Opět běháme na ostrově, tentokrát holandském. Berenloop Terschelling.

Už jsem tu určitě někdy zmínil, že ostrovy a ostrůvky mám moc rád. Británie je mi coby země veskrze sympatická, nejvíc pak Skotsko se svou spoustou ostrůvků, z nichž na skoro každém se koná i nějaký ten běžecký závod. Ale proč se nepodívat blíž? Stačí pohled na mapu a hned je jasné, že své ostrůvky má i Holandsko. A trocha googlení odhalí, že i na nich se běhá. Tak proč tam nevyrazit, že? Vcelku namátkou jsem z té spousty možností vybral ostrov Terschelling, na kterém se první listopadový víkend konají běžecké akce na všech možných distancích. Maratón máme celkem čerstvě v nohách, dáme si tedy jen polovinu.

Angelika a maják

V pátek v sedm ráno sedáme do auta a vyrážíme přes celé Německo do Harlingenu, ze kterého nám v osm večer jede trajekt na Terschelling. V přístavu jsme asi o dvě hodiny dřív, což využíváme k doplnění energie a tekutin formou pivka a smažené ryby v bufetu.
Ostrov nás přivítal větrem a deštěm, přičemž totéž bylo dle předpovědi v plánu i na celý víkend, ale nenechali jsme se tím otrávit. A skutečně, sem tam sice sprchlo, ale vždy šlo jen o krátké přeháňky, které se celkem daly vydržet.  Souvislejší deště se pěkně spořádaně konaly jen v noci. Inu, Holandsko, mají to zmáknuté.
Ubytovali jsme se v Midslandu, což je, jak už název napovídá, vesnice uprostřed. V sobotu tedy nebyl problém procestovat většinu zajímavějších míst ostrůvku. Odpoledne jsme pak strávili ve West Terschellingu, hlavním městečku ostrova, kde byl start i cíl běhu. Městečko má 2.500 stálých obyvatel, přičemž v neděli zde startovalo 4.000 běžců, 3.500 půlmaratónců, 500 maratónců. Celkem nával.

Já a start mezi bójemi

To se prokázalo i při startu. Chvíli jsme se zdrželi a už v koridoru bylo plno. Museli jsme dost daleko dozadu, odhaduji že tak tři čtvrtiny lidí bylo před námi, čtvrtina za námi. Vybíháme jen my půlmaratónci, maratónci mají svůj start až tři čtvrtě hodiny po nás.
Start je krásný, úzkou uličkou vbíháme na malé náměstí. Startovní bránu (a cíl zároveň) tvoří dvě obří mořské bóje. Na náměstí probíháme kolem vysokého funkčního majáku. Potom přístavem kolem trajektů a jachet a ven z města. Je to sice krásné, ale první kilometry jsou závodně o ničem. Dav pomalých běžců je takřka neprůchodný. Lidé to neberou sportovně, ale společensky. Místní mají spoustu fandů kolem trati, nadšeně se s nimi zdraví a nespěchají. Já jsem také nepřijel závodit, ale stejně mě to hrozně rozčiluje. Předbíhám jak se dá, po chodnících, obrubnících, trávou.
Měl jsem trochu obavy z toho, jak se do teplot kolem deseti stupňů obléknout, ale dopadlo to skvěle. Dvě trička s krátkým rukávem přes sebe jsou ideální volba, připadám si příjemně lehký a moc se nepotím.
Tenhle půlmaratón měl být původně čistě zážitkový, ale nakonec jsem si z něj nějak udělal slušnou stíhačku. Startem zezadu mám neustále pocit, že všichni kolem mě jsou nepřiměřeně pomalí a já pořád předbíhám. A když píšu pořád, tak myslím opravdu pořád, od prvního kilometru až po jednadvacátý. S Angelikou jsme startovali spolu. Angelika prý taky dost předbíhala a skončila dvou tisící pětistá. Já skončil na pozici 660. Tolik lidí jsem asi ještě nikde nepředběhl. Ale zpět na trať.

