Islandským božstvům navzdory

Dobrých důvodů proč vyrazit na Island je celá řada, u mě však převládal ten nejméně důležitý - protože je zkrátka v mém abecedním vyzobávání evropských zemí po loňském Irsku na řadě. Doma jsme se shodli, že letět jen tak na prodloužený víkend na městský půlmaraton do Reykjavíku je blbost a že islandský závod spojíme s regulérní dovolenou. Já jsem zapátral, co pěkného by se zde dalo běžet mimo hlavní město a volba padla na maraton kolem jezera Mývatn. Já měl sice pochyby zda maraton není moc, ale Angelika správně argumentovala, že rádi běháme okolo (čehokoliv), a že běžet půlku by znamenalo oběhnout jen půlku jezera což není ono a tím to bylo rozhodnuto. 

Naplánovali jsme si tedy objezd Islandu v obytné dodávce s drobnou zastávkou za účelem oběhnutí mývatnského jezera.
Tento plán ale asi nějak podráždil mocná islandská božstva, protože mi začala házet klacky pod nohy. Poté, co jsem docela dobře zaběhl noční půlmaraton ve Gdyni jsem se cítil opravdu v pohodě a chystal jsem se přidat v objemech, abych byl co nejpřipravenější na pořádnou maratonskou porci kilometrů. Jenže posledního dubna mi při banální chůzi ze schodů cosi přeskočilo v zádech a rozjela se mi bolest, která se mě tři týdny odmítala pustit. Ne že bych v tom komplikovaném průběhu byl nevinně, asi jsem tomu vůbec nepomohl snahou zatnout zuby a rozběhat to. Nefungovalo to, jen jsem to tím zhoršoval. Týden před startem už jsem byl z nejhoršího venku, ale myšlenka, že bych měl běžel celý maraton mě deprimovala do té míry, že jsem napsal ponižující mail organizátorům, zda by mě přeřadili na půlku. Ti mi ochotně vyhověli.

Asi 24 hodin jsem se tedy dokázal na naši nadcházející dovolenou dívat optimističtějším okem, než islandská božstva zasáhla podruhé - v pondělí před středečním odletem na mě padla rýmička. Ne taková ta že vám teče z nosu, to je běžný stav věcí, který neřeším. Myslím tím poctivý zánět nosohltanu s pálením dutin a ucpanou hlavou. Ještě cestou na letiště jsem si dokupoval zásobu cucacích pastilek, které zmírňují bolest a snad i trochu léčí. V letadle jsem pak mrzutě přemítal co jsem kdy Islanďanům provedl, že mi takhle komplikují snahu zapsat si u nich závodní čárku.

Angelice tedy připadl vedle role provianťáka ještě úkol rozhánět mé chmury a přesvědčovat mě, že na půlmaraton s rýmičkou se běžně neumírá.
V pátek před sobotním závodem jsme se tedy usídlili v kempu poblíž jezera. Jakmile jsme vylezli z auta, okamžitě jsem si vzpomněl na informaci, kterou jsem předtím úspěšně vytěsnil. Mývatn je islandsky "Komáří jezero". Překladatelsky ani zoologicky to není zcela přesné - ty miliardy malých létavých potvor nejsou komáři, ale pakomáři (Chironomidae). Na rozdíl od kámošů komárů sice nebzučí a nekoušou, ale o to je jich víc a o to jsou otravnější. Nejraději se člověku drží kolem hlavy, zvláště se jim líbí mezi brýlemi a okem. Jak jsme hned v kempu zjistili, místní se s tím srovnali tím, že chodí se včelařskou kuklou na hlavě.
V sobotu ráno využíváme toho že disponujeme domácností na kolečkách a hned po probuzení přejíždíme z kempu na parkoviště u termálních lázní Mývatn, kde je centrum závodu. Zde si děláme ranní hygienu a snídáme.

