Jubilejním půlkařem

V běžecké komunitě se za dosti prestižní považuje členství v Klubu stovkařů sdružujícím cvoky, kteří za sebou mají sto a více maratonů. Tam to asi sice nedotáhnu, v maratonech jsem uvízl na sedmnácti a o moc výš asi nepůjdu, ale právě jsem se stal půlmaratonským stovkařem. Ano, mám za sebou první stovku oficiálně uznaných závodních půlmaratonů. 

Budování vlastní značky neradno podceňovat...

Tato meta se blížila postupně a já jsem jí zcela plánovaně nasměroval na Pražský půlmaraton, tedy na domácí závod, na trať, kde jsem s touto distancí roku 2010 začal. 
Je to zvláštní, ale Pražský půlmaraton mi nikdy pořádně nevyšel. Vlastně se dá říct, že kdekoliv jinde jsem obvykle zaběhl lépe. 

• 2010 - půlmaratonská premiéra, 2:00:54
• 2011 - 2:05:01. O týden dřív jsem zaběhl Bratislavu za 1:51:34
• 2012 - 1:57:42. Tou dobou jsem měl platný osobák z Miřejovic 1:48:22
• 2013 - 1:49:16. To celkem šlo, ale ještě ten rok jsem zaběhl i kopcovité Poběžovice za 01:43:23
• 2019 - 1:53:44. Ano, dlouhá pauza, ke zlepšení na trati však nevedla.

Můj stý půlmaraton teď měl být návratem na pražskou trať po sedmi letech. A pokud bych s tím nic neudělal, výsledný čas by se asi moc nelišil od toho z roku 2019. Čili stagnace.

V mezičase jsem zkoušel všechny možné tréninkové přístupy. Běhal jsem si "jen tak", na pocit, vlastně pořád stejně. To je přístup, kterým se snadno dostanete z nuly na šedesát procent. Pokud nemáte cit pro signály svého těla, na zbylých čtyřicet nedosáhnete.
Zkoušel jsem se trénovat sám. Střídat tempa, prokládat to intervaly, sprinty a tak podobně. Většinou mě to rychle přestalo bavit.
Najal jsem si trenéra, který mi připravoval tréninkové plány. Není to špatný trenér, vede i elitní české ultráče. Netušil však, kdo jsem já, nepochopil mé fungování. Každý týdenní plán byl výzva kterou musím 100% splnit a nedat najevo slabost. Vždy mě pochválil že jsem hezky makal a jelo se dál. Šest tréninků týdně, cca 300 kilometrů měsíčně. Časy na závodech se ale nelepšily a já zjistil, že jsem v nekonečné spirále únavy. Nakonec jsem vyčerpáním nedokázal ani spát. Trenér dostal, do značné míry na nátlak Angeliky, výpověď. Já na rozdíl od ní stále hledal chybu v sobě. Ona to byla moje chyba, byla to neschopnost dát zpětnou vazbu jak na tom jsem. Já se neumím sledovat a vnímat.

Řešení se nakonec ukázalo být geniálně jednoduché. Co umím a baví mě? Stavět před sebe výzvy, úkoly a plnit je. Dostávat se do cíle. Co neumím? Vnímat potřeby svého těla. Sledovat jak mi je a reagovat na to. Poznat, kdy mohu přidat a kdy potřebuji zvolnit. Co je řešením? Trenér v chytrých hodinkách!
Vážně, ono to funguje. Po letech jsem zavrhl nejlevnější řadu oblíbeného modelu Garmin Forerunner a pořídil si jejich dražší model. Ty nabízí adaptivní trénink s konkrétním cílem. Zadání tedy znělo: připravte mě na Pražský půlmaraton tak, abych ho dal za 1:45:00. Trénink 4x týdně. Máte na to 3 měsíce.

