Deset mil ranní Dubají

Stejně jako před rokem mě i letos pracovní záležitosti zavály do jarní Dubaje. Ale zatímco loni to bylo trochu narychlo a já neměl čas na žádné větší plánování, letos jsem to nepodcenil a porozhlédl se po vhodném závodě poblíž v požadovaném termínu.
Služební cesty mají tu výhodu, že cestující zaměstnanec má pokrytou naprostou většinu nákladů, takže nebyl problém soukromě přikoupit jednu letenku a vzít s sebou Angeliku, která tak měla k dispozici příjemný dovolenkový týden na dubajských plážích, na což mě stejně moc neužije.
Hledání vhodného závodu dopadlo přímo ideálně. Já měl plánované pracovní povinnosti od pondělí do čtvrtka a závod se běžel v pátek ráno. Sice nějakých třicet kilometrů od hotelu kde jsme ubytovaní, ale člověk nemůže chtít vše, že? Zvolili jsme nejdelší distanci, což je deset mil, čili šestnáct kilometrů.
V týdnu jsem s lehkým znepokojením sledoval, jak je den ode dne tepleji, přičemž v závodní pátek předpověď slibovala 37 stupňů. Pořadatelé s tím zjevně počítali, protože start naplánovali na 6:30 ráno, kdy bylo celkem snesitelných 25. Zde proti mě měla Angelika značnou výhodu, protože si v týdnu na místní teploty zvykala pod slunečníkem na pláži, zatímco já se ráno přesouval z klimatizovaného hotelu klimatizovaným metrem do klimatizovaných zasedaček jiného hotelu, a odpoledne totéž, jen naopak. Takže já byl velmi klimatizovaný, nikoliv však aklimatizovaný.

Závod má start a cíl v zázemí dubajského dostihového závodiště a golfového hřiště v jednom a trasa pak vede po okolních silnicích.
Na start se z hotelu nemůžeme dostat jinak než taxíkem. Taxikář je původem z některé z okolních arabských zemí a cizinci ve sportovním oblečení, kteří chtějí v pět ráno na dostihové závodiště, ho zaujmou.
"Ani nevím že tam dnes je závod. Běží koně nebo velbloudi?"
 "Dneska běhají lidé. Například my."
"Aha. Evropani, co? My arabové na běhání moc nejsme."
Ano, to jsem si všiml. Každé ráno jsme si u snídaně zapnuli místní sportovní program a byly tam výhradně velbloudí dostihy. Komentátor to prožíval asi jako Robert Záruba poslední vteřiny zápasu našich hokejistů o titul mistrů světa.
Ale v pět ráno a navíc před závodem nebývám společenský, tak konverzaci se zvědavým taxikářem ukončuji.
Dubajské dostihové závodiště Meydan je ohromný objekt a najít místo, kde mají běžci zázemí, nám dá celkem zabrat. Nakonec ale úspěšně vyzvedáváme startovní čísla a pak bloumáme po okolí. Překvapí nás množství účastníků, závodů se nakonec účastní přes 800 lidí, většina však běží kratší distance.

Obyvatelé Dubaje jsou téměř výhradně cizinci, proto to na tomto závodě nemůže být jinak, startovní pole je dokonalou národnostní i náboženskou směskou.
Místo startu a cíle je rozumně umístěno do stínu, tedy do přízemí několikapatrového parkoviště. Naše skupinka desetimílařů startuje první, kratší distance až po nás.
Před startem si žádné velké plány nedělám. Bude horko, což já špatně snáším i v letní Praze, natož pak v o dost teplejší jarní Dubaji. Takže vystartovat zvolna a nasadit tempo, které dokážu udržet až do konce a nezopakovat fiasko z pražského půlmaratonu. Trasu tvoří v zásadě jen dlouhé roviny, přičemž desetimílovou variantu tvoří nejprve desetikilometrová základní trasa a následně zkrácená šestikilometrová obdoba. Drobné zpestření desetikilometrové trasy tvoří malý oběh místní mešity na pátém kilometru.
Startujeme. Vybíháme ze stínu na slunce. První dva kilometry se snažím nespěchat a rozhýbávám tělo, v nezvyklou hodinu se mu moc pracovat nechce. Po chvíli se dostáváme na čtyřproudovku, pro účely závodu uzavřenou, která vede podél celého závodiště.
Pořadatelé se dobře starají o hydrataci běžců. Občerstvovací stanice jsou po kilometru a půl až dvou kilometrech. Dost mě však překvapí balení vody, které zde dostáváme. Žádné fádní kelímky či lahve, ale plastové krabičky uzavřené hliníkovou fólií. Jeden vzorek jsem si na památku odnesl.