Ranní obytňáková maratonská míchaná islandská vajíčka

Jakmile organizátoři spouští výdej čísel, jdeme si pro ta svá. Angelika čtyřkové maratonské, já dvojkové půlmaratonské. K dispozici jsou z výše uvedených důvodů i síťky na hlavu. Zde u lázní problém není tak intenzivní, tak si je nebereme.

Odbavení tedy jsme, tak se můžeme v autě v klidu připravit a ustrojit.

Plán závodu je takový, že v deset odstartují maratonci, tedy Angelika, a o hodinu později půlmaratonci nasednou do autobusu, který je odveze přesně na opačnou stranu jezera, tedy na polovinu trati, kde starujeme v poledne. Na parkovišti u lázní je pak společný finiš.
Čeho jsem si v instrukcích nevšiml je, že maratonci nestartují zde u lázní, ale na silnici asi o kilometr a půl dál, aby měli celkovou distanci přesně 42,2km. Zhruba deset minut před startem tedy zjišťujeme, že se parkoviště podivně vyprázdnilo a vůbec to nevypadá, že by zde měl za deset minut startovat maraton. Rychle to v mobilu a kontroluji a ouha. Takže rychlý rozklus směrem na start. Naštěstí v tom nejsme sami, nějací Francouzi klušou s námi. Na start dorazíme přesně minutu před startem, sotva stačím popoběhnout abych start nafotil.

Já se nyní mohu volným krokem vrátit na parkoviště a chystat se na svou poloviční distanci. Plán mám zcela minimalistický. Cítím se celkem mizerně, takže klusat na co nejnižších tepech a zkrátka se jen pokud možno běžmo dostat do cíle. Je to vážně poprvé, co se stavím na start závodu v situaci kdy huhňám, mám ucpané dutiny a co chvíli odplivuji hleny. Květnový Island není místo, kde se rychle a snadno zbavíte rýmy. Být to jiná příležitost, tak to zkrátka odpískám.

Bus na start půlmaratonu

Nepříjemně vystresovaný bývám před každým závodem, Angelika si se mnou užívá své, ale tentokrát je moje depka mimořádná a nejspíš je to na mě dost vidět, protože ve zcela plném autobuse sedím jediný sám, tvářím se tak nevrle, že si ke mně nikdo ani nechce přisednout.
Na našem startu vylezeme z autobusu přímo do toho nejhoršího roje pakomárů. To jsem skutečně ještě nezažil.

Náš start

Pakomáři

Já, pakomáři, a půlmaratonci odhánějící pakomáry

Místní organizátor vysvětluje, že většinou stačí zvednout ruce nad hlavu a držet je tam, protože ti zmetci jdou vždy na nejvyšší bod, ale nikdo ho moc nevnímá, všichni mávají rukama a odhánějí.
Naštěstí brzy vybíháme. Mé předsevzetí držet se na nízkých tepech bere brzy za své. Tělo je zkrátka nemocné a funguje po svém. Klušu tempem kolem 6:25 a tepy jsou okamžitě na 140. Normálně bych je měl kolem 125. Co chvíli vychrchlávám hleny a plivu do trávy nebo do lávy.
Po pěti kilometrech je první občerstvovačka. Beru si dva ionťáky. V obou se topí pět nebo šest pakomárů. Přemýšlím co s tím a nevidím jiné východisko než zavřít oči a naklopit je do sebe. Snad nejsou jedovatí.
Dál klušu podél jezera a kontroluji si tepy, když atakují 155, úmyslně přecházím do chůze. Nechci tělo trápit, rád bych si užil zbytek dovolené v co nejlepším stavu. Cílem probíhám v čase kolem 2:18, což je ale zcela irelevantní údaj, předem jsem do toho šel s tím, že mě výsledný čas nezajímá.
Angelice se na rozdíl ode mě dařilo velmi dobře a svůj desátý maraton zaběhla s přehledem.

Kdyby se u toho nezdržovala selfíčky, mohla mít osobák.

