Další novoroční Počernice. Krásný rok za námi, krásný rok (snad) před námi

Poosmé v řadě se nevěnujeme novoročnímu vyspávání a po lehké snídani míříme k nedaleké sokolovně, u které startuje místní novoroční běh. Oficiálně se běh jmenuje Poklusem do nového roku. Ale kdepak poklus, závod je to.

Loni i v předchozích letech jsem se zmiňoval o mrznutí na startu. To se letos nekoná. Teplota se pohybuje mezi osmi a deseti stupni a nebýt větru, dalo by se mluvit o ideálních běžeckých podmínkách.
Horší se to se stavem běžce. Silvestr byl ve znamení zhruba dvanáctihodinové lehké alkoholové intoxikace, což na sobě ještě na startu velmi jasně cítím. Dnes to na žádné výkony nevypadá.
Opět dorazili čakovičtí Honza s Martinou a potkáváme i další známé běžecké i neběžecké tváře, takže společenská funkce novoroční akce je také naplněna.
Na popovídání je času dost, všichni jsme přijeli brzy a navíc je i letos o běh velký zájem a odbavování zájemců probíhá poměrně pomalu, start tak nabere drobné zpoždění.
S Honzou se navzájem ujišťujeme, že jsme na tom oba fyzicky bídně a že to letos bude hodně slabé, ale na rozdíl od něj to já myslím vážně.
Startujeme. První stovky metrů jsou fajn, jsou dost z kopce, přesto však cítím, že to není v takovém tempu, v jakém bych to měl běžet. Tělo je ztěžklé a do tempa se mu nechce.
O to lépe se však rekapituluje. Tak jaký byl běžecký rok 2017?
V heslech:
- Zdravý. Odběhali jsme vše co jsme si naplánovali, vyhýbaly se nám nemoci i zranění. Jen Kbelskou desítku mi zkomplikovala rýmička, ale jednou do roka se to asi musí vydržet.
- Pestrý. Zkusili jsme si opět od všeho trochu. Maraton letní i maraton zimní, šest půlmaratonů, z toho jeden horský, jeden písečný po pláži, dva v pro nás exotických zemích. Dva běhy horské. Tři krátké rychlé závody v okolí, včetně netradičního běhu letenským stadionem.
- Přiměřeně úspěšný. Osobní rekord na půlmaratonské distanci v Yprách, zlepšení osobních traťových maxim na Novoročním počernickém a na Běchovicích.
- Přiměřeně utrápený. Ani loni se mi nevyhnuly běhy kde jsem si to moc neužil, trpěl a odpadal. Na půlmaratonu v Emirátech to bylo nedostatečnou aklimatizací a brutálně brzkým vstáváním a startem, na horském běhu v beskydské Bílé dietní chybou, maraton kolem Boleváku se nepovedl vlivem dehydratace z nedostatku čehokoliv, co by se dalo v rozumném množství pít.
- Cílevědomý. Řada závodů byla zvolena především s cílem zaplňovat bílá místa na mapě osobních výzev. Na půlmaratonské abecedě už mnoho cílů nezbývá, letos padlo J v polské Jastarnii, Š ve Štědrákově Lhotě a Y v Yprách. Na mapě evropských zemí jsme pak zapíchli špendlíky do Albánie, Belgie a Ruska. Protože chceme aspoň jednu evropskou zemi ročně dle abecedy, letos musíme do Andorry.
- Líný. I nadále se bráním čemukoliv, co by se dalo označit za smysluplný trénink. Mé běhání je čistě objemové a tempově fádní. Těžko říct, zda se k něčemu letos přinutím. Je však třeba zůstat realistou, jakékoliv zlepšení by při takto pojímané přípravě bylo nejspíš zázrak.


V číslech:

• počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205, 2017: 204. Až překvapivě setrvalý stav.
• kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km, 2017: 2457km. Opět rekordní rok, poprvé jsem se dostal na více než 200km měsíčně v průměru za celý rok.
• průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48 km, 2017: 12,05 km. Opět výrazné navýšení. Tréninkové osmičky jsem z větší části nahradil dvanáctkami, častěji jsem běhal z práce.
• průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km, 2017: 5,23 min/km. Podařilo se mi zvolnit v tréninkových bězích, což hodnotím pozitivně.
• počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14, 2017: 14, setrvalý stav.
• výjezdů za hranice: 6, stejně jako loni
• doběhal a vyřadil jsem 4 páry bot poté, co naběhaly přes 1000km, z toho dva páry už byly velmi letité. Tuto hranici budu muset snížit, po cca. 800km už se mi v nich běhá špatně a trpí kolena. 

