Další běžecké novoroční rozjímání

Ani nevím kolikrát jsme již stáli na startu Novoročního běhu Horními Počernicemi, ale na stránkách tohoto blogu jde o dvanáctý článek na toto téma.

Jak jdou roky, tak do novoročního úsilí vkládám stále méně snahy zabojovat o dobrý čas a upřednostňuji společenský rozměr akce a možnost pojmout běh jako ohlédnutí za právě uzavřeným rokem.
Letos se nám, ani nevím jak, podařilo získat vyloženě prémiová startovní čísla, což je hezké, ale kopcovitá trať s nimi nebude bolet o nic méně.
Počasí je běžecky příjemné, asi pět stupňů nad nulou. To je asi polovina loňské abnormální teploty, ale pořád víc než bývalo v našich prvních letech, kdy na zemi často ležely zbytky sněhu.

Tak jaký byl náš běžecký rok 2023?

• Podlimitní Poprvé po šesti letech mi roční běžecká kilometráž klesla pod 2400km. Nemá to jeden konkrétní důvod, je jich celá řada. Na dovolených víc odpočívám než běhám, častěji běh nahrazuji jízdou na kole do práce a zpět (1750km za rok 2023), sem tam přijde rýmička, při které se do běhu nenutím. Také jsem omezil nedělní tréninkové půlmaratonky a zkrátil jsem je na 16km.
• Cestovatelský Osmkrát jsem běžel půlmaraton v zahraničí při sedmi různých výjezdech, což je rozhodně nadprůměr. Někdy to byla vyloženě cesta za závodem, jindy závod v rámci větší dovolené, jindy závod vhodně se konající v místě, kam mě poslali na služební cestu.
  
• Úspěšný,... Některé ze závodů si mi vyloženě povedly. Půlmaratony v Tallinu a v Paříži jsem zaběhl vyloženě nad plán a bez trápení.
• ...průměrný... Jiné závody dopadly vcelku průměrně, třeba podzemní Budapešť, brněnské Výstaviště, Regensburg či noční Wroclaw.
• ...i katastrofální Červencový dovolenkový půlmaraton ve španělské Veře byl výkonnostně zoufalý, ale jelikož jsem s tím předem počítal, tak mi to ani nevadilo.
• Rekreační Půlmaraton ve finském Espoo jsem běžel pomalu na pohodu a prosincové Lanzarote jsem si dal jen tak po boku Angeliky.
• Nešťastný Po třinácti účastech na Běchovicích nepřišla čtrnáctá, protože mě složila buď výjimečně silná rýma nebo covid, co já vím. Série je tedy tragicky přerušená.
  
• Plnění výzvy pokračuje. Mezi "odběhané" země jsme loni zařadili Estonsko, Finsko a Maďarsko. Letos bych rád navázal Irskem, možná se podaří i něco navíc.

Náročný terénní úsek novoroční trasy

Prokousávám se dvěma okruhy nesnadné novoroční trasy a jsem vlastně docela spokojený. Pořád to ještě jde, letos je zvládám aniž bych přepnul do chůze a výsledné tempo pořád ještě začíná čtyřkou, což je u mě dobré.

A co s letoškem? Zbavit se drobných zdravotních neduhů, najít rovnováhu mezi vyčerpáváním těla závody a odpočinkem, méně se soustředit na výkon a víc na zážitky. Padesátý rok života už není tak daleko a s výhledem na něj člověk musí žít a běhat trochu jinak než ve třiceti.
Nám i vám tedy hodně zdraví a spokojených kilometrů!

Lanzarote fotodokumentačně

Loni touto dobou jsme na Kanárských ostrovech běželi Tenerife a v duchu pravidla "každý rok aspoň jeden ostrov" jsme si letos naplánovali Lanzarote. Po smutných zkušenostech s během v teple a vlhku právě z loňského Tenerife a z letošní Andalusie už dřív padlo rozhodnutí, že si tento závod jen tak odklušu Angelice po boku a budu jí dělat společnost. Koneckonců rychlý už jsem letos párkrát byl a Lanzarote mohu s čistým svědomím pojmout jako pohodový zavírák sezóny.