V ceně závodu je pozávodní pivo, hamburger a vstup do lázní, nic z toho neodmítáme. Zvlášť to pivo, protože to je tu jinak ukrutně drahé.

Navzdory nepřízni islandských božstev máme tedy Island odškrtnutý, byť mám osobně pocit, že se sem ještě vrátíme. Jednak (za mě) srovnat účty, ale i proto, že je to země opravdu krásná.

Polský noční narozeninový mejdan

Jak jsme se koncem dubna ocitli v polské Gdyni vím naprosto přesně. V novinách mi padl do oka článek, že České dráhy spouští "Baltic Express", to jest spojení, které několikrát denně jede mezi Prahou a severním Polskem, konkrétně Gdyní. A coby sběrač zajímavých závodů už mám plně rozvinutý návyk, že kdykoliv zaznamenám informaci že se někam lze snadno dostat, okamžitě pátrám, zda by se to nedalo využít k běžeckým účelům. Obvykle to jde.

A že se běží zrovna Angelice na narozeniny už je čistě náhoda. V tom počtu závodů to tak občas vyjít musí. Před dvěma lety jsme zase na výročí svatby běželi v Estonsku.
V pátek ráno tedy doma v Horních Počernicích sedáme na vlak a kolem čtvrté odpoledne vystupujeme na nádraží v Gdyni. Krátká procházka od nádraží dává tušit, že zdejší pobyt nebude o zkoumání historických architektonických skvostů, žádné tu nejsou. Gdyně je velmi mladé město, takže prakticky celá vypadá jako omšelejší Vršovice. Nějakých 24 hodin nemáme co na práci, takže čas trávíme vyzvednutím startovních čísel, posedáváním v restauračkách, konzumací smažených ryb a projížďkou na městských elektrokolech.

Startuje se za soumraku

Kolem šesté povečeříme těstoviny a před osmou vyrážíme na místo startu, na které celkem pohodlně vidíme z hotelového pokoje. Věnuji pozornost tomu, abych se správně oblékl. Na startu má být kolem osmi stupňů a během závodu půjde teplota ještě níž. Nakonec volím tři lehká trička, to prostřední s dlouhým rukávem. Osvědčilo se to, je mi příjemně chladno a nejsem těžký, jako bych si připadal s mikinou.

Nejde o úplně malý závod, startují víc jak čtyři tisíce běžců a organizátoři je raději do ulic města vypouští ve vlnách. My jsme v jedné z posledních, nakonec ale vybíháme také.
Už na prvních kilometrech je jasné, proč se zdejší půlmaraton běhá za tmy. Zkrátka stejně není na co koukat. Což mě přivádí k zajímavému paradoxu: toto je náš čtvrtý půlmaraton v Polsku, ještě jsme však neběželi městem za světla. Nejprve jsme si dali březnový půlmaraton krajinou přes kopec Ślęża, kde byl ve městě jen start a cíl. Pak jsme si dali plážový půlmaraton na helské kose, zcela mimo cililizaci. Městem vedl Vratislavský půlmaraton, ale tam jsme také nic neviděli, byl noční. A teď noční Gdyně. No nic, třeba někdy město uvidíme.
Až do osmého kilometru jde vesměs o běh po silnici dálničního typu, čtyři pruhy oddělené svodidly. Kolem silnice po obou stranách převážně železniční seřadiště, to jest spousty odstavených vagónů. Lepší to nevidět. Ale má to i své výhody. Člověk se aspoň může snadono soutředit sám na sebe a hlídat svůj výkon. Držím se v komfortní poloze s tempem kolem 5:15. Trasa je sice nudná, ale podmínky jsou ideální: chladno, dlouhé roviny, skoro žádné převýšení.