Z městečka bežíme po hlavní (no, vlastně jediné) silnici podélně ostrovem. Lidé tu tomuto závodu opravdu fandí. Vesničky jsou vyzdobené barvami ostrova, což je bílo-zeleno-žluto-modro-červená pětikolóra, takže je okolo opravdu pestro. Znakem závodu je lední medvěd, takže navíc všude plyšoví medvědi, stojící, sedící, visící, napíchnutí na ploty. 
Je na co koukat a běží se dobře. Mimo město už se dá celkem dobře předbíhat, takže si běžím svou stíhačku. Ostrov je, jako ostatně celé Holandsko, velmi rovinatý, žádná skála, jen navátý písek. Užívám si tedy rovinatější trasu, než když si jdu po práci zaběhat do Zelenče.
Cestou z West Terschellingu do Midslandu nás čeká první občerstvovačka, dávám si dva kelímky vody, stejně jako po zbytek závodu. Na chladné a rovinaté půlce voda stačí. Navíc nám chvilkami drobně prší, takže ani není pocit žízně.
Probíháme Midslandem a jeho několika pěknými starými uličkami, pak se stáčíme směrem zpět a k severní části ostrova. Mění se charakter okolí, hlavní silnici nahrazuje vedlejší a okolní podmáčené pastviny střídají lesíky. Na užší vedlejší se předbíhá o něco hůř, ale jde to. Najednou lesíky mizí a objevují se písečné duny. Asfaltová cyklostezka se mezi nimi klikatí a přeci jenom se dostavují první drobné kopečky.

Najednou je před námi trochu větší písečný kopeček a když na něj vyběhneme tak zjišťujem, že to nebyl obyčejný kopeček, ale písečná terénní vlna oddělující pláž od zbytku ostrova. Sbíháme tedy na pláž, kde okamžitě zapadáme po kotníky do hlubokého měkkého písku. Naštěstí to trvá jen chvíli, rychle se dostáváme na tvrdší písek zpevněný občasným přílivem, po tom už se běžet celkem dá, i když asfalt to není.

Angelika a písek

Běžet závodně pískem je zážitek. Stojí to o dost víc sil než silnice a člověk musí akceptovat zpomalení. Mě to stálo dvacet vteřin na každém kilometru.

Po dvou a půl kilometrech končí pláž výběhem hlubokým pískem do kopce mezi duny. Tam opět začíná asfalt a čeká nás posledních pět kilometrů do cíle.

 Z pláže zpět do dun

Trať se nyní vlní jak na houpačce, nahoru a dolu, doprava a doleva, jak se vine mezi dunami. Potom asfalt střídá štěrk a duny lesík. Blížíme se zpět k městečku a k cíli. Na začátku West Terschellingu je slavobrána značící dvacátý kilometr a do cíle je to už jen kousek. Probíháme městečkem, v úzkých uličkách lidé fandí jak o život a cíl už je na dosah.
Cíl opět mezi bójemi  a mám to za sebou. Původně to měl být běh jen tak pro radost, ale v průběhu jsem si to tak nějak přeřadil do kategorie závod, byť ne úplně na doraz jako kdybych se pokoušel o osobák. S časem 1:46 jsem naprosto spokojený.
Nafasuji medaili a tričko a běžím na parkoviště do auta převléknout se do suchého a pro telefon, abych Angelice nafotil finiš.

Angelika finišující

I Angelika doběhla nadšená, snad ani tak ne z výkonu (selfíčkování přeci jen zdržuje), ale hlavně z trati a atmosféry.
Odjezd zpět do penziónu se ukáže být slušnou výzvou. Trať běhu je postavená tak, že obkružuje větší část městečka, a protože Holanďané jsou především cyklistě a auto je na ostrůvku nevítaným vetřelcem, musím dvakrát vycouvat poté, co mě organizátoři odmítnou pustit přes trať. Nakonec si cestičku nacházíme a můžeme se rozjet směrem k Midslandu. Ovšem pěkně v závěsu za cyklisty, protože ti s auty na silnici moc nepočítají a šinou si to středem. Zvláštní země.
A to je konec našeho reportu z hezkého malého Terschellingu, ostrůvku nevelkého rozměry, ale s parádní běžeckou akcí. A takových je prosím víc. Jen mít dost času a peněz v rozpočtu, a moci je projet všechny...