Vlastně mě to hrozně bavilo. Opět tu byl plán na každý týden. Spousta grafů a statistik, včetně hodnocení mého aktuálního stavu. Ty hodinky ví jak na tom jsem, jak jsem na trénink připravený. Sledují mou denní zátěž, můj stres, můj spánek. Až nyní jsem pochopil, že i odpočinek je součást tréninku. Fajn změna.
Ne všechny aspekty jsou vždy příjemné. Pokud si dám večer o skleničku vína víc, hodinky mi ráno vynadají za špatný spánek. Ta věc je přesně pro lidi jako jsem já - můžeš bejt blbej, stačí, když si koupíš chytré hodinky!
Když se pro něco rozhodnu, jsem v tom slepě důsledný, takže i zde jsem se snažil jet každý trénink přesně dle zadání. Hodinky brzy začaky signalizovat, že splnění zadaného cíle pro mě s 95% pravděpodobností nebude problém a spíš jsem si ho stanovil příliš nízko. No uvidíme.

A tak poslední březnovou sobotu opět stojíme na startu pražské půlky. Já pochopitelně v těžkém stresu, asi to neumím jinak. Vytyčil jsem si cíl a teď ho chci splnit. Všechny signály jsou však pozitivní. Zlepšení jsem začal pozorovat už v půlce ledna po pouhých třech týdnech systematického tréninku. Zimní půlmaratonek v Budapešti jsem zaběhl za 1:49 vlastně naprosto na pohodu aniž bych tlačil na pilu. To bylo velmi příjemné zjištění. Teď jsem o dva a půl měsíce dál a mé hodinky mi signalizují že jsem dobře připraven. Tak jdeme na to.

Tenhle závod jsme šest let po sobě vynechávali a dost se změnil. Stala se z něj opravdu monstrakce. Počet účastníků se navýšil na 17.000. Start, cíl a zázemí se přesunuly od Právnické fakulty do Holešovické tržnice. Trať se zatraktivnila, odpadla ne moc zajímavá smyčka Nuslemi a naopak přibyl běh po Národní, Můstku, Na Příkopech, Prašnou branou, Celetnou, Staroměstským náměstím a Pařížskou. A oproti dřívějšku se vlastně běží v protisměru.
S Angelikou máme různé startovní sektory, takže se ještě před startem rozcházíme a odpadá nám tradiční společné focení. Asi jsme klidně mohli zůstat spolu, sektory jsou stejně tak plné, že já se před startovním výstřelem do svého ani nedostanu. Lidí je opravdu hrozně moc na malém prostoru. Startovní branou probíhám až jedenáct minut po startovním výstřelu. Ale konečně je to tu, jdu sklidit plody tréninku.

Brzy se ukazuje, že pokud mě dnes bude něco limitovat, bude to okolí. Praha nedisponuje tak širokými bulváry jako Berlín či Paříž a sedmnáct tisíc lidí vypuštěných najednou pražské ulice prostě ucpe. Minimálně v první polovině je to loket na loket a neustále kličkování, zvlášť když mám tendenci hodně předbíhat. 
Dobrou zprávou jsou ale moje pocity. Běží se mi vážně dobře a nezdá se, že by mi to něco mělo zkazit. Počasí mi přeje, je mezi pěti až deseti stupni, sluníčko, bezvětří. Ideál. Oblékl jsem se úmyslně nalehko a byla to dobrá volba.

Jediný kritický moment přichází na Smíchově a málem je fatální - sbíhám od středu silnice ke kraji abych si vzal kelímek s vodou a běžec za mnou mi brnkne o zadní nohu. Jen tak tak ji stíhám vrátit před sebe a vybírám pád. To by v plné rychlosti na asfalt bylo opravdu nepříjemné. 

Zhruba od poloviny trati je mi jasné, že splnění plánu 1:45:00 by neměl být problém. Jsem fyzicky v pohodě, podmínky jsou dobré a nic by mi to nemělo zkazit. Do hlavy se mi vkrádá myšlenka: a co pokusit se o osobní rekord? Ten je někde kolem 1:42:30. Uvidíme. Cítím, že to mohu nakopnout naplno bez rizika, že bych odpadl a konec závodu odchodil.