V každé krabičce je deci vody, což by mohlo být dost, pokud bych ji do sebe dokázal za běhu beze ztrát vpravit. Nejprve se k ní snažím dostat řádným sloupnutím víčka v jednom z rohů, přitom však většinu vody vybryndám. V pozdějších fázích běhu už tedy jen prorážím prstem díru do fólie a piji skoro jako z lahve.
Zhruba od třetího kilometru se dostávám do běžecké pohody a usazuji se v tempu lehce nad pět minut na kilometr. Tělo už je rozhýbané a vzhledem k tomu, že jsem v předchozích dnech vyběhl jen sporadicky, tak i odpočaté.
Na pátém kilometru odbočujeme z hlavní silnice a obíháme místní mešitu. Hezké. Při návratu na hlavní silnici se potkávám v protisměru s Angelikou, která mě pohotově vyfotí.

Dál pokračujeme po hlavní silnici, kolem zelené trávníčky kropené zavlažovacími systémy a palmy. Asi po kilometru následuje otočka a několikakilometrová rovinka zpět. Tento úsek nabízí hezké výhledy na moderní mrakodrapové centrum Dubaje s elegantní Burdž Chalífou. Někde na sedmém kilometru mě předbíhá chlapík na desetikilometrové trase v tričku We Run Prague a zahlásí "Zdravím Čechy". Taky pozdravím a nechávám ho běžet. Čechy najdeš všude, zajímavé.
Po další otočce na osmém kilometru následuje návrat na místo startu a cíle. Tam stojí pořadatel, který bílým číslům (16km) signalizuje, ať se otočí a dají si ještě dalších šest kilometrů, zatímco ostatní barvičky pouští do cíle. Tak se otáčím a vydávám se na zkrácenou šestikilometrovou variantu.
Teplota stoupá a začíná mi být trochu nekomfortně. Snažím se nezpomalovat a udržet nasazené tempo. Všechna místa na trase už znám, takže se mi tento úsek trochu vleče. Zvlášť když opět míjím odbočku k závodišti a ceduli "Stáje a karanténa", mám chuť nechat se ustájit. Nakonec se podaří, bez nějaké výraznější krize se dostávám do cíle.

S časem 1:20 jsem spokojený, zde jsem vyšší ambice ani neměl, stačil k umístění v první třetině mezi muži. Dostávám na krk finišerskou medaili, jdu se občerstvit, vracím startovní číslo a dostávám za něj tričko ze závodu. Vracím se do stínu garáží k cíli a čekám na Angeliku.

Angelika finišující

Angelika se také závodem probojovala bez větší krize a finišuje spokojená. Dlouho vychládáme ve stínu palmy, prázdné žaludky uklidňujeme kávou a muffinem, které se rozdávají v rámci pozávodního občerstvení.

Až když se poměrně dlouho poté přestáváme potit, troufáme si převléct se do suchého. Na recepci místního hotelu vyškemrávám heslo k wifi, volám nám Uber, řidiči se omlouvám, že poněkud zapácháme a vydáváme se zpět do našeho hotelu. Tam se zcivilizujeme a v restauraci pod hotelem si dopřáváme pořádnou snídani.

Týdenní pobyt v Dubaji se vyvedl jak pracovně, tak běžecky. Odpoledne se však nemohu zbavit dojmu, že 37 ve stínu už je trochu moc a že naše středoevropské klima má něco do sebe.

DETAILY BĚHU

Takové to o starém psovi...

Je to tak, ono přísloví o starém psu, co ho na novinky moc neužije, na mě z vícero důvodů sedí jako vyšité.

