděli tedy brzy po snídani vyrážíme z centra Budapešti k předměstskému obchodnímu centru. Čísla se vydávají v supermarketu, zázemí akce je pak v nedaleké sportovní hale, start a cíl kousek od ní. 

Před startem je kolem mínus pěti, v průběhu závodu teplota vyšplhá někam k nule. Není to pro nás žádný velký šok, v Praze je to tuto zimu podobné, naběháno už v tom máme dost. Není to teplota, při které by se dalo myslet na nějaké super výkony. Dýchání je složitější a máme na sobě minimálně čtyři vrstvy oblečení, které nasáknou potem a budou tížit. Stejně tak povrch nebude úplně ideální, kluzko rychlému běhu nepřeje. Závod tedy pojímám jako kondičně kontrolní. Zkrátka se dobře proběhnout a otestovat si, jak na tom jsem.
 

Organizátoři volí průběžný start, tj. vypouštění běžců po cca dvou vteřinách. Trasa totiž nevede po širokých bulvárech ale po úzkých chodnících a cyklostezkách, takže 1300 běžců hlavního závodu by je spolehlivě ucpalo a nedalo by se předbíhat. 
Vybíháme tedy vedle zamrzlé vodní nádrže a první kilometry doopravdy vedou po chodnících podél hlavních silnic, občas podchody občas kruhové objezdy, trasa není příliš rychlá, ale baví. 

Hned po startu

Asi po třech kilometrech přichází nejzajímavější část trasy - přeběh Dunaje tam a zpět po dálničním mostě. Z chodníku po kterém běžíme se najednou stává oddělený cyklopruh, stoupáme do kopce a najednou jsme na mostě a svodidla nás oddělují od čtyřproudé dálnice. Pod námi Dunaj a na něm ostrovy. Kilometr a půl tam, pak seběh po schodech dolů, na druhé straně Dunaje pod mostem občerstvovací stanice, po druhých schodech nahoru a zase kilometr a půl podél dálnice zpět. Zajímavé.

Po třech mostních kilometrech se tedy vracíme zpět na zem a zbytek trasy pak vede převážně po cyklostezkách. Organizátoři si dali opravdu spoustu práce s přípravou trati. Sem tam se sice na asfaltu objevují zmrazky nebo trocha sněhu, ale žádným rizikem to nehrozí. Vzhledem k tomu, že kolem nás leží na trávě souvislá sněhová pokrývka je povrch opravdu luxusní a pořadatelé zaslouží respekt za přípravu.

Komplikovanější je to s občerstvením. Jak už to u zimních závodů bývá, kelímky s vodou nebo ionťákem jsou zkrátka ledové. V jednom případě zaznamenávám snahu nahřívat kelímky plynovými infrazářiči, ale k ničemu to není, obsah je stejně ledový. 

Co se týče mého výkonu, jsem až překvapivě v pohodě. Běží se mi dobře, začal jsem zvolna a postupně vypínám hlavu a nechávám tělo ať si běží jak chce. Ve druhé půli zjišťuji, že výsledný čas asi vůbec nebude špatný ačkoliv mi o to předem vůbec nešlo. Je pravda, že s výjimkou schodišť na mostě přes Dunaj je trasa téměř dokonale rovinatá, bez převýšení.

 

Ani s blížícím se koncem na mě nesedá žádná krize. Spíš naopak, jsem až trochu zaskočen že běžím dost slušně aniž bych tlačil na pilu a připomínám si, že není cílem úplně se tu vyřídit a že klidně můžu zvolnit.

Cílem probíhám v čase 01:49 přesně, což se mi povedlo naposledy loni v Gdyni, kde ale byly lepší podmínky a já na tu pilu vážně docela tlačil. Za mě dobrý. Na chvíli se jdu schovat do sportovní haly, protože na Angeliku budu muset chvíli počkat.

Doběhla po dvou hodinách a pěti minutách, tedy v celkem standardním čase. Tím mohu náš závodní otvírák roku 2026 prohlásit za úspěšně dokončený a můžeme se vrátit k termálnímu láznění, na což jsou tady v Budapešti také specialisté.

 

Novoroční Počernice po šestnácté

Inu, letí to. Dle mých záznamu jsme tradiční novoroční Počernice poprvé běželi roku 2011. Není tak těžhé spočítat si, že letos jsme tedy na startu již po šestnácté. Nevynechali jsme ani jednou. Naopak, roku 2021 vynechali kvůli covidu organizátoři a my jsme si tedy závod odběhli pololegálně sami, bez nich. 

