pátek 11. dubna 2025

Podařený rhodoský otvírák

Stejně jako většina jiných našich běžeckých výletů, ani za cestou na Rhodos nebyl žádný hlubší smysl. Plán vznikl loni v listopadu, kdy jsme se potýkali se sérií otravných rýmiček a covidu. Cítil jsem potřebu začít chystat jarní běžecké výlety a řecký ostrůvek je něco, kam nás běžecké boty ještě nezavedly.

Přestup v Athénách
V pátek večer po práci tedy s řeckými aerolinkami letíme do Athén, přespíme v letištním hotelu a brzy ráno sedáme na další letadlo na Rhodos.
Na Rhodosu pak zkoušíme místní hromadnou dopravu a linkový autobus nás kupodivu bez komplikací vysazuje v centru hlavního města. Závod je sice až zítra, ale jeho známky už cestou na hotel nacházíme.

Po check-inu na hotelu rovnou jdeme pro startovní čísla. Pak už nic velkého a brzy spát. Na ranní let jsme vstávali před pátou a závod je zítra v půl osmé ráno, takže si rozhodně také nepospíme.
Ráno na pokoji (hotelová snídaně je bůhvíproč až od sedmi) posnídáme kafe a nějaké sladké pečivo a jdeme na start.

Na závod volíme outfit z loňských podařených závodů v Čechách, z Chomutova a Třeboně.

Start v kulisách středověkého města téměř za rozbřesku má něco do sebe. Většina lidí kolem nás se zdá být ze zahraničí, což zde není úplně překvapení. Dokonce jsme zahlédli i pár Čechů což mě vždycky trochu otráví, nejraději mám pocit, že jsem nám našel závod o kterém nikdo jiný neví. Start se o pár minut opozdí, ale to ke koloritu jihu patří.

Vybíháme. K závodu přistupuji opatrně. Je to první letošní opravdový závod, novoroční Počernice ani podzemní horský závod v dole se moc počítat nedají. Před závodem si říkám, že musím řízeně začít zvolna a přidávat až když budu rozhýbaný a budu se na to cítit, ale jako obvykle se mi se startem vypne mozek a vládu přebírá autopilot. 

Krátce před polovinou

Závod je hezky vymyšlený. Z centra se vybíhá podél moře na jedné straně města, zhruba po pěti kilometrech je otočka a vracíme se zpět do centra, pak se městem proběhne a běžíme dalších pět kilometrů podél moře na druhou stranu od města, a pak zpět do centra do cíle. Běžec tedy téměř neustále vidí moře a ještě k tomu si proběhne i centrum a jeho přístavy.

Před startem mám velmi nízká očekávání, vlastně jen jedno - ať to není odchozený průšvih dvě hodiny plus, jako se mi to občas u moře stává. Po prvních pěti kilometrech s překvapením zjišťuji, že by to dnes mohlo jít. Je mi docela fajn. Ne že bych měl nějakou super formu, ale svědčí mi podmínky. Je hezky chladno, nějakých třináct stupňů, svěží vzduch, terén je krásně rovinatý. 

Na konci první poloviny závodu se vracíme do centra a tam respekt vůči pořadatelům, jak hezky a odvážně naplánovali trasu. Běžíme tam a zpět po dlouhém vlnolamu, kde na vnitřní straně kotví luxusní jachty. Moc hezké.
Vzápětí vybíháme z města druhou stranou než jsme běželi předtím. Ono to město není moc velké.

Pořád se mi běží fajn a mám pocit, že bych mohl i zrychlit. Úmyslně to nedělám, dnes je mým cílem jen ujistit se, že jsem po zimě schopen důstojně odběhnout půlmaraton a úplně se nevyřídit, je začátek sezóny, ne vrchol. V této části nás čeká jediný kopeček na trase, ale nic velkého, ani není třeba zvolňovat. Následující část trasy je trochu fádní, po jedné ruce hotely, teď před sezónou ještě často zavřené, na druhé straně prázdné kamínkovaté pláže.

Ačkoliv není horko, občerstvovaček je docela dost. Střídám vodu a ionťák, je to osvědčená kombinace. Ionťák tentokrát není s ovocnou příchutí jako ovykle bývají, ale modrý jako zimní směs do ostřikovačů. Nestěžuji si.

