Zátopkův zlatý týden

Člověk je tvor nepoučitelný a tak nás ani loňské trápení v tropických vedrech neodradilo od účasti v letošním ročníku. Ba naopak, mety je třeba překonávat, proto jsme se letos zúčastnili celého seriálu, byť jen v kategorii B (to aby tam byl prostor pro další zlepšování). Kategorie B znamená: 20. 7. 10km na dráze, 24. 7. 5km na dráze, 27. 7. půlmaratón ve Stromovce (áčka běží celý maratón). To vše jako pocta Emilu Zátopkovi, který v těchto datech získal roku 1952 zlaté medaile na OH v Helsinkách právě na těchto distancích.

Pondělí 20. července, 10km

Ano, dalo se to čekat. Horko, samozřejmě. Něco kolem třiceti stupňů, ač už je podvečer.

Jde o naši premiéru na atletickém oválu, po kterém musíme nakroužit 25 koleček. Hned na úvod se dozvídáme, že pro velký zájem bude závod rozdělen do dvou běhů, přičemž nejprve běží muži mladí a skoro mladí, ve druhém běhu pak všechny ženy a staří muži. Fajn, aspoň máme možnost se s Angelikou vzájemně nafotit. Tak jdeme na věc.

Dokolečka dokola

Angelika na trati

Z tohoto závodu si odnáším dvě zásadní poučení. To první není žádná novinka: pokoušet se v horku o osobák je blbost. To druhé jsem zjistil až teď: dráha není prostředí pro mně. Stačí prvních pár koleček a vše je jasné. Přepálený start, neschopnost udýchat své tempo, odpadání a jediná utkvělá myšlenka: Ať už je to za mnou. V tom je dráha nemilosrdná. Neustále máte všechny soupeře na dohled, rychlíci vás předbíhají o kolo, později o několik kol. Stále slyšíte moderátora, který hlásí jak si vedou ti nejlepší a kolik kol jim ještě zbývá. Jsem rád že jim to jde, bohužel mně ještě zbývá těch kol mnohem víc.
Od poloviny se skutečně intenzivně trápím, ale nejsem v tom sám. Sem tam někdo odpadá ještě rychleji než já a mám možnost předběhnout ho. Dokonce třikrát využiji možnost občerstvení, což na desítce běžně nedělám, protože to zdržuje. Paní co podává kelímky mě komentuje slovy "Vypadáš že to potřebuješ", což mi na sebevědomí nepřidá.
S přibývajícími koly nás na trati zůstává méně a méně a nakonec i já jsem ve vytouženém posledním. Čas 47:38 a umístění ve druhé polovině výsledkové listiny skutečně není to co jsem si plánoval, ale co, dělám to přeci pro zábavu.
Přenechávám dráhu Angelice a vydýchávám náročný zážitek. Koukat se jak krouží ostatní je mnohem příjemnější než se tam potit osobně. Angelika má na rozdíl ode mně ženskou mentalitu, takže se nenechává strhnout k žádnému bláznění a odkrouží si to tam svým standardním závodním tempem. Domů pak odjíždíme s tím, že jsme rádi že v pátek nás čeká jen polovina. 25 kol je moc.

DETAILY BĚHU

Pátek 24. července, 5km

 Pracovní týden uběhl jako nic a jsme zase zpět. A je ještě o něco tepleji než v pondělí.

I při vyzvedávání startovního čísla je vhodné dodržovat dress code

Jdeme se sice trápit na stejnou trasu jako v pondělí, ale v optimistickém očekávání menšího počtu okruhů. Zvolil jsem tedy rychlejší boty a lehčí vršek a asi to byla správná volba. Jelikož se běží 12,5 okruhu, startuje se z protější strany oválu. Jak je u tohoto pořadatele zvykem, start není úplně včas a všichni se pěkných pár minut pečeme na sluníčku. Nakonec se ale dočkáme a vyrážím.