Můžeme se na to podívat i jinak: kvůli mé nemoci Angelika v září běžela beze mě Běchovice, já pak kvůli její nemoci bez ní půlmaraton v Paříži, tak tenhle závod poběžíme spolu a budeme se navzájem hlídat.
Nakonec se ukazuje, že obavy z tropického klimatu byly zbytečné. Teplo a dusno se nekoná. Svižně fouká od severu, takže celou trasu máme protivítr, teplota je tak 18-20 stupňů a během závodu se střídá sluníčko, oblačno i dešťové přeháňky. Kdybych závod běžel svým tempem, asi by z toho byl celkem průměrný výkon, ani výborný čas, ani tragédie.

Čekáme na autobus

Z hlediska logistiky má tento závod mou nejméně oblíbenou formu: centrum je v místě cíle, odkud nás autobusy odvezou 21km daleko na start a my z něj musíme zpátky běžmo. Ty cesty autobusem proti směru běhu mi nedělají psychicky dobře, ale tohle je jen půlmaraton a navíc ho poběžím pomalu, takže jsem celkem v klidu.

Vstávali jsme dost brzy, snídali jsme už dávno a na startu se ještě dlouho čeká, tak si dáváme druhou pozdní snídani. Počasí je spíš aprílové než prosincové, sluníčko střídají deštíky, což dělá pěkné duhy. 

Konečně vybíháme. Dle plánu jsem krok za Angelikou aby neměla pocit že jí honím. Velmi uvolněné tempo mi aspoň dává možnost věnovat se koukání po okolí a focení.

Začátek vede po promenádě podél pláží. Hned na druhém kilometru ale probíháme kolem začátku ranveje hlavního lanzarotského letiště. Bohužel zrovna přistává jen malé vrtulové letadlo, těšil jsem se na něco většího.

Trasa v první polovině nabízí na jedné straně krásné výhledy na pláže i oceán, na druhé straně většinou na dovolenkářské apartmány a hospůdky. Ty jsou takhle dopoledne naštěstí většinou zavřené, takže nemusíme odolávat pokušení. 

Občas se od pláží dostaneme do města, kde je zajímavé sledovat tropickou vánoční výzdobu. 
Počasí si s námi hezky pohrává, v jednu chvíli běžíme proti pořádnému deštíku a neustále proti větru. 
Trasa je dobře zajištěná, na občerstvovačkách je voda i ionťák, přičemž voda je v plastových lahvích. To je ideální řešení, dnes se však už moc nenosí. 

Ve druhé polovině probíháme industriální oblastí. Pláže střídají nákladní přístavy a velké haly, místo promenády běžíme po širokých silnicích. Netrvá to však dlouho, blížíme se k cíli a ten je také v plážové oblasti.

Posledních pár kilometrů už je vyloženě městských. Pro mě je trochu svátek blížit se do cíle v naprosté fyzické pohodě. Jindy je to vždy jeden ze dvou typických scénářů: buď lapám po dechu ve snaze ještě zrychlit a stáhnout pár vteřin, nebo rezignovaně ťapu po nepovedeném závodu a jsem rád že žiji.

První dva Kanárské ostrovy tedy máme za sebou, dva (hlavní) ještě zbývají. Pořád je kam cestovat, pořád je co objevovat, pořád jsou tu tratě k probíhání.

Sóloběh podzimní Paříží

Jet letos za běháním do Paříže, kterou jsme si už prosvištěli v rámci místního maratonu, vlastně vůbec nebylo v plánu. Jenže firma mě vyslala sdílet zkušenosti na zde se konající konferenci, což znamená příležitost. Přeci nepojedu jen tak, že?
V hledání závodů jsem po letech praxe už opravdu dobrý, takže netrvalo dlouho zjistit, že víkend před pracovní akcí se na kraji Paříže koná půlmaraton vincenneským parkem, Semi Marathon du Bois de Vincennes.