Na šestnáctém kilometru je druhá otočka a začínáme se vracet k cíli. Koukám, kdy uvidím v protiměru Angeliku a netrvá to dlouho. Je vidět že se také netrápí a závod jí sedí. 

Pořád jsem při síle a i kopeček na zpáteční cestě zvládám bez potíží. Únava pochopitelně přichází, ale převládá uspokojení z toho, že závod odbíhám zcela bez krize. Cílem na největším, respektive možná jediném, náměstí Rhodosu probíhám příjemně vyřízený, ale spokojený. Výsledný čas odpovídá velmi optimistickému předzávodnímu scénáři, v nic lepšího jsem nedoufal a ani jsem se o to nesnažil. 

Angelika dobíhá krátce po mně a má ze závodu podobné pocity. Odběhla ho bez krize a s úsměvem na rtech. Po nezbytné výměně prvních dojmů mě napadá, že když si pospíšíme, tak si na hotelu ještě stihneme dát pozdní druhou snídani. Myšlenka se nám líbí, tak se okamžitě pouštíme do realizace.

Letošní závodní sezónu tedy zahajujeme s optimismem a těšíme se na další výjezdy.

sobota 22. února 2025

Dole v dole

Je brzy ráno, lehce pod nulou, a my s cyklohelmami na hlavě a čelovkami míříme do budovy pod těžní věží. Za pár minut nás odtud spustí výtahem půl kilometru pod zem. Na start závodu.


Jsme kdesi uprostřed Německa, konkrétně v Durynsku, u již vytěženého solného dolu ve vesnici Merkers. Němci jsou lidé praktičtí, takže opuštěný důl ani nezasypali ani nezatopili, udělali z něj zážitkový prostor pro nejrůznější akce, poznávací, kulturní i sportovní. My sem třeba jdeme běhat.
Fronta na kontrolu výbavy. Povinná je helma, čelovka a startovní číslo
Půlmaraton půl kilometru pod zemí přesně zapadá do toho, co teď rádi děláme. Nehoníme se za minutami a vteřinami, nejde o rychlost, jde o zážitek. Závodu jsem si všiml už začátkem loňského roku, to už ale měli vyprodáno, takže jsem účast musel o rok odložit. A ještě štěstí, že jsem kompulzivní plánovač. Zjistil jsem si kdy tu spouštějí registrace a dokonce jsem si na ní přivstal. Vyprodáno bylo během tři dnů. Pravda, na maraton byla volná místa poměrně dlouho, ale to by bylo přeci jen zu viel, jak tady říkají. 


Výdej startovních čísel tu probíhá stejně jako na jakémkoliv jiném závodě. Pak začínají odlišnosti. Kontroluje se povinná výbava. Tou je helma a nabitá čelovka nebo jiné svítidlo. Pak jdeme do fronty na výtah. Není to žádný prosklený výtah s ambientní hudbou jako v obchodních centrech, je to ten pravý klecový hornický. Cesta dolů do dolu trvá něco přes minutu a zaléhají přitom uši, mění se tlak.
Z výtahu jdeme po schodech k náklaďákům.

Ano, na start závodu se dá dostat lecjak. Občas pěšky, jindy autem, někdy městskou hromadnou dopravou, už jsme párkrát jeli i na kole a jednou dokonce lodí. Tohle je poprvé, co se na start dostáváme výtahem a na korbě náklaďáku.
Hlavní podzemní sál je jinde než výtahy, takže tu návštěvníky sem a tam převáží nákladními auty. Je to silný zážitek. Chodby nejsou o moc vyšší a širší než samotné auto a řidiči mají spoustu praxe, takže to dost švihají. Kdyby si někdo z nás na korbě stoupl nebo příliš vystrčil ruku, opravdu vážně se zraní. 

Řítíme se na start
Centrum závodu je v hlavním sále tohoto dolu. Je to poměrně velký prostor s několika stovkami židlí. Dvě z nich si obsazujeme a jdeme si to tu prohlédnout.
Je tu teplo, respektive není tu zima ale celkem příjemných 21 stupňů.  Vzduch není zatuchlý, ale příjemně se hýbe. Není tu o moc víc než pódium (občas se tu konají podzemní koncerty), záchody (toiky), malý bar kombinovaný s prodejnou suvenýrů a spousta židlí. A zbytky těžebních strojů.