Nasazuji ostré tempo s tím, že ho nepochybně neudržím, ale aspoň budu odpadat z vyšší rychlosti. A vcelku se tak děje. Každý kilometr (což je 2,5 okruhu) je o něco pomalejší než předchozí, s výjimkou posledního, kde jsem asi už cítil cíl a vyškrábl jsem zbytky sil. I tak opět zažívám intenzivní pocit, že toto není disciplína pro mně. Zlatá silnice, kde můžete mozek zaměstnávat něčím jiným než počítáním koleček a matematickými operacemi s tím spojenými. Neubíhá to, byť jsem na své poměry velmi rychlý. Ale každý závod jednou končí a i já se dopotácím do cíle, tentokrát v osobním rekordu, byť to má jen relativní hodnotu, neboť pětikilometrovou distanci běžně neběhám a není tedy moc s čím srovnávat. Celkově jsem ale s pětkou spokojenější než s desítkou, i ve výsledkové listině jsem se přehoupl z druhé poloviny do první.
Je na čase vyklidit prostor děvčatům a staříkům. Doplňuji tekutiny, fotím, fandím a jsem rád že to mám za sebou. Angelika si nevede špatně a stlačí tempo pod pět a půl minuty na kilometr, což je na ní velmi slušné. Domu odjíždíme spokojení.

Angelika na trati

DETAILY BĚHU

Pondělí 27. července,půlmaratón

Mezi pětkou a půlmaratónem byly jen dva dny odpočinku, ty jsem ale stihl využít k tomu, abych si zhuntoval záda. Nevím kde přesně se stala chyba. Buď v tom, že jsem pětku běžel velmi zostra v tvrdých závodních botách, které jinak prakticky nepoužívám (po asi 6 letech mají jen 116 km), nebo se na mě takto podepsala nevinná sobotní vyjížďka na kole. Těžko říct, každopádně v sobotu večer jsem začal cítit silné potíže v oblasti bederní páteře, což z ohýbání nebo vstávání dělalo velmi obtížnou a bolestivou záležitost.

V neděli jsem se to snažil rozhýbat a vůbec jsem si nebyl jistý jestli v pondělí ve Stromovce nastoupím na start. V den závodu ráno už to bylo o něco lepší, takže jsem si pro start rozsvítil zelenou a stanovil si jediný cíl: dostat se důstojně a ve zdraví do cíle.
Počasí se umoudřilo a na startu bylo rozumných 22 stupňů. Ve frontě na startovní číslo dokonce lehce sprchlo, což nikomu nevadilo. Na start jsem šel pochopitelně zase přímo z práce, takže jsem se musel převléknout do běžeckého ve stanové šatně, což při mé momentální omezené pohyblivosti nebylo nic snadného. Ale podařilo se.
Start byl tradičně zpožděn, tentokrát dokonce o 38 minut.
Na trať jsem vyběhl pln obav jak to půjde. Naštěstí se ukázalo že docela dobře. Každý krok byl sice doprovázen drobným bodnutím v oblasti beder, ale běh je naštěstí činnost při které tato část těla není příliš využívána, takže mě to v pohybu moc neomezovalo. Po prvním okruhu jsem na to přestal myslet. Okruh tu má něco přes čtyři kilometry, takže půlmaratónce jich čeká pět. Je to rychlá trať prakticky bez převýšení a normálně bych v takto příznivých klimatických podmínkách uvažoval o útoku na osobák, ale teď jsem byl rád že běžím a držel jsem pohodové tempo kolem 5:15 na kilometr.
Velkou radost mi počasí udělalo asi po půlhodině běhu. Spustila se pravá letní bouřka se vším co k tomu patří - intenzivní déšť, silný vítr, hromy a blesky. V těchto podmínkách mě běh ohromně baví. Opravdu jsem si těch 20 minut, nebo jak dlouho to trvalo, skvěle užíval. Bylo mi líto když déšť skončil.
Vtipné na tom bylo, že díky bouřce žádný půlmaratonec nedokončil závod s číslem na hrudi. Pořadatel šetřil a půlmaratónská čísla byla jen z obyčejného laciného papíru, který neměl šanci odolat větru a dešti. Mně číslo opustilo tím způsobem, že ho vítr při běhu podél Malé říčky strhl ze špendlíků o odnesl přesně na obličej vedle běžící spoluběžkyně. Tu to dost vyděsilo, stáhla si ho z obličeje, koukla na svůj hrudník, a když zjistila že její není, nabídla mi ho zpět. S omluvou a úsměvem jsem ho odmítl, tak ho zahodila. O chvíli později přišla i o své.
Bouřka byla velmi příjemná, jen jsem měl stále nějak na mysli klasickou větu z povídky Šimka a Grossmanna Ze zápisníku sportovce: "Jenom blbec jako byl Zoubele v bouřce utíká".
Půlmaratón jsem dokončil přesně dle plánu - v klidu a v pohodě ve stanoveném tempu, v posledním okruhu jsem si dokonce ještě lehce zrychlil. Škoda hendikepu, mohl jsem se pokusit o dobrý čas.
Bezprostředně po doběhu mi sice záda dávala tvrdě najevo, že takto bych se k nim chovat neměl a druhý den to nebylo o nic lepší, ale počítám že to postupně přejde. I Angelika dokončila v poklidu bez jakékoliv krize a přišel čas vyhodnotit naše účinkování v kategorii B Zátopkova zlatého týdne. 
Já jsem skončil přesně v polovině výsledkové listiny, svou věkovou kategorii jsem dokonce vyhrál, což je dost s podivem, ale dělá mi to dobře. Angelika meži ženami také neskončila na chvostu, takže můžeme být oba spokojení. První dvě disciplíny pro nás znamenaly novou a zajímavou zkušenost a půlmaratón v závěru z hlediska počasí nemohl vyjít lépe.