Pražský půlmaraton byl roku 2010 mým vůbec prvním závodním půlmaratonem. Od té doby jsem na této distanci odběhl hodně přes šedesát závodů, a nebylo těžké vypozorovat, že téměř kdekoliv se mi daří lépe než v Praze. To není kritika organizátorů ani trati, která je objektivně vzato velmi rychlá,  spíš to vypovídá cosi o mě a mojí psychice. Domácí půda mi nesvědčí. Aspoň tak jsem si to vysvětlil při své doposud poslední pražské účasti roku 2013.
Teď jsem ale o šest let starší a téměř padesát půlmaratonů zkušenější, z Prahy se mi kolena jistě nerozklepou, před závodem si odpočinu, vyrazím v klidu, nebudu spěchat a teprve až se zahřeji a rozdýchám, pořádně to nakopnu...
Pozorný čtenář si jistě všimne, že si to takhle plánuji před každým rychlým rovinatým závodem a stejně jsem si to říkal, když jsem nás koncem loňského roku registroval na jarní Prahu. Tentokrát to vyjde!
To bych ale nesměl být onen pověstný starý pes. Že si odpočinu? Kdepak.
S posedlostí klasického neurotika sleduji svou měsíční i roční kilometráž, a protože vím, že v letních vedrech se objemy nabírají hůř, snažím se do zásoby o to víc zkraje jara, kdy se běhá nejlépe. Pravda, tři dny před závodem už si dám pauzu, ale to už nastupuje předpůlmaratonský syndrom, čili období, kdy mám závod a očekávání svého výkonu v hlavě, nic se mnou není a nespím. Prostě případ pro Chocholouška.

A je to tu. Sobotní budíček v sedm ráno, já se ladím do závodní modré (tričko z Jerevanu, čelenka skotská), Angelika zazáří v červené (tričko z nedokončené Andorry, rukávky se fasovaly k tomuto závodu). Původní předpověď slibovala příjemně zataženou sobotu s přeháňkami, realita však přišla s téměř jasnou oblohou, avšak celkem příjemným chladnem.
Na startu jsme skoro moc brzy, ale aspoň stihneme poklábosit se známými a sledovat mezinárodní mumraj. O mé psychické pohodě svědčí tři návštěvy záchodků během poslední půlhodiny před startem. Loučím se s Angelikou u jejího koridoru H a zvolna kráčím do svého déčka. Tam okukuji natěšené cizince a snažím se trochu se rozhýbat a rozproudit si krev v žilách.
Startujeme. Startovní branou probíhám v čase 3:20 a to je na nějakou dobu naposledy, kdy můj mozek kontroluje chování těla. Pak jako obvykle přepínám na autopilota a řídím se tempem davu kolem sebe, na hodinky nekoukám. Jen pro připomenutí, předstartovní plán říkal: začni zvolna, tempo 5:15-5:10, a když se budeš cítit fajn, časem přidej. Realita je taková, že hodinky kontroluji když vbíhám na Smíchov, vidím průměrné tempo 4:55 a dochází mi, že dnes to nebude můj den.

Těžko říct, co přesně je špatně. Nohy jsou v pohodě, dehydrovaný ani přehřátý nejsem, jen jaksi chybí síla a špatně se dýchá. Snažím se řízeně si zvolnit a odpočinout si, ale moc to nepomáhá. Pomalu mi dochází, že to dnes asi bude dost podobné předchozím pražským půlmaratonům - nedoběhnu v pohodě a se ctí. Bude se potupně odpadat.
Cesta k obrátce na Strakonické mi připadá jaksi delší než dřív, stejně tak návrat do centra Prahy. Mé pocity se kontinuálně zhoršují, tepovka stoupá, tempo zvolna klesá. Je jen otázkou času, kdy budu muset zařazovat chodecké vložky. Ale zatím se držím. Má pozornost je však plně zaměstnána sledováním stavu těla, z běhu moc nemám. Úsek přes centrum, tedy mezi Smíchovem a Malostranskou, si vlastně vůbec nepamatuji, ač jsou to nejhezčí místa na trati. Jen se snažím udržet se v běhu.
Podél Vltavy do Holešovic to stále ještě nějak jde, hlavně proto, že jsou tam i seběhy z kopce. Libeňský most, teď hlavně moc nedupat, není na tom nejlépe, stejně jako já. Za libeňákem rezignuji, v běhu už se neudržím. První pauzu ještě alibisticky neprohlašuji za chodeckou, ale za čůrací, čímž ztrácím necelou minutu času, ale osudu neuteču, v Karlíně přecházím do chůze ještě dvakrát, a stejně tak ve stoupání za Těšnovským tunelem. Tam ještě ztratím pár vteřin nabízením pomocné ruky  anglicky nadávajícímu spoluběžci který zakopává o dlažební kostku a končí na zemi. Zvedá se a pokračuje, ale aspoň jsem ho předběhl. Je to jen drobná útěcha, na posledních pěti kilometrech se přese mě přehnaly stovky běžců.