DETAILY BĚHU

Naše drážďanské maratónské znovuzrození

Už ho věru bylo třeba. Poslední slušný čas (dle mých měřítek pod čtyři hodiny) jsem zaběhl před více než dvěma lety v Bad Füssingu. Poté následovalo pražské pochřipkové trápení, spíš zážitkové než závodní Beaujolais, pak roční maratónská pauza a po ní Paříž opět s nemocí oslabeným tělem. Pro běžecké sebevědomí jsem už nutně potřeboval maratón s výsledným časem co nezačíná čtyřkou. Čtyřka, jak víme ze školy, je jen dostatečná.
Původně tím závodem měla být Budapešť. Jak jsem už ale zmínil v předchozích příspěvcích, letos mi běžecká božstva příliš nepřejí a při pokusech o slušný čas mi vždy nějak hodí klacek pod nohy. Tentokrát v podobě té nejbrutálnější možné rýmičky, jaká může mužského běžce skolit, a to týden před startem. V návalu chmur jsem zrušil booking hotelu, nabídl startovné k přenechání a vrátil jízdenky na vlak. Přeci nepojedu do Budapešti po víc než týdnu neběhání. Jakmile jsem se trochu oklepal, začal jsem hledat náhradu. Nakonec jsme tedy místo vlakem na jihovýchod do maďarské metropole zamířili vlakem na severozápad do saské metropole a to i díky kamarádovi Tomášovi, který mi přenechal své startovné poté, co sám účast v Drážďanech odřekl.

Na cestu vyrážíme v pátek hned po práci. S Angelikou máme sraz na hlavním nádraží, kde si při čekání na vlak stihnu v Tchibu koupit novou lehkou běžeckou mikinu místo té staré, které už asi rok nefunguje zip. Takže Drážďany běžím ve zbrusu nové, žluťoučkozelené.
Sobotu jsme věnovali prohlídce drážďanských památek, vyzvednutí startovních čísel a nákupu potravin. Zbytek dne jsme odpočívali v hotelu, šetřili síly a já svědomitě promýšlel strategii na druhý den. Zejména co na sebe. Předpověď slibovala na neděli polojasno, v době startu zhruba čtyři stupně, na dobu doběhu deset stupňů. Nerozvážně jsem se zalekl nízkých teplot a zvolil dvě funkční trička s krátkým rukávem přes sebe a na ně ještě novou lehkou Tchibo mikinku.
V noci sprchlo a ráno se vydáváme loužemi na start. Skutečně je celkem frišno. Odevzdávám batoh s věcmi na převlečení do úschovy a jdeme do koridoru. Jelikož běžím s Tomášovým číslem, startujeme s Angelikou ze stejného bloku. Pět minut před startovním výstřelem ještě cítím potřebu si odskočit. Není s tím problém, mobilní pisoáry jsou asi tři metry od vchodu do koridoru. Jak to tak pět minut před startem bývá, kolem vchodu do koridoru je opravdu velmi živo, takže to je poprvé co močím a do zad mi drkají kolem procházející ženy. Nevadí, už dlouho razím heslo, že běžec nesmí být stydlivý.

Startujeme. Opakuji si strategii pro tento běh. Za prvé: začít pomalu. Za druhé: nezdehydrovat se, důkladně procházet (nikoliv probíhat) občerstvovačky a vypít co se dá. S tím prvním si starosti dělat nemusím. Startujeme společně s půlmaratónci a do dost zezadu, takže jsem uvízlý mezi poměrně pomalými. Od druhého kilometru mi ale dochází jiný problém. Je mi docela teplo a dost se potím. Důvodů může být několik. Je hodně vlhko, běžím v hustém davu a nebo jsem se moc oblékl. Jak tak pokračuji, dochází mi, že to opravdu budu muset řešit, jinak nedokončím. Za běhu se pouštím do poměrně složité operace. Sundavám čepici a strkám si jí do kapsy u mikiny. Sundavám mikinu s číslem a vážu si ji kolem pasu. Sundavám svrchní ze dvou triček a držím ho v zubech. Odvazuji mikinu od pasu a mokrou si ji opět oblékám. Celkem nepříjemné. Sundané tričko strkám za pas kalhot. Pomáhá to, náhle je mi osvěžující chladno, hlavně proto, že už jsem celý mokrý.