Probíhám Celetnou, přebíhám Staromák a Pařížskou a říkám si: Teď už je to bude vlastně jedna dlouhá rovina - nábřeží, Těšnovský tunel, Karlín, Libeň, Libeňský most. Není důvod na cokoliv se šetřit, rozbal to. Zvyšuji tempo. Není to zadarmo, začíná to bolet. Ale to je v poslední čtvrtině závodu normální a bolí to správně, tak jak má.

Kritickým momentem je náběh na Libeňský most. Je to kilometr a půl před cílem, je to strmé a svádí to k přechodu do chůze. Zakazuji si to, lehce zvolním, ale pořád běžím. Zbytek už je trochu v mlze, pamatuji si už jen, že si na cílovém červeném koberci hlídám dlažební kostky, které jsou pod ním schované. Hodinky mi ukazují 1:43:00.

Cíl překonán o dvě minuty. Osobák sice nepadl, ale byl jsem od něj necelou půlminutu. Lepší čas jsem zaběhl jen jednou a to v Belgii roku 2017. V cíli jsem sice úplně na šrot, ale tak to má být, dostal jsem ze sebe všechno. 
Pro letošní rok mám splněno, na zbytku závodů už nebudu tlačit na pilu a budu se během jen bavit. A vyplývá z toho něco? Asi ano. I zabedněnec jako já se dokáže naučit naslouchat svému tělu, když si k tomu najde správnou pomůcku. A že trénink pak najednou začne fungovat. A to je dobrá zpráva.

S Maďary na sněhu a ledu

Tato zima je jiná než jsme zvyklí. Když jsme se v listopadu vydali do Itálie, mrzlo nám tam a byla tam větší zima než v Praze. Teď v lednu jsme se vydali do Budapešti a na startu máme pět pod nulou.

Zimní výpravy do hlavního města Maďarska se nám osvědčily. Maďarská běžecká komunita je aktivní a vymýšlí i v zimě zábavné akce. Před třemi lety jsme tu byli v únoru na podzemním půlmaratonu a bylo to skvělé. Tahle akce je klasičtějšího rázu a protáhne nás předměstským podunajím, ale také má své kouzlo. 

Název akce je "Zúzmara félmaraton". Pro ty, kteří nejsou tak dobří maďarštináři jako já: Zúzmara je jinovatka, námraza nebo též mrznoucí mlha. Tedy aspoň to tvrdí umělá inteligence. A félmaraton je půlmaraton, to je o něco jednodušší. 

Do Budašti přijíždíme na lehce prodloužený víkend. V pátek po práci cesta, v sobotu relax v termálních koupelích, v neděli závod, v pondělí návrat do Prahy, to je už osvědčený scénář. 
V neděli tedy brzy po snídani vyrážíme z centra Budapešti k předměstskému obchodnímu centru. Čísla se vydávají v supermarketu, zázemí akce je pak v nedaleké sportovní hale, start a cíl kousek od ní. 

Před startem je kolem mínus pěti, v průběhu závodu teplota vyšplhá někam k nule. Není to pro nás žádný velký šok, v Praze je to tuto zimu podobné, naběháno už v tom máme dost. Není to teplota, při které by se dalo myslet na nějaké super výkony. Dýchání je složitější a máme na sobě minimálně čtyři vrstvy oblečení, které nasáknou potem a budou tížit. Stejně tak povrch nebude úplně ideální, kluzko rychlému běhu nepřeje. Závod tedy pojímám jako kondičně kontrolní. Zkrátka se dobře proběhnout a otestovat si, jak na tom jsem.
 

Organizátoři volí průběžný start, tj. vypouštění běžců po cca dvou vteřinách. Trasa totiž nevede po širokých bulvárech ale po úzkých chodnících a cyklostezkách, takže 1300 běžců hlavního závodu by je spolehlivě ucpalo a nedalo by se předbíhat. 
Vybíháme tedy vedle zamrzlé vodní nádrže a první kilometry doopravdy vedou po chodnících podél hlavních silnic, občas podchody občas kruhové objezdy, trasa není příliš rychlá, ale baví. 

Hned po startu

Asi po třech kilometrech přichází nejzajímavější část trasy - přeběh Dunaje tam a zpět po dálničním mostě. Z chodníku po kterém běžíme se najednou stává oddělený cyklopruh, stoupáme do kopce a najednou jsme na mostě a svodidla nás oddělují od čtyřproudé dálnice. Pod námi Dunaj a na něm ostrovy. Kilometr a půl tam, pak seběh po schodech dolů, na druhé straně Dunaje pod mostem občerstvovací stanice, po druhých schodech nahoru a zase kilometr a půl podél dálnice zpět. Zajímavé.

Po třech mostních kilometrech se tedy vracíme zpět na zem a zbytek trasy pak vede převážně po cyklostezkách. Organizátoři si dali opravdu spoustu práce s přípravou trati. Sem tam se sice na asfaltu objevují zmrazky nebo trocha sněhu, ale žádným rizikem to nehrozí. Vzhledem k tomu, že kolem nás leží na trávě souvislá sněhová pokrývka je povrch opravdu luxusní a pořadatelé zaslouží respekt za přípravu.

Komplikovanější je to s občerstvením. Jak už to u zimních závodů bývá, kelímky s vodou nebo ionťákem jsou zkrátka ledové. V jednom případě zaznamenávám snahu nahřívat kelímky plynovými infrazářiči, ale k ničemu to není, obsah je stejně ledový. 

Co se týče mého výkonu, jsem až překvapivě v pohodě. Běží se mi dobře, začal jsem zvolna a postupně vypínám hlavu a nechávám tělo ať si běží jak chce. Ve druhé půli zjišťuji, že výsledný čas asi vůbec nebude špatný ačkoliv mi o to předem vůbec nešlo. Je pravda, že s výjimkou schodišť na mostě přes Dunaj je trasa téměř dokonale rovinatá, bez převýšení.

 

Ani s blížícím se koncem na mě nesedá žádná krize. Spíš naopak, jsem až trochu zaskočen že běžím dost slušně aniž bych tlačil na pilu a připomínám si, že není cílem úplně se tu vyřídit a že klidně můžu zvolnit.

Cílem probíhám v čase 01:49 přesně, což se mi povedlo naposledy loni v Gdyni, kde ale byly lepší podmínky a já na tu pilu vážně docela tlačil. Za mě dobrý. Na chvíli se jdu schovat do sportovní haly, protože na Angeliku budu muset chvíli počkat.

Doběhla po dvou hodinách a pěti minutách, tedy v celkem standardním čase. Tím mohu náš závodní otvírák roku 2026 prohlásit za úspěšně dokončený a můžeme se vrátit k termálnímu láznění, na což jsou tady v Budapešti také specialisté.

 

Novoroční Počernice po šestnácté

Inu, letí to. Dle mých záznamu jsme tradiční novoroční Počernice poprvé běželi roku 2011. Není tak těžhé spočítat si, že letos jsme tedy na startu již po šestnácté. Nevynechali jsme ani jednou. Naopak, roku 2021 vynechali kvůli covidu organizátoři a my jsme si tedy závod odběhli pololegálně sami, bez nich. 

Každý rok je něco trochu jinak. Letos po velmi dlouhé době běžíme na sněhu. Loni bylo stejně jako letos kolem nuly, ale sucho. Před dvěma lety bylo skoro jarních 11 stupňů. Angelika si letos poprvé dává dvouokruhovou variantu, kterou organizátoři ženám začali pokrokově povolovat až teprve nedávno. A také nepoběžíme každý svůj závod, ale já poklušu po boku Angeliky, protože mám ze včerejška v nohách těžký trénink a dnes se nechci dál vyčerpávat.

Tento závod je pro mě každoročně příležitostí ohlédnout se za uplynulým rokem. Zkusme to tedy strukturovaně.

Závody:

 Roku 2025 jsme se zúčastnili třinácti závodů. Z toho:

• 8 půlmaratonů. Z těch osmi 6 "seriózních", 2 zážitkové, bez ambic na dobrý výkon. Platí jen pro mě, Angelika má o půlmaraton méně, zato však o celý maraton více.
• 3 desítky. To je celkem zajímavé, protože v letech 2023 a 2024 jsem neběžel ani jednu.
• Jedna ultra procházka po horách
• A právě Novoroční Počernice

Jak se na závodech dařilo?