Až od osmého kilometru začne být trasa o něco atraktivnější. Kolem hlavního nádraží (Gdynia Główna) vbíháme zpět do centra města, poměrně rychle ho proběhneme a opouštíme ho opačnou stranou. Tato silnice mi ponejvíce připomíná pražskou Evropskou. Čtyři pruhy a po stranách převážně moderní kancelářské budovy a jiné velké stavby. Na třináctém kilometru obíháme místní fotbalový stadión a trasa začíná zvolna mířit k cíli. Kolem patnáctého kilometru začínám pomalu vyhodnocovat svůj výkon. Únava se dostavuje, ale současně konstatuji, že jsem tempo stále schopen držet, případně lehce navyšovat. Kousek před sebou vidím vodiče na hodinu padesát. Má kolem sebe chumel běžců, což mě vždy trochu dráždí. Jdu před něj a mám z toho dobrý pocit. S časem pod hodinu padesát jsem ani nepočítal.

Od sedmnáctého kilometru trasa konečně nabírá na atraktivitě. Na chvíli se dostaneme na něco jako místní nákupní bulvár, ta silnice připomíná ponejvíce pražskou Vinohradskou. Ale zase je celkem do kopce. Naštěstí ne na dlouho. Odbočujeme z ní a míříme seběhem k moři, poslední dva kilometry vedou po promenádě podél moře. Běžíme tedy místy, kde jsme odpoledne proháněli elektrokola a seděli tam v kavárně u dortíku a kávy.
Jak byla trasa zejména v první polovině zcela nudná, tak na posledním kilometru si organizátoři dali záležet. Pochodně podél cesty, barevná světla, čmoudíky, lasery, drony. Mně ale nejvíc těší, že jsem předběhl i dalšího vodiče na hodinu padesát. Jak byl start na etapy, tak jich je zkrátka víc. Cílem probíhám pár vteřin pod hodinu čtyřicet devět, což je mnohem lepší, než s čím jsem počítal. Hlavně šlo o běh bez krize, na kterém jsem postupně vcelku samovolně zrychloval. Tak to má být.

Rychle si jdu do úschovy pro batoh s mobilem a teplákovou bundou. Selfíčko je třeba, z tohoto nočního běhu moc jiných fotek nebude. Pak zpět k cíli a čekám na Angeliku. Té tma také prospěla, aspoň se nemohla zdržovat focením okolí a dokázala tak čas hezky stlačit pod dvě hodiny.

Angelika, medaile, termofólie

Dává se do nás slušná zima, takže se moc nezdržujeme upalujeme na hotel. Zítra v osm ráno nám z Gdynia Główna jede vlak zpátky do Prahy.
A víte co je na tom nejlepší? Ten vlak staví i v jiných poslkých městech a v těch se běhá také!
 

Podařený rhodoský otvírák

Stejně jako většina jiných našich běžeckých výletů, ani za cestou na Rhodos nebyl žádný hlubší smysl. Plán vznikl loni v listopadu, kdy jsme se potýkali se sérií otravných rýmiček a covidu. Cítil jsem potřebu začít chystat jarní běžecké výlety a řecký ostrůvek je něco, kam nás běžecké boty ještě nezavedly.

Přestup v Athénách

V pátek večer po práci tedy s řeckými aerolinkami letíme do Athén, přespíme v letištním hotelu a brzy ráno sedáme na další letadlo na Rhodos.
Na Rhodosu pak zkoušíme místní hromadnou dopravu a linkový autobus nás kupodivu bez komplikací vysazuje v centru hlavního města. Závod je sice až zítra, ale jeho známky už cestou na hotel nacházíme.

Po check-inu na hotelu rovnou jdeme pro startovní čísla. Pak už nic velkého a brzy spát. Na ranní let jsme vstávali před pátou a závod je zítra v půl osmé ráno, takže si rozhodně také nepospíme.
Ráno na pokoji (hotelová snídaně je bůhvíproč až od sedmi) posnídáme kafe a nějaké sladké pečivo a jdeme na start.

Na závod volíme outfit z loňských podařených závodů v Čechách, z Chomutova a Třeboně.