Angelika finišující:

DETAILY BĚHU

Lovosickou chemičkou k dalšímu osobáčku

Do Lovosic jsem se dlouho vyloženě těšil. Povzbuzen čerstvými osobáky z Železnice i z Karlových Varů jsem předpokládal, že by úspěšná série mohla pokračovat. To se potvrdilo, byť ne v plném rozsahu.
Člověk míní a život mění. Naplánujete si, že na závod pojedete v plné síle a pěkně odpočatí a do toho:

• vaše malá dospívající dcera slaví konec povinné školní docházky a na noc si přivede dvě stejně malé dospívající spolužačky a chovají se hlučně po holčičím způsobu
• pokusíte se se ženou tuto situaci vyřešit lahvinkou vína, což mne ale neuspí, spíš nabudí a já v noci koukám do stropu a poslouchám holčičí řehnění
• vstoupí do toho zaměstnavatel a povinnost výjimečně asistovat u sobotních testů, takže po z části probdělé noci vstávám v šest ráno a jedu do práce

Já a pan ministr (na pozadí)

Angelika mě odpoledne nabírá autem přímo v práci a míříme do Lovosic. Ty nás vítají deštěm, chvilku intenzivním, ale pak většinou jen sotva znatelným. Vyzvedneme si čísla, pookouníme u stánků, Angelika mě vyfotí s panem ministrem, pak oblíbené převlékání v autě do běžeckého a jdeme na start. Tam si ještě uděláme tradiční předstartovní fotku, dáme si pusu pro štěstí a startujeme.

Můj plán pro tento běh je držet tempo na cílových 45 minut a pokud to půjde, tak ke konci ještě přidat. Zpočátku se to daří. Z parku vybíháme na stezku podél Labe běží se dobře a po prvním kilometru mi hodinky hlásí tempo 4:17. Ordinuji si lehké zvolnění. Před třetím kilometrem vbíháme od Labe do chemičky. Tento úsek je asi jediný kopec na trati. Jde o krátké, ale velmi prudké stoupání a to hned dvakrát za sebou, u vstupu do areálu a hned po něm ještě jednou. Předpokládám, že jde o protipovodňové opatření. Pěkně mě to rozdýchalo.

Běh chemičkou je hezký, ale subjektivně dost těžký. Nohy jsou momentálně oslabené výběhem krátkých kopečků, kolem jsou vysoké budovy a nad námi vedou roury s bůhvíjakými chemikáliemi. Personál nás má za vítanou atrakci, dělníci nás sledují z oken i venku podél trati. Pár zatáček a vybíháme druhou stranou z chemičky ven. Tam na nás čeká první občerstvovačka, nevšímám si jí a běžím dál. Teď se běží dva kilometry podél hlavní silnice zpět k parku. Opět navyšuji tempo, které v chemičce trochu opadlo. Předbíhám jednoho chlapíka, který si stěžuje na dusno. Má pravdu, není horko, ale vlhko a dusno. Potím se opravdu intenzivně. Trochu nečekaně přichází asi půl kilometru trailu, kdy běžíme po vyšlapané pěšině uprostřed trávy. Rychlost tím asi moc netrpí, ale občas se musíme vyhýbat viditelně blátivým úsekům. Rád se vracím na asfalt. Blížíme se zpět k parku a čeká nás náběh do druhého kola. Využívám občerstvovačku, na desítkách to běžně nedělám, ale potřebuji doplnit vodu ztracenou pocením a také si drobně vydechnout.