Ploužím se posledním kilometrem k cíli, poslední chůzi zařazuji ve stoupání od řeky na Malostranskou, Mánesův most už je v podstatě cílová rovinka a tam se běžet musí. Cílový čas 1:53:48 je zhruba o deset minut za tím, co jsem si vysnil a o osm minut za tím, co bych považoval za slušný výkon. Kdepak, jestli si ještě někdy někde zaběhnu osobák, v Praze to asi nebude.
Finišerskou medaili si beru, i když chvilku zvažuji, že bych ji demonstrativně odmítl s tím, že si ji nezasloužím. Jdu si pro batoh, převlékám se do suchého. Normálně bych teď šel k cíli nafotit Angelice finiš, ale na masových bězích tohoto typu to moc nejde.
Angelika zabíhá svůj dvouhodinový standard a je spokojená.
A jaká si z tohoto závodu odnést ponaučení?

• V Praze už neběhat
• Zapracovat na mentální přípravě. Nestresovat se. Nevypnout mozek a držet se plánu.
• Zapracovat na fyzické přípravě. Před závodem polevit, méně běhat, udělat si na závod chuť.

Ale víte, jak je to s tím starým psem...

DETAILY BĚHU

Vskutku běžecká země: půlmaraton po mostarských mostech

Při loňském plánování letošního roku bylo zřejmé, že abecedně nás čeká mimo jiné Bosna a Hercegovina. I zde bylo z čeho vybírat, závod se zde koná v každém větším městě a na výběr jsou i horské běhy, já však dal přednost starobylému Mostaru. Městu dost potrápenému válkou v Bosně, řekou rozdělenému na východní křesťansko-chorvatskou část a západní muslimsko-bosenskou část.

Dnes zde panuje klid, obyvatelé obou částí města jsou fajn, pro českého turistu je zde vyloženě levně a když se ubytujete u řeky jako my, za úsvitu vás budí muezzin z mešity, kterého od sedmi ráno vystřídají křesťanské kostelní zvony.
Ve městě však nenajdete místo, ze kterého by nebyly vidět škody napáchané v časech, kdy symbióza nezafungovala a věci se vyhrotily - vypálené domy, pobořené domy, nebo aspoň dodnes neopravené fasády s dírami po kulkách. Zde tomu neuniknete opravdu nikde. O to příjemnější bylo vidět křesťany a muslimy na startovní čáře stejného závodu.
Když už jsem zmínil pro českého turistu příjemné ceny: moc mě pobavilo, že místní měna (nová konvertibilní marka) má značku KM. My tedy nakupovali v kilometrech. Bageta kilometr, láhev místního vína pět kilometrů, jídlo v restauraci deset kilometrů. Sympatická země (jeden kilometr = 13 Kč).
Ale my přijeli hlavně běhat. Po čtvrtečním příjezdu velmi scénickou trasou půjčeným autem ze Sarajeva a večeři v muslimské části města (pozor: vaří dobře, ale nepodávají alkohol) máme pátek na vyzvednutí startovních čísel, prohlídku města a odpočinek.

Pět bosenských kilometrů.

Čísla se vydávají v místním obchodním centru, původní informace hovořila o přízemí a až po zvídavém dotazu nás na informacích přesměrovali na šesté patro. Pak už vše klapalo bez potíží a se startovními balíčky jsme si dali krátkou procházku městem, nákup snídaně v supermarketu na druhý den a předzávodní klid.
Ráno vstáváme časně, po lehké snídani na pokoji se vydáváme zpět k obchodnímu centru. Zde je cíl závodu a odsud nás autobusy odváží na start.

Autobusy nás vysazují deset kilometrů za městem. Těchto deset kilometrů poběžíme podél řeky zpět do města a zbytek nakroužíme po Mostaru.
Zde už bylo jasně cítit, že to dnes nebude úplně snadné. Pokud jsem v minulém článku o horském běhu ve Skotsku zmínil, že šlo o nejteplejší den široko daleko, tak dnes platí přesně to samé. Na startu je v devět ráno ke dvaceti stupňům a zcela jasno, během závodu teplota vyletí k pětadvaceti. V létě by to bylo v pohodě, ale on je březen a tělo středoevropana s tím jaksi nepočítá.

