Po čtyřicáté a přesto poprvé, pochválen budiž Kárlsbád

Карловы Вары, Karlsbad, Karlovy Vary. Tak se toto město jmenuje v jazycích, v nichž vás personál v místní restauraci nejpravděpodobněji osloví pokud se tam usadíte. A sem jsme si vyrazili zaběhnout svůj letošní rychlý půlmaratón.

Vary jsme naplánovali jako celovíkendovou rodinnou akci. Už v pátek jsme vyrazili na místo a sobotu strávili couráním po kolonádě, ochutnáváním léčivých pramenů a koukáním po místních krásách. Na start se šlo až v podvečer.
Na rozdíl od většiny ostatních běhů jsem tady byl pevně rozhodnutý zabojovat o posunutí osobního rekordu. Nedaří se mi to příliš často. Naposledy před dvanácti půlmaratóny a dvěma lety na Panevropském půlmaratónu v Poběžovicích a předtím ještě o rok dřív v Českých Budějovicích.
Zatímco zpočátku ty osobní rekordy přicházely tak nějak mimoděk, tak s přibývajícími lety a naběhanými kilometry začíná být zřejmé, že bezcílné pobíhání už další zrychlení nepřinese. Ale co teď s tím? Tréninkové plány nemám rád. Jsem svobodný (manželství nepočítám) člověk a nelíbí se mi představa, že mám předepsáno kdy, kolik a jak rychle běžet. Udělal jsem tedy kompromis. Občas nevyrazím jen tak nazdařbůh, ale oživuji si běh rychlými kilometry. Dlouhé štreky naopak běhám pomaleji a sleduji si tepovku. Zkrátka takový velmi neorganizovaný a amatérský trénink.
Zatím se to osvědčuje, nedávné výsledky z kratších distancí v Milovicích a v Železnici ukazují, že jde o cestu správným směrem. Přišel čas potvrdit teorii na delší trati.

Na druhém kilometru

Hodinu před startem jsme se vydali na start. Předtím jsme ještě instruovali děti kde a kdy že na na nás mají číhat s foťákem (museli jsme jim ovšem slíbit, že k večeři přineseme pizzu). K předstartovní organizaci není pořadatelům co vytknout, všechno šlapalo jak má, léta praxe už jsou znát. Jen při startu mě trochu překvapilo že i zde se hraje Vltava, nicméně chápu, že na téma "Teplá" či "Ohře" moc symfonických skladeb není.
Samotný závod se až na detaily vcelku odehrával podle mých představ, které byly: začít zvolna, postupně stupňovat tempo a ke konci ho zuby nehty udržet. S volnějším začátkem problém nebyl. Prostor prvních kilometrů byl pro několikatisícové stádo poměrně úzký a předbíhalo se jen stěží. První tři kilometry vedou prostory kolonády ke grandhotelu Pupp. Následuje asi kilometr směrem ven z města, otočka a návrat zpět do Varů a znovu probíháme centrem, tentokrát po druhém břehu řeky Teplé. Kousek za otočkou v protisměru vidím Angeliku, poctivě stíhá dvouhodinového vodiče. Atmosféra v centru je fantastická. Pro místní je půlmaratón přeci jen pořád spíš svátek než nepříjemná dopravní komplikace a poctivě nám fandí.