Každý rok je něco trochu jinak. Letos po velmi dlouhé době běžíme na sněhu. Loni bylo stejně jako letos kolem nuly, ale sucho. Před dvěma lety bylo skoro jarních 11 stupňů. Angelika si letos poprvé dává dvouokruhovou variantu, kterou organizátoři ženám začali pokrokově povolovat až teprve nedávno. A také nepoběžíme každý svůj závod, ale já poklušu po boku Angeliky, protože mám ze včerejška v nohách těžký trénink a dnes se nechci dál vyčerpávat.

Tento závod je pro mě každoročně příležitostí ohlédnout se za uplynulým rokem. Zkusme to tedy strukturovaně.

Závody:

 Roku 2025 jsme se zúčastnili třinácti závodů. Z toho:

• 8 půlmaratonů. Z těch osmi 6 "seriózních", 2 zážitkové, bez ambic na dobrý výkon. Platí jen pro mě, Angelika má o půlmaraton méně, zato však o celý maraton více.
• 3 desítky. To je celkem zajímavé, protože v letech 2023 a 2024 jsem neběžel ani jednu.
• Jedna ultra procházka po horách
• A právě Novoroční Počernice

Jak se na závodech dařilo?

Vezmu-li si těch 6 půlmaratonů braných na vážno, tak jeden jsem zaběhl velmi uspokojivě (noční Gdyně), dva tragicky (Island, kde jsem běžel nemocný a Ústí, kde jsem se upekl) a zbylé tři (Rhodos, Štětín a Milán) tak akorát na dobrý pocit.
V kategorii desítek jsem se ve všech třech závodech (festivalová desítka v Poděbradech, Běchovice, Windermere na Floridě) držel kolem padesáti minut, což zhruba odpovídá mým současným možnostem.

 A co ty zážitky?

Ani loni jsme nelenili. Už v zimě jsme si udělali výlet na půlmaraton bývalým solným dolem 400 metrů pod zemí a je to jedna za akcí, na které se nezapomíná, stejně jako i na  závod kolem jezera Mývatn na Islandu, kam jsme se vydali na jaře. Čistě pro radost byl i půlmaraton anglickými vinicemi na konci léta. 

 

Jak jsem na tom se zdravím a formou? 

Asi lepší než o rok dřív, tedy s výjimkou jara, kdy jsem si nepříjemně hnul se zády a hned jak jsem se z toho dostal, následoval zánět nosohltanu. Trochu mi to pokazilo výlet na Island a i původně plánovaný maraton jsem musel změnit jen na poloviční distanci. To však byla jediná situace, kdy mi zdraví zasáhlo do závodních plánů.
S formou je to složitější. Oproti době před deseti či více lety rozhodně stagnuji, či spíš pozvolna zpomaluji. To je dáno mnoha faktory, zejména přibývajícím věkem, ale i menším množstvím naběhaných kilometrů. Dnes už nemohu dělat to, co před lety, kdy jsem si dal ostrý tréninkový běh po práci a druhý den jsem o tom ani nevěděl a šel jsem si ho dát znovu. Dnes už tělo takového zacházení přestává tolerovat. Snažím se na to tedy jít chytřeji. Od poloviny roku téměř až do konce jsem běhal dle udržovacího tréninkového plánu  svých Garmin hodinek. Výhoda je, že z toho člověk není unavený. Nevýhoda je, že se příliš nezlepšuje. Od Nového roku tedy zkouším plán směřovaný ke zlepšení na půlmaratonské trati. Uvidíme, co ten se mnou udělá.

Kolik jsem toho odběhal? 

Za rok 2025 jsem naběhal 1692.33 kilometrů, což je pořád hluboko pod dřívějším standardem, který jsem si v hlavě nastavil na 2400 kilometrů, ale také o 60 kilometrů víc než v roce 2024, čili snad jsem se odrazil ode dna. I když samozřejmě vím, že objemy nejsou všechno a jejich navyšování ani není primárním cílem. Tím je udržení kondice, nezhoršování se v závodech, spíš naopak, běhání by mělo směřovat k alespoň částečnému zlepšení. 
K tomu jsem také našlapal 1224 kilometrů na kole, což je ale o zhruba 700 kilometrů méně než v roce 2024. Dost často jsem dal přednost běhu před kolem a i cyklovýletů bylo méně.

 

A co dál?

Běhat a bavit se běháním. Pokračovat ve vlastních i oficiálních výzvách. Při pohledu sem vidíte, že i nadále pokračujeme v systematickém odběhávání evropských zemí. Roku 2024 jsme si odškrtli Irsko, loni Island. Také bych rád dotáhl abecední města, kde mě stále straší neodběhané Q a Ř. Q už mám vymyšlené, jen stále nějak nezbývá čas.
Letos bych rád dotáhl RunCzech Halfs, které jsme loni rozjeli účastí v rozpáleném Ústí. Tím se i drobně posuneme v projektu SuperHalfs, na který bych se chtěl důsledněji podívat o rok později.
Zkrátka stále je co dělat a nudit se nebudeme. A zda se nám v tom daří či ne, si jistě přečtete přesně za rok u reportu z dalšího ročníku Novoročního běhu Horními Počernicemi.