Start v kulisách středověkého města téměř za rozbřesku má něco do sebe. Většina lidí kolem nás se zdá být ze zahraničí, což zde není úplně překvapení. Dokonce jsme zahlédli i pár Čechů což mě vždycky trochu otráví, nejraději mám pocit, že jsem nám našel závod o kterém nikdo jiný neví. Start se o pár minut opozdí, ale to ke koloritu jihu patří.

Vybíháme. K závodu přistupuji opatrně. Je to první letošní opravdový závod, novoroční Počernice ani podzemní horský závod v dole se moc počítat nedají. Před závodem si říkám, že musím řízeně začít zvolna a přidávat až když budu rozhýbaný a budu se na to cítit, ale jako obvykle se mi se startem vypne mozek a vládu přebírá autopilot. 

Krátce před polovinou

Závod je hezky vymyšlený. Z centra se vybíhá podél moře na jedné straně města, zhruba po pěti kilometrech je otočka a vracíme se zpět do centra, pak se městem proběhne a běžíme dalších pět kilometrů podél moře na druhou stranu od města, a pak zpět do centra do cíle. Běžec tedy téměř neustále vidí moře a ještě k tomu si proběhne i centrum a jeho přístavy.

Před startem mám velmi nízká očekávání, vlastně jen jedno - ať to není odchozený průšvih dvě hodiny plus, jako se mi to občas u moře stává. Po prvních pěti kilometrech s překvapením zjišťuji, že by to dnes mohlo jít. Je mi docela fajn. Ne že bych měl nějakou super formu, ale svědčí mi podmínky. Je hezky chladno, nějakých třináct stupňů, svěží vzduch, terén je krásně rovinatý. 

Na konci první poloviny závodu se vracíme do centra a tam respekt vůči pořadatelům, jak hezky a odvážně naplánovali trasu. Běžíme tam a zpět po dlouhém vlnolamu, kde na vnitřní straně kotví luxusní jachty. Moc hezké.
Vzápětí vybíháme z města druhou stranou než jsme běželi předtím. Ono to město není moc velké.

Pořád se mi běží fajn a mám pocit, že bych mohl i zrychlit. Úmyslně to nedělám, dnes je mým cílem jen ujistit se, že jsem po zimě schopen důstojně odběhnout půlmaraton a úplně se nevyřídit, je začátek sezóny, ne vrchol. V této části nás čeká jediný kopeček na trase, ale nic velkého, ani není třeba zvolňovat. Následující část trasy je trochu fádní, po jedné ruce hotely, teď před sezónou ještě často zavřené, na druhé straně prázdné kamínkovaté pláže.

Ačkoliv není horko, občerstvovaček je docela dost. Střídám vodu a ionťák, je to osvědčená kombinace. Ionťák tentokrát není s ovocnou příchutí jako ovykle bývají, ale modrý jako zimní směs do ostřikovačů. Nestěžuji si.

Na šestnáctém kilometru je druhá otočka a začínáme se vracet k cíli. Koukám, kdy uvidím v protiměru Angeliku a netrvá to dlouho. Je vidět že se také netrápí a závod jí sedí. 

Pořád jsem při síle a i kopeček na zpáteční cestě zvládám bez potíží. Únava pochopitelně přichází, ale převládá uspokojení z toho, že závod odbíhám zcela bez krize. Cílem na největším, respektive možná jediném, náměstí Rhodosu probíhám příjemně vyřízený, ale spokojený. Výsledný čas odpovídá velmi optimistickému předzávodnímu scénáři, v nic lepšího jsem nedoufal a ani jsem se o to nesnažil. 

Angelika dobíhá krátce po mně a má ze závodu podobné pocity. Odběhla ho bez krize a s úsměvem na rtech. Po nezbytné výměně prvních dojmů mě napadá, že když si pospíšíme, tak si na hotelu ještě stihneme dát pozdní druhou snídani. Myšlenka se nám líbí, tak se okamžitě pouštíme do realizace.

Letošní závodní sezónu tedy zahajujeme s optimismem a těšíme se na další výjezdy.