Pojďme zpět na trať. Není snadná, dvakrát kilometr hodně z kopce, dvakrát kilometr hodně do kopce, dvakrát kilometr po rovině. Navíc dvakrát krátký krosový úsek.
V prvním okruhu běžíme s Honzou víceméně spolu, namlouvám si, že kdybych chtěl, asi bych mu utéct dokázal. Tuto teorii přehodnocuji v závěru prvního kola, jasně cítím, že nasazené tempo nedávám a že druhé stoupání odpadnu. Informuji o tom Honzu a nechávám si ho utéct. Do cíle na mě naběhne necelou minutu. Nu což, není každý den posvícení.


Angelika si naopak zaběhla traťový osobáček, což vzhledem k tomu, že jsme den předtím pili spolu a zhruba stejně, považuji za trochu nespravedlivé.
První závod roku je za námi, spousta před námi a je na co se těšit. A to je hlavní.


DETAILY BĚHU

Předvánoční kroužení kolem Boleváku

Na podzim se mi do hlavy vtírala neodbytná myšlenka, že letošnímu roku cosi chybí. Až jsem na to přišel: druhý maratón. Správný počet maratónů pro hobíka mého formátu je dva ročně, jeden na jaře, druhý na podzim. Jarní jsme si odbyli v létě v Petrohradu, podzimní si dám v zimě v Plzni.

Tam kdesi za námi je rybník Velký Bolevec

Volba padá na Vánoční maraton kolem Boleváku. Není to daleko, jedná se o tradiční a tudíž prověřenou akci a v Plzni jsme ještě neběhali. Navíc si vyzkouším nový formát: třináct tři a čtvrt kilometru dlouhých koleček. Mým maximem na maratonu dosud bylo šest okruhů v Ostravě.
A stejně jako loni v Žilině i letos bude víkend před Vánoci ve znamení kroužení kolem vody.
Oproti našim předpokladům nás Bolevec vítá sněhem. Z Prahy jsme brzy ráno odjížděli za sucha, tady leží čerstvý poprašek.

Fronta na číslo

Překvapil nás zájem o akci, my jsme přijeli včas, ale opozdilci měli velký problém zaparkovat. Běží se maraton, půlmaraton i desítka. Já volím celý, Angelika má rozum a před Vánoci se nechce úplně vyřídit, tak si dá jen polovinu.

Vystojíme frontu na čísla, projdeme si blízké okolí a pak se na parkovišti převlékneme ze zimních bund do běžeckého. Ano, v jednom stupni nad nulou by jistě šly dělat i příjemnější činnosti.
Pak jdeme na start. Jelikož závodníci všech distancí běží stejnou trať kolem rybníka, tak aby trasa dala přesně požadovanou délku, mají půlmaratonci a maratonci start někde trochu jinde. Já vybíhám od nedaleké hospody, Angelika musí asi o 200 metrů dál do lesíka.
Startujeme. Od hospody sbíháme zpět na parkoviště kde je cíl a vbíháme do prvního okruhu. První okruh se seznamuji s tratí. Tříkilometrový okruh si v hlavě rozděluji na tři různé části. První kilometr běžíme po chodníku ze zámkové dlažby podél rušné silnice. Nejméně atraktivní část trati. Další kilometr a půl je po asfaltovém chodníčku. Po levé ruce rybník, po pravé ruce lesík. To je fajn. Třetí část je půlkilometr zázemím, to jest kolem hospody kde byl start a parkovištěm kde je cíl a občerstvovací stanice.
V náběhu do druhého kola občerstvení ještě vynechávám a slibuji si, že v dalších kolech se mu budu věnovat velmi pečlivě.
Bohužel právě občerstvování se na této trati ukázalo být kamenem úrazu. Všechno by teoreticky mělo ideálně klapat. Občerstvit se můžeme po každých třech kilometrech, což je fajn. Na stolech jsou tácy s nápisy voda, čaj, cola, ionťák, což je taky fajn. I jídla se zdá být dost, vidím banány a sušenky a víc bych ani nepotřeboval. V praxi to bohužel moc nefungovalo.