Ano, kolem nás je těžko uvěřitelných 4600 kilometrů štol. V tom se opravdu nechcete ztratit. Nás se naštěstí týká jen asi 3,5 kilometru z nich, které absolvujeme sedmkrát, čímž nakroužíme něco přes 23km. O to aby to nebyla nuda se stará především profil trati. Kromě prostoru startu a cíle zde totiž není žádná rovina. Štoly máloky vedou vodorovně, je to pořád nahoru a dolu. Dohromady nastoupáme a naklesáme víc jak 400 metrů.

Připraveni
Krátce před startem organizátoři předvedou pěknou světelnou show, pak se poměrně dlouho německy mluví, čemuž nerozumíme, asi bezpečnostní instrukce, a vybíhá se.
Od začátku je jasné, že tohle bude těžké. Hned za první zatáčkou začíná kopec. Což o to, vyběhnu ho celkem svěže, jenže je to jen jeden z mnoha a jsem jen v prvním okruhu ze sedmi. Dnes to nebude o tempu.
Začátek je samozřejmě v davu, ale chodby jsou dost široké a běžců není až tak moc, takže nás nic neomezuje a nemáme pocit stísněnosti. Pro klaustrofobiky to však není. Čelovky tu dávají smysl. Chodby jsou osvětleny tak jak to v dolech bývá, třeba jednou zářivkou na nějakých 20 metrů, což opravdu není na čtení a pod nohy si také nevidíte.
Krátce po startu
Z naší běžecké trasy vedou každou chvíli odbočky do bočních štol, vždy přepažené páskou a často i hlídané organizátory. Nikdo tu nestojí o to, aby se jim běžci zatoulali, ideálně by to mělo být tak, že počet lidí, které svezli výtahy dolů odpovídá počtu lidí, které pak vyvezou nahoru.
Okruh má jen asi 3,5 kilometru, ale subjektivně máte pocit, že jste uběhli o dost víc. V každém okruhu je dvakrát k dispozici voda. Být to venku, jistě bych jednu z nich vynechával, ale tady ne. Jsme v kopcích, potíme se a jak je tma a kolem nás neubíhá krajina, máme pocit, že běžíme dlouho.

Ve světle čelovky se mi před očimá míhá lesklý prach a ve stěnách okolo se jasně třpytí krystalky, nejspíš solné. Hezké, ale rychle se to okouká. Na vícekolových závodech obvykkle zaměstávám hlavu propočty jak daleko už jsem (pětina, čtvrtina, třetina, polovina, dvě třetiny...), tady ale rychle zjišťuji, že s prvočísly 3 (+- délka okruhu), 7 (počet okruhů) a 23 (celková délka závodu) toho moc nenadělám.
Od čtvrtého okruhu začínám některé kopce vycházet. I občerstvovací stanice jsou dobrá příležitost, jak ulevit nohám. V pátém okruhu si říkám "tenhle kopec už jen dvakrát", v šestém "tenhle kopec už jen jednou", v sedmém "už jsem tu naposledy".
Konečně je přede mnou seběh do cíle a mám podzemních 23km za sebou.
Můj finiš... 
Závod končím zcela vyčerpaný, ale pozitivně naladěný, stálo to za to. Sundám mokré tričko, obléknu mikinu a jdu čekat na Angeliku.



Je to zvláštní, byť máme oba pocit, že jsme se ploužili a částečně to odchodili, skončili jsme v první polovině výsledkové listiny. Zas tak špatně na tom nejsme.


Pravda, tohle nebyla akce, kde bychom si ověřili, jak na tom skutečně běžecky jsme. A když nad tím tak přemýšlím, v podobném, tedy spíš zážitkovém duchu se ponesou i naše další plánované závody.
Jak jsem psal výše, o honění vteřin už nám nejde. Hlavně se nezastavit, dokud se udržíme v běhu, žijeme.

Na korbě cestou zpět k výtahu

Pozávodní valentinská večeře

sobota 4. ledna 2025

Po slabším roce s nadějí do nového

 Je to tak, uplynulý rok 2024 z běžeckého hlediska za moc nestál. S o to větší nadějí vyhlížím ten nový.