První kilometry vedou starší městskou zástavbou. Asi na šestém kilometru je jediné ostřejší stoupání na trati, která je jinak příjemně rovinatá, nepočítáme-li výběhy od řeky na mosty. Na občerstvovačkách se striktně držím plánu. Procházím je a piji tolik, kolik stihnu. Je to vždy od čtyř do šesti papírových kelímků, obvykle 2x voda, po jednom až dvou čajích a ionťák.
Maratónskou trať tvoří dva půlmaratónské okruhy, naštěstí ne úplně stejné. Každý z nich má hezčí a méně zajímavé části. Těmi hezčími jsou průběh centrem a krátký úsek hezkým parkem Großer Garten. Méně zábavné jsou úseky mimo centrum a ukrutánsky dlouhé obíhání již zmíněného parku. První okruh ještě vede poměrně zajímavou starou zástavbou širšího centra na sever od Labe, v druhém už asi chtějí pustit dopravu do ulic, tak maratónce odklánějí na cyklostezku podél Labe a do klidné vilové čtvrti.
Jak jsem byl plný obav po prvních kilometrech, na polovině trati konstatuji, že jsem zcela v pohodě. Důsledný pitný režim funguje, teplota příliš nestoupá, nic nedře ani nebolí a jsem při síle. Dvoukolové maratóny jsou sice vždy psychicky náročné v tom, že pár metrů od cíle musíte odbočit do druhého kola ačkoliv už toho začínáte mít akorát tak dost, dnes mi to ani moc nevadí. Běží se dobře.
Úsek na polabské cyklostezce si vyloženě užívám, stejně jako momenty, kdy běžíme pod vysokými listnatými stromy a je přesně ten krásný den, kdy se na nás ze stromů hustě snáší různobarevné usychající listí. Krásný podzimní kýč.
Co se týče tempa, hlídám si rozpětí 5:25 až 5:27 min/km. Předem vím, že z toho nebude osobák, ale bude to výsledný čas, ze kterého budu mít dobrý pocit.
Na třicátém kilometru vybíhám ze smyčky vilovou čtvrtí a v protisměru potkávám Angeliku, která je na šestadvacátém a zrovna do ní vbíhá. Zdravíme se, vypadá vesele a svěží. Na mě v těchto místech přeci jen drobná krize přichází. Mám problémy dostat do sebe karbotyčinku, žaludek jako by říkal mozku že to nemá ani zkoušet, že ji tělo prostě nechce. Lehkou nevolnost zaháním spoustou pití a banánem, proti kterému žaludek kupodivu nic nemá. Dál se mi daří běžet a držet tempo, ale už to začíná být nekomfortní a síly kvapem mizí. A bohužel je přede mnou zrovna těch dlouhých deset kilometrů kolem Großer Garten. Cesta podzimním listím je sice krásná, ale jsou to dlouhé roviny a hrozně se vlečou.

Konečně je tento úsek za mnou a zbývají dva kilometry víceméně přímo k cíli. Teď už je to hodně o vůli, tělo už se začíná běhu vzpírat. Nutím ho k poslušnosti a lehce navyšuji tempo. Sbíháme k Labi, teď už je to jen kilometr, moderátor se nám snaží dodat síly a povzbuzuje nás jmény. Výběh od Labe do centra, poslední dvě zatáčky a už vidím cíl. Je to za mnou, čas pod tři hodiny padesát, mise splněna, konečně celkem podařený maratón.
Téměř bez zastavení mířím přímo do podzemních garáží kde je úschova zavazadel a převlékám se do suchého trička a bundy. Sním jedno jablko na srovnání žaludku a jdu čekat na Angeliku. Čekání je to příjemné, atmosféra v cíli je fajn, jen mám strach abych neprochladl, raději bych se už viděl na hotelu ve sprše. Ale dočkám se, Angelika také pěkně zabojovala a vylepšila si osobní rekord z Prahy 2014.
Můj sice odolal, ale i tak jsou teď mé dva nejlepší maratónské výkony z německých tratí. Asi to ti Němci nějak umějí nebo co.
Budapešť si na naši návštěvu ještě bude muset počkat, ale věřím, že ne moc dlouho.

Angelika finišující

DETAILY BĚHU

Bě(c)hovice posedmé, tentokrát o fous pomalejší

Sedmý běchovický odznáček se vyhřívá na mé zdi slávy, tentokrát však po několika letech soustavného zlepšování přišel lehký pokles. Tedy můj výkonnostní, nikoliv co do organizace závodu, ta se stále přiměřeně zlepšuje.