Angelika má odběháno a jde do hospody, já kroužím dál

V náběhu do třetího kola si beru kelímek s vodou a s hrůzou zjišťuji, že jde o perlivou minerálku. Pokud běžec něco opravdu nepotřebuje, tak jsou to bublinky v žaludku. Krom toho se bublinky za běhu velmi špatně pijí. Běžím, usrkávám a nadávám.
Vbíhám do čtvrtého kola. Cíl je plný právě doběhnuvších desítkářů, k pití není nic, všechno vypito. Nezdržuji se čekáním, pokračuji.
Do první poloviny závodu držím tempo pod 5:20 na kilometr, což by znamenalo útok na osobák. V pátém kole dostává závod výrazně romantický nádech, když začne asi na půl hodiny celkem silně sněžit. Krása.
Co se pitného režimu týká, na občerstvovačce je málokdy na výběr, takže vždy beru co zrovna mají. Pití v zimě je složitější než v létě. V létě není problém vzít do ruky dva nebo tři kelímky a pít za běhu. To co do ruky popadnu zde je ale buď ledové nebo horké a to se za běhu pít nedá, takže vkládám nucené chodecké vložky a pomalu srkám. Tempo upadá a na třicátém už je jasné, že z osobáku dnes nic nebude.
Angelika doběhla svůj půlmaraton a šla se před zimou ohřát do hospody, já kroužím dál.

Focen z restaurace

Poslední tři kola jsou čiré trápení. Tělo je vyřízeno dehydratací, oblečení ztěžklé potem i roztátým sněhem. V každém kole vkládám jednu až dvě krátké procházky. Ale nejsem v tom sám, na trati se se mnou trápí ještě překvapivě velké množství maratonců.

Naposledy po zámkovce podél silnice, naposledy kolem pláží a bufetů rybníka Bolevce, naposledy kolem hospody, naposledy na parkoviště a je to za mnou.
Pravda, čas to není z nejlepších a ani nemohu říct že to bylo poctivě odběhnuté, ale podmínky byly proti. To mi však nekazí náladu z pěkného proběhnutí se.
Vánoční svátky mohu zahájit s čistým svědomím.

DETAILY BĚHU

Lauf in die Tropen, větrem a deštěm kolem tropů

Po říjnovém běžeckém výletu za hranice všedních dnů do Albánie jsme si na listopad naplánovali mnohem konvenčnější výjezd. Kousek od dálnice mezi Drážďanami a Berlínem stojí Čechy hojně navštěvovaný akvapark Tropical Islands. Jde o rekreační letovisko umístěné v obřím hangáru (více informací zde) pro nikdy nepostavenou vzducholoď. Před mnoha lety jsme zde strávili den a noc s dětmi, a byl to fajn zážitek.
Když jsem na internetu zjistil, že místní běžecký oddíl pořádá podzimní půlmaraton kolem této zajímavé stavby a v ceně je i pobyt uvnitř, byla to jasná volba. Děti už jsou ve věku že mají vlastní plány, ale nevadí, užijeme si to i bez nich.
V neděli ráno vstáváme v pět hodin a já opět zjišťuji, že čím jsem starší, tím více mi časné ranní výjezdy za během nesedí. Mám pocit že jsem v noci oka nezamhouřil, není mi dobře a za volantem se vyloženě trápím, takže kousek před Drážďanami raději přenechávám řízení Angelice. Už se ale znám a vím že je to psychického rázu. Spadne to ze mě v okamžiku kdy dorazíme na místo, převléknu se do běžeckého a zhltnu předstartovní banán nebo něco podobného.
Při průjezdu krušnohorským pohraničím nám teploměr ukazuje jeden stupeň nad nulou, v místě startu jsou čtyři.
Výdej startovních čísel je umístěn u pokladen akvaparku. Z důvodu zachování vnitřního tropického klimatu (25 stupňů a vysoká vlhkost) se dovnitř pouští jednorázově větší skupinky najednou, musíme si tedy chvilku počkat na vstup. Nafasujeme startovní čísla a čipy na vstup do akvaparku, takže si ho můžeme už před startem projít a na převlečení použít šatny.

Patnáct minut před startem je načase doobléknout se a jít se potrápit. Chvíli sledujeme dětské běhy, nafotíme se a pak se sami postavíme do koridoru.
Trasu tvoří pět okruhů dlouhých čtyři kilometry a kousek. Start i cíl jsou na parkovišti před vchodem. Samotné parkoviště a příjezdová silnice k akvaparku jsou jediné kusy asfaltu na trati, zbytek trasy tvoří cesty z betonových panelů a asi sto metrů v každém kole je po trávě.