Angelika usiluje o pozornost našich fotografů, ještě je jí do skoku

S centrem Varů se loučíme podběhnutím hotelu Thermal, za ním odbočujeme směrem k Ohři a začíná méně atraktivní část trati. Já si zatím plním plán. Tempo mi stoupá pod (já vím, ono je hloupé říkat "tempo stoupá pod...", ale my běžci to tak opravdu máme) pět minut na kilometr, jsem asi na osmém kilometru a tělo nehlásí žádný problém. Dav už se roztrhal, silnice jsou mimo centrum širší, běží se dobře. Míjíme místní hokejovou arénu, jakési nákupní centru, jsme na periferii.
Na polovině spokojeně konstatuji, že stále navyšuji tempo a krize zatím nikde. Pobavila mě atrakce na jedenáctém kilometru. Před restaurací stáli svatebčané i s ženichem a nevěstou a všichni fandili a plácali si s námi. Také jsem si plácl s nevěstou. Zde se trasa stáčí zpět k cíli, vracíme se do centra. Pokouším se ještě trochu přidat, takže začínám souvisle předbíhat všechny před sebou. Trať začne opět připomínat město na patnáctém kilometru. Odbočujeme od koryta Ohře a přebíháme přes kopeček k Teplé. Zde v kopci začínám prvně pociťovat lehkou krizi. Těžknou mi nohy, začínám víc dupat. Stejně se snažím držet tempo. Následuje seběh do centra k Teplé, trochu to ze sebe setřesu, ale únava už je tu. Najednou trať není rovina ale lehké kopečky, na začátku jsem to nevnímal, ale teď o každém vím zcela jasně. Také spousta dlažebních kostek, což nevadí na druhém, ale dost překáží na devatenáctém, když se zoufale pokoušíte držet tempo. Tak ještě jednou po kolonádě, ještě jednou kolem Puppu, přes řeku, po druhém břehu znovu k hotelu Thermal. Lidé jsou úžasní, stále fandí o sto šest. Za Thermalem poslední občerstvovačka, normálně bych ji 500 metrů před cílem minul, ale teď poslouží jako alibi k popadnutí dechu a mobilizaci sil na finiš. Podaří se, cílem svého čtyřicátého soutěžního půlmaratónu probíhám v čase 1:43:05, což je o dvacet vteřin posunutý osobní rekord a zhruba o dvě minuty lepší čas, než je můj standard posledních měsíců.

Značně použití běžci

Cíl splněn, osobák posunut zas o kousek dál, pochválen budiž Kárlsbád, a tím považují plán pro letošní rok za splněný. Další plánované akce beztak nebudou vhodné na rychlé časy.
Nechám se odčipovat, pověsit si medaili na krk, vyzvednu si batoh s mikinou a převléknu se a akorát je čas jít čekat na Angeliku. Ta si zde zaběhla svůj slušný standard a oba spokojeně odcházíme shánět někam slíbené pizzy k večeři.

Naše železnická prvomájová prověrka popáté

Naše termínovka má několik neměnných dat: prvního ledna Novoroční běh Horními Počernicemi, poslední neděli v září Běchovice a prvního května Železňák-Cidliňák, kopečkovatá silniční desítka. Letos už popáté. Do Železnice to sice máme hodinu autem, ale už jsme s místní atmosférou jaksi sžití a nejet by nám přišlo líto. Navíc mám příležitost potkat tu své ex-kolegy, které jsem letos hanebně opustil.

Tomáš, já a Angelika. Podle velikosti.

Letos jsme se sešli ve stejné sestavě jako loni. Já s Angelikou, Tomáš a Honza. Honza se kdesi skrýval a objevil se až pět minut před startem, takže nestihl naše společné focení. Podezřívám ho, že do poslední chvíle tvrdě trénoval. Před startem jsme tedy stihli prohodit sotva pár slov, ale nevadí, čas bude po běhu.
Na start jdeme každý se svými plány. Angelika jen tak se proběhnout, já si chci otestovat vyšší než obvyklé tempo, Tomáš chce ukořistit prestižní titul Skokan roku (který loni získal Honza, který ho podědil po Angelice) a Honza si chce otestovat nohu, která se zotavuje ze svalového zranění.
Je odstartováno. Na úvod nás čeká kolečko po místním náměstí, potom ven z města a do kopce. Ještě na náměstí se ke mně připojuje Honza a přátelsky mi sděluje, že se hodlá držet těsně za mnou. Proč mi to dělá? Pro mně to znamená snažit se mu utéct. Vyrážím tedy s pocitem štvaného srnce.
Na že by to na úvod něco významného znamenalo, tempo tu tradičně přepálím každý rok. Úvod je celkem rovinatý, kopec přichází až mezi druhým a třetím. Je to takový poctivý, táhlý, kilometrový stoupák, který člověka pořádně rozdýchá. Tady mi to ve srovnání s ostatními jde. Každou chvíli někoho předbíhám, nikoho před sebe nepouštím. Kdyby se tu rozdávaly vrchařské prémie, mám jí. Nahoře se to otáčí, předběhnutí jdou přede mně, pošetřili síly.