V záchvatu předstartovní nervozity mám pocit, že jsem si málo utáhl své nové, ještě pořádně neoběhané boty a dotahuji si je. Velká chyba, která mě řádně vytrestá v druhé polovině závodu.
Startujeme. Výběh je přes první z mostů přes řeku Neretvu, na trati jich vyzkoušíme celkem pět. Za mostem se stáčíme k Mostaru, což je fajn, protože je to po proudu řeky lehce z kopce a navíc po větru, takže se běží dobře. Zde udělám druhou chybu, klasickou začátečnickou: nepřizpůsobím rychlost běhu podmínkám na trati. Ukolébán komfortním startem nasazuji tempo pod pět minut na kilometr s pocitem, že by to dnes mohlo jít.

V první polovině

Tento pocit mi vydrží právě zhruba do poloviny. To jsme zpět v Mostaru a začíná dlouhá prohlídka nepříliš hezké a zajímavé městské zástavby. Začínám pociťovat vliv tepla a přepáleného tempa. Zároveň už jsem ale dost zkušený na to abych vědět, že teď už je pozdě. Žádné řízené zvolnění nepomůže, čeká mě běh dokud tělo dovolí a až nedovolí, budu nucen prokládat ho chůzí.

 Letmé převzetí občerstvení

 Společenské převzetí občerstvení

Mostar má nádherné historické centrum trochu připomínající Český Krumlov, kolem něj je však poměrně nevzhledná zástavba, kterou teď nabíráme povinné kilometry. Světlou výjimkou je průběh parkem po leštěných žulových dlaždicích.

 

Krize na mě doléhá kolem osmnáctého kilometru po přežití opravdu úmorného úseku na uzavřené víceproudé výpadovce z města. Sbíháme z hlavní silnice mezi malé domky v muslimské části města. V této fázi jsem na trati relativně sám, dlouho nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Úzká ulice, přízemní domky, na ulici snědé děti, které jako by nevěděly, sluší-li se fandit nebo ne. V tu chvíli mi dochází síly a na pár metrů přecházím do chůze abych si vydechl. Připadám si tu jaksi nepatřičně. Jako by sem běh nepatřil a zde ho viděli prvně. Rozbíhám se a bojuji dál. Přes lávku jen pro pěší přebíhám do podobně pitoreskní uličky na druhé straně řeky. Zde zjišťuji, že někomu to nesedlo ještě výrazněji než mě, protože leží na zemi a oživují ho. Což o to, padlého i jeho ošetřující snadno obíhám, ale dál mi cestu blokuje sanitka, kolem které není jak projít. Musím si přibouchnout dveře u řidiče a pak se mezi sanitkou a autem mohu protáhnout a pokračovat.

Život mi teď ztrpčuje nejen vyčerpání z horka, ale i peklo v pravé botě. Jak jsem si nová Mizuna fest utáhl, tak teď cítím, že z toho bude opravdu nehezký puchýř na patě. To se mi nestalo už spoustu let.
Ale už se blížím k cíli, poslední dva přeběhy Neretvy a je tu cílová rovinka. Je mi jasné, že čas nebude nikterak výstavní, ale s tím se při cestách na jih ani nepočítá. Je to 1:48 a něco, není to na oslavné tanečky, ale převládá příjemný pocit z dalšího dokončeného závodu. Beru si finišerskou medaili a spoustu vody a jdu čekat na Angeliku.

Finiš

Angelika finišující

Angelika na rozdíl ode mě běžela rozvážně, takže dokončila ve slušném čase pod dvě hodiny.

Nakonec to nebyl tak tragický výkon, skončil jsem 127. z 522, čili na konci první čtvrtiny, s čímž se dá žít.
Zpět na penzionu jsme se uvedli do reprezentativnějšího stavu a zbytek dne využívali místních zahradních restaurací, načež se ohlásila neděle a s ní přesun do naší domoviny a návrat k pracovním povinnostem. Bosna a Hercegovina však zanechala příjemný dojem z fajn lidí, kteří se dokáží těšit z klidu a míru, který jim je momentálně dán.

DETAILY BĚHU