Startujeme. Pokud jsem se cestou sem fyzicky i psychicky trápil, teď už jsem v pohodě.
Úvodní metry jsou po parkovišti, obíháme ho a následuje asi stometrový úsek po trávníku, který nás přivádí na rozbitou panelovku, na které strávíme většinu času.
Spolu s námi startují i jednokoloví a dvoukoloví běžci a chodci. Na začátku se trochu pletou pod nohy, ale dostávám se před ně poměrně rychle a od třetího kola se trať výrazně vyprázdní, celý půlmaraton nás běží jen asi 200.
První okruh se seznamuji s tratí. Parkoviště, tráva, dlouhá panelovka lesíkem, odbočka na širokánskou rovnou panelovku, silnice kolem haly a první kolo je za mnou. Pod šipkou "Nächste Runde" vbíhám do druhého kola. Následuje občerstvovačka. Ta ale slouží spíš neběžcům. Kdo k ní chce, musí seběhnout poměrně hluboko z ideální trasy k hale, kde jsou stolky se vším možným. Kdo se chce držet ideální stopy, musí se spokojit s kelímkem vody podávaným milou starší paní na trase. To je můj případ. Poděkuji, hodím kelímek do sebe a odhodím ho do odpadkového koše, těch je na parkovišti plno, jak už to tak v Německu bývá.
Ve druhém kole už si víc všímám krajiny. Chvíli přemýšlím nad tím, k čemu slouží ty maskované, do země zapuštěné haly s oblou, trávou a stromy porostlou střechou. Po chvíli si indicie spojím a dochází mi to. Jde o hangáry pro stíhačky z doby studené války. To po čem běháme jsou panelové pojezdové dráhy. Ta širokánská veledlouhá panelová rovina je ranvej. Akvapark (dříve tedy zamýšlený hangár pro vzducholodi) vznikl v areálu bývalého vojenského letiště. To už dnes svému účelu rozhodně neslouží, kolem hangárů pro stíhačky se pasou ovce a v noci jsou v nich asi ustájené.
Po pojezdové dráze lesíkem se běží celkem dobře. Člověk si sice občas musí hlídat kam šlape, protože panely jsou staré a rozbité, ale síly to nijak nebere. Trať je navíc totálně rovinatá, není zde snad ani metr převýšení, na což nejsem zvyklý a velice mi to vyhovuje. Navíc trochu fouká do zad.
Na některých místech jsou na zemi nasprejované povzbuzující nápisy, z nichž většině nerozumím. Velmi dobře ale rozumím nápisu v místě, kde se z lesíka vybíhá na ranvej: "Achtung Wind!". To sedí. Je to kilometr totálně nestíněnou krajinou přímo proti velice silnému větru. Tady je to skutečně boj.
Na začátku třetího kola začíná pršet. To je to poslední, co ještě chybělo. Máme tedy opravdu krásně, samozřejmě až na tu zimu, vítr a déšť. Ale po osmi kilometrech už jsem více než dost rozehřátý a trocha vody nevadí. Paní co mi podává kelímek také bere počasí s humorem, děkuji jí tedy ještě vděčněji než po prvním kole.
Trochu znepokojeně sleduji hodinky. Po dvou kolech na nich mám 8,3km a ať počítám jak počítám, pět kol na půlmaraton nebude stačit. Třetí kolo v dešti ubíhá celkem nevzrušivě, držím si tempo spolehlivě pod pěti minutami na kilometr, běží se mi dobře, jen ten kilometr proti větru a dešti je ještě nepříjemnější než na začátku.
Na začátku čtvrtého kola si dávám další kelímek vody, s paní už se na sebe díváme jako že jsme staří známí. V pátém kole zvažuji, že bych jí nějak dal najevo že tohle už je naposledy, ale rozhicovaná hlava nedá dohromady více než obligátní "Danke". Poslední kola mám rád, každým místem probíhám s tím, že tentokrát už je to naposledy. Co mám méně rád je to, že pokud správně rozvrhnu síly a běžím závodně, tak na konci zpravidla docházejí síly a vůbec je člověku celkově nekomfortně.

Angelika finišující

A je to tu, naposledy si proběhnu ranvej proměněnou ve velkokapacitní parkoviště, naposledy odbočím na příjezdovou silnici k hale, poslední zatáčka, vidím cílovou bránu, zafinišuji a mám to za sebou. Z cílového času 1:40:45 bych normálně byl na půlmaratonu nadšený, na hodinkách ale také vidím jen 20,5km, takže do půlmaratonu chybí nějakých 600m. Takže jsem si zaběhl jasný půlmaratonský osobák, který si však vzápětí neuznávám.
Jdu do haly abych se převlékl do suchých svršků než doběhne Angelika. Je to celkem marný boj, v hale se do mého rozhicovaného těla opře tropický vzduch a i v suchém ze mě lije všemi póry.
Angelika jako tradičně finišuje 15-20 minut po mě, na to bývá spoleh a zde to není jinak.
Poslední letošní zahraniční výjezd pak zakončujeme na lehátkách u vody a s dobrým drinkem v ruce plánujeme příští rok.

Běhu zdar! 

DETAILY BĚHU