S náběhem do druhého kola přichází trochu zklamání. Tam, kde mi hodinky mají ukazovat přesně pět kilometrů tak ukazují 5,2. Takže běžím pomaleji než si myslím. A podle toho jak se cítím už moc nezrychlím. Za to určitě může chemička, GPS tam asi trochu zlobí. Nedá se nic dělat, běžím jak můžu, není nad čím přemýšlet. Znovu podél Labe, znovu kopečky do chemičky. Sleduji kde mohou být problémy se signálem a je to jasné, několik míst tu má povahu tunelu. Všímám si zásobníků s kyselinou sírovou a vzpomenu na dokument, který jsme u registrace museli podepsat. V podstatě tam stálo, že běžíme na vlastní riziko, máme poslouchat pořadatele a kdyby se v chemičce dělo něco nestandardního, tak máme rychle utíkat pryč. To běžce pobaví.

Já jsem to malé černé vzadu

Podruhé opouštím areál Lovochemie, opět nevyužívám možnost občerstvení a zbývají poslední dva kilometry. Snažím se navýšit tempo, ale už to moc nejde. Plíce hoří, nohy opouští síla. Ještě jednou rozšlapaným trávníkem, opět vbíhám do parku, poslední šanci napít se také vynechávám a zatáčím do cíle. Čas těsně pod 46 minut, o půl minuty zlepšený osobák, nicméně 45 minut nepadlo.

Angelika finišující:

Trochu se napiju, spěchám k autu pro telefon a zpět k cíli nafotit Angelice finiš. Na to se mi opět hezky rozprší, ale to mi náladu nezkazí. Výkon nebyl úplně špatný, nebyl sice z říše snů, ale na to snad budu mít ještě dost možností na reparát. Třeba už za měsíc na Zátopkově Zlatém týdnu.

DETAILY BĚHU

Po čtyřicáté a přesto poprvé, pochválen budiž Kárlsbád

Карловы Вары, Karlsbad, Karlovy Vary. Tak se toto město jmenuje v jazycích, v nichž vás personál v místní restauraci nejpravděpodobněji osloví pokud se tam usadíte. A sem jsme si vyrazili zaběhnout svůj letošní rychlý půlmaratón.

Vary jsme naplánovali jako celovíkendovou rodinnou akci. Už v pátek jsme vyrazili na místo a sobotu strávili couráním po kolonádě, ochutnáváním léčivých pramenů a koukáním po místních krásách. Na start se šlo až v podvečer.
Na rozdíl od většiny ostatních běhů jsem tady byl pevně rozhodnutý zabojovat o posunutí osobního rekordu. Nedaří se mi to příliš často. Naposledy před dvanácti půlmaratóny a dvěma lety na Panevropském půlmaratónu v Poběžovicích a předtím ještě o rok dřív v Českých Budějovicích.
Zatímco zpočátku ty osobní rekordy přicházely tak nějak mimoděk, tak s přibývajícími lety a naběhanými kilometry začíná být zřejmé, že bezcílné pobíhání už další zrychlení nepřinese. Ale co teď s tím? Tréninkové plány nemám rád. Jsem svobodný (manželství nepočítám) člověk a nelíbí se mi představa, že mám předepsáno kdy, kolik a jak rychle běžet. Udělal jsem tedy kompromis. Občas nevyrazím jen tak nazdařbůh, ale oživuji si běh rychlými kilometry. Dlouhé štreky naopak běhám pomaleji a sleduji si tepovku. Zkrátka takový velmi neorganizovaný a amatérský trénink.
Zatím se to osvědčuje, nedávné výsledky z kratších distancí v Milovicích a v Železnici ukazují, že jde o cestu správným směrem. Přišel čas potvrdit teorii na delší trati.