Příčin je celá řada. Proberme si je postupně:

1. Zdraví

Sice se mi (klepu na dřevo) i nadále vyhýbají zranění, ale o to víc loni bylo podezřelých rýmiček/chřipek/covidů. Přinejmenším jednou v únoru a jednou v listopadu. Po mnoha letech, kdy jsem byl oprávněně hrdý na silnou imunitu a tyto věci se mi zcela vyhýbaly, je to dost nepříjemná změna. Buď se změnilo okolní prostředí a ve vzduchu je toho víc, nebo se zhoršila má imunita, nevím. Rozhodně tomu nepomáhá ani můj hloupý přístup "Když už nemám horečku, tak můžu jít běhat". Vždy si tím prodloužím rekonvalscenci o dalších pár týdnů.

Ale život mi nekomplikovaly jen tyto "klasické" nemoci, ale i banálnější nachlazení, kvůli kterým jsem loni přišel minimálně o dva závody, a to záříjové Běchovice a prosincové Polsko. Asi budu muset něco změnit.
V ideální formě nejsem ani teď a i proto do Novoročních Počernic nejdu naplno, ale budu ctít název "Poklusem do Nového roku" a trasu jen odklušu Angelice po boku.

Zatímco před rokem jsme na startu měli kolem deseti stupňů, dnes je na nule a trasa místy řádně klouže. Kdybych běžel naplno, asi by to mohl být problém, v klusu to až tak nevadí.

2. Jiný sport

Ale abych si zde jen nestěžoval na nepřízeň osudu - méně běžeckých kilometrů a slabší forma jsou i důsledkem toho, že jsem často před během upřednostňoval jiné aktivity, například kolo. Za loňský rok mám naježděno 1900 kilometrů, což je asi rekord. Z velké části je to o ježdění do práce, přičemž když jedu na kole do práce a z práce (30 km), tak už ten den pochopitelně nejdu běhat. Loňský rok byl asi první, kdy mám víc naježděno než naběháno. A protože se s Angelikou věnujeme i několikadenním dálkovým cyklovýletům, na běhání zkrátka zbývá méně času.

3. Energie

Nic naplat, snažím se žít aktivně a dopřávat nám dostatek zážitků, na ty člověk ale musí vydělávat a práce stojí spoustu energie. Té navíc asi ubývá i s věkem. A tak občas zkrátka jen odpočívám a věnuji se pasivním zábavám. 
A jak se mi tedy loni vedlo na závodech? V březnu, krátce po mém únorovém covidu, jsme si zajeli běžkovat do Švýcarska, což byl z mnoha důvodů zvláštní zážitek, zvlášť v tom, že původně mělo jít o půlmaraton, ale vlivem zkrácení trati kvůli oteplení z toho byla sotva polovina.
Následně jsme běžky vyměnili za běžecké boty a dali si dva půlmaratony v Čechách, Vysoké Mýto a Přibyslav. Výsledky byly dle očekávání průměrné, jarní kilometry zkrátka chyběly.

Druhou polovinu roku jsme zahájili zážitkovým výletem do Irska na ostrov Achill. Závod jsme si tam zaběhli krásný, ale čas byl ještě slabší než na jaře. Zde je ale na vině i trať, závod byl dost kopcovatý. Poslední prázdninový den nás pak zastihl v Chomutově, kde jsme si dali místní městský půlmaraton. Z něj jsme odjížděli opravdu nadšení, a o náš výkon zde vážně nešlo. O ten jsme se v srpnu na dost technické trati ani nesnažili. Následovala dovolená ve Španělsku, po které se mi potvrdilo, že mi nesvědčí přesuny z horka do chladu - zdraví mě nepustilo na start Běchovic. Chuť jsem si spravil v říjnu, kdy se mi celkem povedl půlmaraton v Třeboni

Co si tedy přát do Nového roku, když už ho tradičně trávíme na kopcovité počernické trase? Přát si víc zdraví je nyní jaksi aktuálnější než kdy jindy. Plánů na letošek máme dost a kdybychom je museli rušit, dost by mě to mrzelo. Tak uvidíme jak vyzní článek, který sem napíšu přesně za rok, věřme, že bude pozitivnější.
Běhání zdrar a zdraví především!