Angelika finišuje

Tříkilometrový střední úsek je jen lehce zvlněný, držím tempo kolem 4:30. Ve vhodný moment kouknu za sebe a vidím že Honza se drží plánu, tj. mně. Je mi jasné, že ho za sebou dlouho neudržím, čeká nás dlouhý seběh a v těch je lepší, i bez formy. 
A je to tak, někde mezi sedmý a osmým ho začínám zdržovat, takže jde přede mně. Že prý se ho mám držet. Nepřichází v úvahu, běžím na své maximum a plíce víc nedovolí. Naopak si trochu povolím abych popadl dech a jen se snažím udržet si ho na dohled. Daří se to až zpět do Železnice, kde nás čeká obávaný kopec Kostelák a cílová rovinka. V úvodu kopce přejdu na pár kroků do chůze abych popadl dech, zatnu zuby a vyjedu nahoru plíce neplíce, zbývá asi 300 metrů do cíle, ještě roztáčím nohy do pořádného běhu a mám to za sebou.
Honza už v cíli oddychuje dobrých 40 vteřin, přeji mu to, dohnal mě k osobáku. Dám si trochu vody a jdu si k autu převléct tričko. V cíli potkám Tomáše, zrovna doběhl, s útokem na Skokana to vzal vážně a také si atakoval osobák. Na Angeliku taky nečekáme dlouho.
Nakonec byli všichni spokojení. Honza mě předběhl a dal si čas nad plán, já také, z Tomáše je úřadující Skokan. Jen Angelika přišla zkrátka, jednak si osobák nevylepšila a navíc jsem ji nemohl prvomájově políbit pod rozkvetlým stromem, protože je na železnickém náměstí všechny prořezaly tak, že nemělo co kvést. Tak snad příští rok...

Milovická míle: jak se i zážitkový běžec může dostat na bednu

Začalo to docela nenápadně. Angelice se kolega v práci pochlubil že také začíná běhat, a že se o víkendu zúčastní u nich v Milovicích závodu na jednu míli. A že součástí je i delší závod. A že jestli nechceme přijet. Inu, proč ne. Je to týden před prestižním Železňákem-Cidliňákem, ideální doba dát si rychlostní test.
V sobotu jsme tedy podnikli rodinný výlet do Milovic. Nejdřív s dětmi do místního zábavního parku. Tam jsme pochopili, že naši puberťáci už z atrakcí pro malé děti vyrostli. Z celého rozsáhlého parku je zaujala jen jízda v BVP po místním tankodromu, houpačkami a prolejzkami okázale opovrhovali. Pak jsme chvíli poseděli v hospodě a šlo se na start.
Chvíli před naším startem vyrazili na trať místní mílaři. Už tady jsem pojal podezření, že na závod pravděpodobně nepřijelo mnoho elitních borců. Z výsledných časů vítězů jsem usoudil  že bych se mezi nimi asi neztratil. Zvláštní pocit, nemívám ho často.

Zatímco spousta našich účastí na závodech patří do kategorií zážitkových, kde není šance zaběhnout rychlý výsledek, tentokrát jsem byl rozhodnutý skutečně se potrápit a dát závod ve vysokém tempu.
Nic moc mě netrápí, dva dny jsem neběhal abych si odpočinul, tak proč by ne. Angelika se z boje o dobrý čas tak trochu sama vyřadila večerním posezením s kamarádkou za účasti ohýnku, špekáčků a dvou lahví lihoviny a návratem po půlnoci. Vzhledem k tomuto nezodpovědnému hendikepu nakonec ještě slušně zabojovala.