Na druhém kilometru

Hodinu před startem jsme se vydali na start. Předtím jsme ještě instruovali děti kde a kdy že na na nás mají číhat s foťákem (museli jsme jim ovšem slíbit, že k večeři přineseme pizzu). K předstartovní organizaci není pořadatelům co vytknout, všechno šlapalo jak má, léta praxe už jsou znát. Jen při startu mě trochu překvapilo že i zde se hraje Vltava, nicméně chápu, že na téma "Teplá" či "Ohře" moc symfonických skladeb není.
Samotný závod se až na detaily vcelku odehrával podle mých představ, které byly: začít zvolna, postupně stupňovat tempo a ke konci ho zuby nehty udržet. S volnějším začátkem problém nebyl. Prostor prvních kilometrů byl pro několikatisícové stádo poměrně úzký a předbíhalo se jen stěží. První tři kilometry vedou prostory kolonády ke grandhotelu Pupp. Následuje asi kilometr směrem ven z města, otočka a návrat zpět do Varů a znovu probíháme centrem, tentokrát po druhém břehu řeky Teplé. Kousek za otočkou v protisměru vidím Angeliku, poctivě stíhá dvouhodinového vodiče. Atmosféra v centru je fantastická. Pro místní je půlmaratón přeci jen pořád spíš svátek než nepříjemná dopravní komplikace a poctivě nám fandí.

Angelika usiluje o pozornost našich fotografů, ještě je jí do skoku

S centrem Varů se loučíme podběhnutím hotelu Thermal, za ním odbočujeme směrem k Ohři a začíná méně atraktivní část trati. Já si zatím plním plán. Tempo mi stoupá pod (já vím, ono je hloupé říkat "tempo stoupá pod...", ale my běžci to tak opravdu máme) pět minut na kilometr, jsem asi na osmém kilometru a tělo nehlásí žádný problém. Dav už se roztrhal, silnice jsou mimo centrum širší, běží se dobře. Míjíme místní hokejovou arénu, jakési nákupní centru, jsme na periferii.
Na polovině spokojeně konstatuji, že stále navyšuji tempo a krize zatím nikde. Pobavila mě atrakce na jedenáctém kilometru. Před restaurací stáli svatebčané i s ženichem a nevěstou a všichni fandili a plácali si s námi. Také jsem si plácl s nevěstou. Zde se trasa stáčí zpět k cíli, vracíme se do centra. Pokouším se ještě trochu přidat, takže začínám souvisle předbíhat všechny před sebou. Trať začne opět připomínat město na patnáctém kilometru. Odbočujeme od koryta Ohře a přebíháme přes kopeček k Teplé. Zde v kopci začínám prvně pociťovat lehkou krizi. Těžknou mi nohy, začínám víc dupat. Stejně se snažím držet tempo. Následuje seběh do centra k Teplé, trochu to ze sebe setřesu, ale únava už je tu. Najednou trať není rovina ale lehké kopečky, na začátku jsem to nevnímal, ale teď o každém vím zcela jasně. Také spousta dlažebních kostek, což nevadí na druhém, ale dost překáží na devatenáctém, když se zoufale pokoušíte držet tempo. Tak ještě jednou po kolonádě, ještě jednou kolem Puppu, přes řeku, po druhém břehu znovu k hotelu Thermal. Lidé jsou úžasní, stále fandí o sto šest. Za Thermalem poslední občerstvovačka, normálně bych ji 500 metrů před cílem minul, ale teď poslouží jako alibi k popadnutí dechu a mobilizaci sil na finiš. Podaří se, cílem svého čtyřicátého soutěžního půlmaratónu probíhám v čase 1:43:05, což je o dvacet vteřin posunutý osobní rekord a zhruba o dvě minuty lepší čas, než je můj standard posledních měsíců.

Značně použití běžci

Cíl splněn, osobák posunut zas o kousek dál, pochválen budiž Kárlsbád, a tím považují plán pro letošní rok za splněný. Další plánované akce beztak nebudou vhodné na rychlé časy.
Nechám se odčipovat, pověsit si medaili na krk, vyzvednu si batoh s mikinou a převléknu se a akorát je čas jít čekat na Angeliku. Ta si zde zaběhla svůj slušný standard a oba spokojeně odcházíme shánět někam slíbené pizzy k večeři.