V počátečním nadšení z objevu nového závodu ve vhodném termínu jsem zcela vytěsnil jednu komplikaci. Francouzi, stejně jako Italové, po cizincích na závodech vyžadují potvrzení od lékaře, že je dotyčný schopen absolvovat běžecký závod. Jelikož se považuji za slušně zdravého člověka a má praktická lékařka mě v podstatě nezná, obstarávání tohoto potvrzení se proměnilo v malé dobrodružství spojené s návštěvou kardiologie, protože "...aspoň to srdce přeci prověřit musíme". Nakonec jsem si potvrzení přeci jen odnesl, na rozdíl od Angeliky, které lékařka potvrzení kvůli její anamnéze vystavit kategoricky odmítla. Angelika se tímto pro Paříž proměnila v nezávodní turistický doprovod. Alespoň jsme tím srovnali skóre, protože já jsem pár týdnů předtím kvůli těžší rýmičce nebo lehčímu covidu musel pro změnu oželet tradiční Běchovice.

V neděli brzy ráno tedy jdeme na linku č. 1 pařížského metra a vystupujeme na konečné u zámku Vincennes. Nemusíme se bát že bychom na start netrefili, metro je na konečné obsazeno v podstatě výhradně běžci, takže jdeme s davem.
Nejde o úplně malou akci, závodu se účastní kolem pěti tisíc běžců. Navzdory tomu odbavení proběhne celkem rychle na rozdíl od fronty za záchod, která postupuje jen velmi zvolna.

Pak se rozloučím s Angelikou a mířím do koridoru. Start má být v 9:30, ale z neznámého důvodu se ho dočkáme až asi o 15 minut později. On ten důvod je asi známý, protože organizátoři neustále něco povídají do mikrofonu, ale francouzsky neumím a jinak se tu nemluví.
Konečně běžíme. Vincenneský lesík je taková větší Stromovka. O dost větší, víc než desetkrát. Půlmaraton se tu tedy dá zaběhnout zcela pohodlně aniž by se kroužilo dokola. Povrchově jde o běh na hladkém silničním asfaltu, hrubém parkovém asfaltu, místy je povrch přírodní, ale to jen výjimečně.

Do závodu jdu bez očekávání. Rychlý jsem už letos byl a navíc se nechci úplně vyřídit, v týdnu budu muset intelektuálně fungovat. Běžím si tedy takový svižný komfort. Parkový běh má tu nevýhodu, že není moc na co koukat. Kolem jsou povětšinou jen stromy, sem tam rybníček, socha, fontána a jiná parková architektura.

Co pět kilometrů je občerstvovací stanice, na ní je však k pití jen čistá voda. Škoda, uvítal bych ioňťák. Zato je tam dost zobání k jídlu, ale to na půlmaratonu nepotřebuji, tak se tím nezdržuji.
Běží se mi dobře. Je chladno, já jsem nepřepálil start a trať je v podstatě bez převýšení, což jsou tři základy úspěchu.

Běh tak ubíhá poměrně nevzrušivě. Já s uspokojením sleduji lehce narůstající tempo a to aniž bych se o něj nějak snažil. Nechávám tělo ať si závod řídí samo. Asi kilometr před koncem proběhne má jediná interakce s ostatními běžci, když mě při přebíhání pozdraví jiná běžkyně, Češka. Všimla si běchovického trička. Pak s ní ještě prohodím pár slov v cíli.

Do finiše

S Angelikou jsme si tentokrát vyměnili role, obvykle já fotím její finiš, nyní je to naopak.
Cílem probíhám s pocitem dobře odvedené práce. Další půlmaratonská čárka na hezkém místě, čas slušný, odběhnuto bez krize, navíc cestu a ubytování mi zafinancoval zaměstnavatel. Co víc si lze přát, že?