Podzimní výlet za mrazem do Itálie

Naše cesta do Itálie nebyla dílem žádného velkého plánování. Myslím, že informaci o listopadovém půlmaratonu v Miláně jsem zaregistroval v jednom z infomailů od RunCzechu. 
"Hele, listopad, půlmaraton, Milán. V listopadu nic nemáme. Nezajedeme tam?" "No jo, ale já už nemám žádnou dovolenou." "Nevadí, zkusím to udělat tak, abys jí nepotřebovala."

A tak v pátek hned po práci míříme na letiště. Sobotu věnujeme procházce po památkách, v neděli ráno odběhneme závod a odpoledne letíme zpět. 
V Miláně, stejně jako ve většině civilizovaných velkoměst, jezdí na letiště vlak komfortně navazující na metro, takže cesta je zcela nekomplikovaná.

Jednu věc však Italové přeci jen nezvládli - počasí. Když jsem cestu plánoval, předpokládal jsem, že poletíme z pražského listopadového marastu do italského teplého podzimu. To se moc nepovedlo. V Itálii mají úplně stejně kolem nuly jako my v Praze. No tak nic, no. Třeba příště.

Na startu můžeme obdivovat moderní architekturu

Tenhle závod je pořádná masovka. Organizátoři vydali 15 000 startovních čísel a hlásí vyprodáno. Start je hromadný, což je v tomto počtu už dost na pováženou. Velká část závodníků je z ciziny, což chápu. Na sever od Alp už je po běžecké sezóně a lidé toužící po závodech cestují na jih. Milán je navíc velmi dobře letecky dostupný odkudkoliv. 

Ta osoba v bílém k nám nepatří

Na startu máme asi jeden stupeň pod nulou, ale čekáme v davu, takže vyloženě zima nám není. Start se zpožďuje, což je v těchto končinách normální. Nakonec se masa běžců přeci jen hne a vybíháme.

Můžete si všimnout, že startem probíhám cca sedm a půl minuty po výstřelu

Zhruba první čtvrtina trasy je z hlediska běžecké kvality trápení. Je to rameno na rameno, pořád v davu. Ulice jsou sice komfortně široké, ale patnáct tisíc lidí startujících najednou je zkrátka znát.

Milán je naštěstí dostatečně velký na to, aby se v něm dalo naplánovat jednadvacet kilometrů aniž by se opustilo širší centrum, takže je pořád na co koukat. Na fotkách výše možná poznáte slavnou operu La Scala.

Trochu problém je na občerstvovačkách. Podává se tam lahvovaná voda nebo rozlévaný ionťák. Ionťák je v tomto počtu lidé trvale rozebraný a musel bych zastavit a čekat. Spokojuji se tedy s lahví vody, ta je ale venku v teplotě kolem nuly už několik hodin, takže je naprosto ledová. Nic moc. 

Tento závod lze jinak rozhodně doporučit. Z hlediska profilu je to asi dokonalá rovina, navíc i směrově jsou to povětšinou dlouhatánské roviny s minimem zatáček. Zvlášť poslední čtvrtina, tam to bylo tak dlouho pořád víceméně rovně až už mě to štvalo. 

S vlastním výkonem jsem celkem spokojený. Čas je sice průměrný, ale dokázal jsem závod odběhnout na jistotu bez krize a to navzdory složitějším podmínkám, mezi které řadím zimu a start v podstatě za svítání. Kdyby bylo o deset stupňů víc a v biorytmicky příznivější hodinu, možná bych tak pět minut stáhl.

V cíli se ukázalo, že se organizátoři ještě mají co učit. V podstatě hned za cílovou branou narážím do davu před sebou, který nepostupuje. Několik tisíc doběnuvších čeká frontu nejdřív na termofólii, potom na vodu a banán a nakonec na medaili. První a druhé se vydává jen z malých stánků, které dobíhající běžce nestíhají odbavovat. V téměř nehybné frontě tam stojím přinejmenším patnáct minut. 

Na hotel se s Angelikou tedy dostáváme o něco později než jsme plánovali, přesto však pohodlně stíháme sprchu a sbalení, než nás kolem poledne přijdou vyhodit. A pak fofrem domů do Prahy, zítra zase musíme do práce. Dovolené zkrátka není moc, ale intenzivní bezdovolenkové víkendy mají také něco do sebe.