Běchovice jsou naše termínovková trvalka, letošní ročník byl navíc jubilejní, takže účast byla jasná. Závod sice nenabízí nic za čím bych jinak byl ochoten cestovat nebo se dokonce vracet, ale tradice to přebíjí.
Stejně jako loni jsme i letos cestu na závod pojali jako rozklus a už před startem jsme tedy měli v nohách pomalou pětku a byli lehce orosení, já navíc s batohem na zádech.
Novinkou byl společný start mužů a žen. Myšlenka v principu dobrá, ovšem s pár zádrheli. Jednak odsouvá kategorii veteránů do izolace na konci časového programu, takže ti nejstarší a nejpomalejší nemají šanci ožít když je předbíhají ostatní, a pak je tu také otázka kapacity. Takhle našlapáno na startovní čáře v Běchovicích nepamatuji. Silnice je sice celkem široká a celá jen pro běžce, stejně jsem ale první dva kilometry strávil kličkováním mezi pomalejšími, občas jsem musel i seběhnout mimo silnici, abych se před někoho dostal. Pokud chtějí organizátoři v tomto trendu pokračovat, měli by zvolit výkonnostní startovní sektory jako jiné velké běhy.
Co se mě týče, moc jsem od sebe nečekal. V předchozích letech jsem se vždy o pár vteřin zlepšil, letos to na to ale nevypadalo. Chybou rozhodně bylo startovat s Angelikou ze zadních pozic. Srovnám-li své letošní a loňské tempo ze začátku závodu, jsou téměř shodné, tentokrát to ovšem stálo mnohem víc sil kvůli stylu brzda-plyn-předbíhám. To trvalo zhruba první dva kilometry, pak se běžecké pole přeci jen roztrhalo a mohl jsem předbíhat plynule.

Lapání po dechu je patrné i na fotce

První polovinu závodu, tedy tu výrazně snazší, jsem se cítil celkem v pohodě a držel tempo kolem 4:35, s čímž jsem byl vcelku spokojen, ale bylo jasné, že to brzy vezme zasvé. První polovina trati se tak jako laškovně vlní, svádí k vysokému tempu, aby přesně v polovině vycenila zuby a tvrdě trestala ty, co to přepálí. U mě to záludné trati vyšlo dokonale. Na půlce jsem furiantsky vynechal možnost napít se, což byla asi chyba. Ušetřil jsem pár vteřin, ale o to těžší byla druhá polovina. Už ve stoupání ke křižovatce s Průmyslovou jsem cítil, že loni jsem toto kilometr a půl dlouhé táhlé stoupání vyjel tak nějak lépe. Voda chyběla. Sice nebylo žádné nepříjemné horko, ale nebe bylo bez mráčku.
Seběh do Hrdlořez vždy nabízí možnost běžet chvíli na volnoběh, já se tentokrát ale snažím ještě přidat. Dole v údolí je mi jasné, že teď začnou potíže.
Nemýlím se. Se stoupáním z Hrdlořez na Spojovací tempo pochopitelně klesá, ale navíc se projevuje moje dlouhodobá slabina - neumím řízeně zpomalit. Dokud to jde, běžím tak, že předbíhám ostatní. V kopci ale nevydržím v běhu a musím na chvíli přejít do chůze, takže ti co jsem předběhl jdou přede mě. Po chvíli se rozběhnu a opět je předběhnu. Komfortnější by bylo zvolnit a vydržet v běhu, to mi ale nejde zde ani v jiných závodech.

Situace se opakuje ještě ve stoupání na Koněvově, opět nevydržím vlastní tempo a musím si oddychnout krátkou chůzí. Právě tyto dvě chodecké vložky stojí za dvacetivteřinovým rozdílem mezi loňskem a letoškem. Inu, není každý den posvícení.
Nakonec dobíhám do cíle relativně důstojným tempem, avšak zcela vyřízený. Z pohledu na hodinky vím, že na začátku mého cílového času je 47, což je stejné jako loni, takže jsem celkem spokojený. Trochu zklamou kelímky s vodou, cítím se tak na dvě láhve. Občerstvením jen zrychleně procházím, čeká mě nelehký úkol: najít svůj batoh a vrátit se na trať nafotit Angeliku dřív než doběhne. U výdeje zavazadel nečekám na obsluhu, pohledem nacházím svůj a sám si pro něj vlezu. K cíli se dostávám tak půl minuty před Angelikou, takže akorát.
Angelika si na rozdíl od mě svůj loňský čas vylepšila, takže spokojenost. Nakonec využívám výhody toho, že pracuji asi 150 metrů od cíle a mám tedy ve dvoře schované auto.
Uvidíme co přinese příští rok, kdy budu naposledy startovat mezi mladíky. Snad časy opět naberou zlepšující tendenci. Pokud ne, budu to moci svést na věk. Taky dobrý.

DETAILY BĚHU