Vezmu-li si těch 6 půlmaratonů braných na vážno, tak jeden jsem zaběhl velmi uspokojivě (noční Gdyně), dva tragicky (Island, kde jsem běžel nemocný a Ústí, kde jsem se upekl) a zbylé tři (Rhodos, Štětín a Milán) tak akorát na dobrý pocit.
V kategorii desítek jsem se ve všech třech závodech (festivalová desítka v Poděbradech, Běchovice, Windermere na Floridě) držel kolem padesáti minut, což zhruba odpovídá mým současným možnostem.

 A co ty zážitky?

Ani loni jsme nelenili. Už v zimě jsme si udělali výlet na půlmaraton bývalým solným dolem 400 metrů pod zemí a je to jedna za akcí, na které se nezapomíná, stejně jako i na  závod kolem jezera Mývatn na Islandu, kam jsme se vydali na jaře. Čistě pro radost byl i půlmaraton anglickými vinicemi na konci léta. 

 

Jak jsem na tom se zdravím a formou? 

Asi lepší než o rok dřív, tedy s výjimkou jara, kdy jsem si nepříjemně hnul se zády a hned jak jsem se z toho dostal, následoval zánět nosohltanu. Trochu mi to pokazilo výlet na Island a i původně plánovaný maraton jsem musel změnit jen na poloviční distanci. To však byla jediná situace, kdy mi zdraví zasáhlo do závodních plánů.
S formou je to složitější. Oproti době před deseti či více lety rozhodně stagnuji, či spíš pozvolna zpomaluji. To je dáno mnoha faktory, zejména přibývajícím věkem, ale i menším množstvím naběhaných kilometrů. Dnes už nemohu dělat to, co před lety, kdy jsem si dal ostrý tréninkový běh po práci a druhý den jsem o tom ani nevěděl a šel jsem si ho dát znovu. Dnes už tělo takového zacházení přestává tolerovat. Snažím se na to tedy jít chytřeji. Od poloviny roku téměř až do konce jsem běhal dle udržovacího tréninkového plánu  svých Garmin hodinek. Výhoda je, že z toho člověk není unavený. Nevýhoda je, že se příliš nezlepšuje. Od Nového roku tedy zkouším plán směřovaný ke zlepšení na půlmaratonské trati. Uvidíme, co ten se mnou udělá.

Kolik jsem toho odběhal? 

Za rok 2025 jsem naběhal 1692.33 kilometrů, což je pořád hluboko pod dřívějším standardem, který jsem si v hlavě nastavil na 2400 kilometrů, ale také o 60 kilometrů víc než v roce 2024, čili snad jsem se odrazil ode dna. I když samozřejmě vím, že objemy nejsou všechno a jejich navyšování ani není primárním cílem. Tím je udržení kondice, nezhoršování se v závodech, spíš naopak, běhání by mělo směřovat k alespoň částečnému zlepšení. 
K tomu jsem také našlapal 1224 kilometrů na kole, což je ale o zhruba 700 kilometrů méně než v roce 2024. Dost často jsem dal přednost běhu před kolem a i cyklovýletů bylo méně.

 

A co dál?

Běhat a bavit se běháním. Pokračovat ve vlastních i oficiálních výzvách. Při pohledu sem vidíte, že i nadále pokračujeme v systematickém odběhávání evropských zemí. Roku 2024 jsme si odškrtli Irsko, loni Island. Také bych rád dotáhl abecední města, kde mě stále straší neodběhané Q a Ř. Q už mám vymyšlené, jen stále nějak nezbývá čas.
Letos bych rád dotáhl RunCzech Halfs, které jsme loni rozjeli účastí v rozpáleném Ústí. Tím se i drobně posuneme v projektu SuperHalfs, na který bych se chtěl důsledněji podívat o rok později.
Zkrátka stále je co dělat a nudit se nebudeme. A zda se nám v tom daří či ne, si jistě přečtete přesně za rok u reportu z dalšího ročníku Novoročního běhu Horními Počernicemi.