Na startu dvouokruhového běhu na 5,4km se nakonec sešlo asi 30 lidí, někteří vypadají celkem nasportovaně, takže svá očekávání vracím do obvyklých kolejí, tedy že budu závodit opět jen sám se sebou. Start tomu napovídá, přehání se přede mně spousta rychlíků. To se mění za druhou zatáčkou, kde zjišťuji dvě věci. Za prvé tohle je opravdu vhodný trénink na Železňák-Cidliňák, protože najednou běžíme do docela ostrého kopce. Za druhé řada rychlíků už po pěti stech metrech odpadla a já jsem ve vedoucí skupince. Nevídáno.
Naše vedoucí skupinka má asi šest členů. Mladý manželský pár (na fotce výše ta paní po mé levé ruce a muž hned za ní) přede mnou, oba běží lehce, elegantně a zdánlivě na půl plynu. Na ty nemám. Za nimi já a asi tři muži okolo mě, za námi velká mezera. Na konci stoupání následuje zatáčka a asi kilometrový pozvolný seběh. Na pořadí se nic nemění, jen vedoucí pár se nám o něco vzdálí. Následuje druhé, krátké, ale dost ostré stoupání. Na vršku zatáčka a návrat směrem zpět k Milovicím, silnice se lehce vlní. Ujímám se vedení v naší miniskupince, zbytek slyším těsně za sebou.
Na kraji Milovic následuje ostrý seběh do městečka. Miniskupinku už tvoříme jen dva, já a borec těsně za mnou. Obíháme budovu místního úřadu a vbíháme na asfaltku kolem hřiště, kde je start a cíl. Borec za mnou nasazuje k ostrému finiši a jde přede mně. Nevidím k tomu důvod, jsme teprve v polovině. Na to samé ho upozorňuje pořadatel mikrofonem: "Co děláš? Čeká tě ještě druhé kolo." Chlapík vypadá dost zaskočeně, zvolňuje a já jdu pohodlně před něj.

Náběh do druhého kola, kolega s druhým nepočítal

Druhé kolo jsem běžel víceméně sám. Vedoucí pár jsem ještě zahlédl v prvním stoupání, měli na mně asi sto padesát metrů náskok. Zde jsem i setřásl kolegu co před chvílí bláhově finišoval. V následném dlouhém seběhu jsem do toho ještě o něco víc šlápl. Sice mě to rozdýchalo na hranu únosnosti, ale věřím že už závod dovedu do úspěšného konce. Poslední ostré stoupání, dvanáct set metrů do cíle. Vybíhám ho zvolna, opatrně, nahoře si dopřávám krátký luxus půl minuty chůze za účelem popadnutí dechu. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Stejně se zbytek trati snažím běžet jako o život a užívám si zcela nezvyklého pocitu že asi doběhnu mezi prvními.

Můj drtivý finiš

Angelika finišuje

Poslední ostrý seběh, pár set metrů Milovicemi a už jsem u hřiště na dohled cíle. Je to doma, pořadatel to potvrzuje: "K cíli se nám blíží druhý muž.. zatím nevidíme startovní číslo.. (devadesát šest, ječí holčička co na mně vidí)... ano, je to číslo devadesát šest, což je...(dlouhá pauza)...Tomáš Šimeček z Prahy!" Báječné, vychutnávám si potlesk.
Probíhám cílem na hranici kolapsu a dost dlouho trvá než popadnu dech. Ještě že po mně nikdo nechce interview. Když se mi to podaří, akorát finišuje třetí mezi muži, postarší místní chlapík, navzájem si blahopřejeme.
Čekáme s dětmi na Angeliku. Také zdaleka nekončí poslední, i ona tu nakonec předvedla slušný výkon. 
Děti do nás hučí že už chtějí domu, ale ještě jim nemůžeme vyhovět. Na rozdíl od jiných akcí se mě tu týká vyhlašování vítězů a to si nechci nechat ujít. Převléknu si tričko, trochu se napiju a jdeme na věc.

Takže po mém prvním slavném vítězství další úspěch. Oba mají jedno společné: jsou o správné volbě závodu, když nepřijede kvalita, tak slepý mezi jednookými králem a když navíc občas štěstí sedne i na vola, tak se úspěch dostaví. To je na těchto malých akcích hezké.


DETAILY BĚHU: