Po pěti letech na Kbelské coby manželský vodič

Kbelská desítka je už poměrně tradiční závod který máme prakticky za rohem, přesto jsme se na něj nyní vrátili po pěti letech. Tradičně nám koliduje s jarními prázdninami, které většinou trávíme mimo domovinu. Letos to termínově pěkně vyšlo, zdravotně však nikoliv. Před čtrnácti dny na mě padla rýmička. Snažil jsem se ji přechytračit a opatrně ji rozběhat, což ji však rozdráždilo do té míry že mi to vrátila i s úroky. Já jsem kapituloval a deset dní v kuse neobul běžecké boty.

To mě postavilo před problém: co se zaplaceným závodem, na který nejen že nepůjdu ve formě, ale ani zcela zdravý? Rozhodl jsem se strávit závod po boku Angeliky a podpořit ji v jejím snažení o pokoření hranice 55 minut. Desítky běžně běháme jen dvě do roka a obě kopcovaté, takže Kbelská by mohla být ideální příležitostí. Tempo kolem 5:30 by mě zabít nemělo.
Na startu máme sraz s kamarádem Honzou, který už předem vyhlásil, že mi hodlá vrátit porážku z novoročních Počernic. Dle jeho tréninkové snahy by s tím neměl problém ani kdybych byl zdravý a ve formě, přesto jsem mu to svou vodičskou rolí nečekaně usnadnil. Navzdory tomu si neodpustil klasické předstartovní skuhrání že je nastydlý a nastřelený z hokeje.
Spořádaně zalézáme do startovního koridoru pro cílový čas 55-60 minut. Počasí nám přeje, je teplý slunečný den, sice trochu pofukuje, ale počátkem března by mohlo být i nesrovnatelně hůř. Je vidět, že jde o první pražskou masovku sezóny. Kolem nás je spousta vymóděných krasavců a krasavic, které na zimních akcích pro cvoky nepotkáte. My si tu v oblečení z Lidlu a Tchiba připadáme trochu jako chudí příbuzní.

Startujeme. Angelika je v úvodu při chuti, vybíhá tempem kolem 5:20. Já pomalu rozhýbávám tělo, které tomuto pohybu znatelně odvyklo. Co chvíli odbíhám ke kraji silnice odplivnout hnusy vychrchlané z plic.
Kbely brzy necháváme za zády a míříme na Satalice. Držím se vedle Angeliky a hlídám tempo, doufám že současných cca. 5:22 nám vytvoří slušný náskok do druhé půlky závodu, která je převážně do kopce. Nezapomínám plnit svou roli nosiče vody a co dva kilometry dávám Angelice napít, čímž má oproti ostatním běžcům konkurenční výhodu.

Opouštíme Satalice

Satalicemi se dřív probíhalo rovně směrem na Počernice a boleslavskou R10. Nová verze trasy nás však v Satalicích na kruhovém objezdu stočí doleva směrem na Radonice, čímž sice odpadá dlouhý nezáživný úsek v polích, ale zato se pořadatelé vzdali kvalitní roviny udělali závod o poznání kopcovatějším.
Opouštíme tedy Satalice a míříme do polí mezi Satalicemi, Radonicemi a Vinoří. Teď je to trochu boj s protivětrem, ale dá se to vydržet. Angelika lehce zvolňuje, jsme na tempu 5:25. Odbočujeme na Vinoř, takže nám odpadá protivítr a navíc přichází příjemný seběh k vinořskému rybníku, který je nejnižším místem široko daleko.
Jsme zhruba v půlce závodu, seběh končí a začíná táhlé stoupání, které nás bude odteď provázet až na začátek posledního kilometru. Občerstvovačku probíháme, máme vlastní zásobu vody, šetříme cenné vteřiny. Běžíme kolem vinořského zámku cestou kterou jsem doteď neznal a začínáme se vracet zpět k Satalicím. Děje se to, čeho jsem se obával. Tempo nám klesá nad 5:30 a zdá se, že útok na 55 minut se nezdaří. Nedá se nic dělat, Angelika bojuje s kopečky i s teplem a zrychlovat nemůže.

Stoupáme zpět k Satalicím a Angelika mi odpadá.

Snažím se běžet před Angelikou aby se mě mohla držet, ale na mé pokusy o zrychlení nereaguje, tak to nechávám na ní. Satalice jen letmo lízneme a míříme na oblíbenou asfaltku sloužící pro údržbu navigačních světel kbelského letiště. Stále je to však do kopce. Tempo máme na 5:36, i tak to však pro Angeliku může být slušný čas.
Jsme zpět ke Kbelích na posledním kilometru, cesta teď bude až do cíle lehce klesat, snažím se Angeliku namotivovat k mohutnému finiši a skutečně trochu zrychlujeme. Podbíháme železniční trať a jsme v cílové rovince. Pod 55 to sice nebude, ale i tak probíháme cílem s rukama nad hlavou. Je to sice o pár vteřin, ale Angelika přeci jen překonala osobní rekord z modřanské desítky 2013.

Co se mě týče, kdybych měl běžet sám za sebe, asi bych se sebe vyškrábl o pět minut lepší čas, ale smysl by to nemělo a navíc bych se zcela jistě opět zařadil do kategorie marodů.
Tak třeba příští rok, vyjde-li to termínově a pokud ve zdraví překonáme nástup jarních teplot.

DETAILY BĚHU

Pro děti cokoliv, třeba i běhat v Emirátech

Angelika, příliš časné ráno, startovní brána a mešita.

Město Rás al-Chajma rozhodně není místem kam by mě jen tak napadlo jet. Vlastně jsem o něm ani nikdy dřív neslyšel. Ve druhé půli loňského roku jsem však začal řešit každoroční otázku - jak opět naplánovat jarní prázdniny s dětmi tak, abychom skloubili dovolenou se závodem. V posledních letech se nám to daří. Loni jsme si cestou na lyže zaběhli Lago Maggiore, rok před tím jsme si dali putování po střední Itálii a současně půlmaratón Řím - Ostia, únor 2014 zas byl ve znamení pobytu v Antálii a místním maratónu. Tradici jsem nechtěl porušit.
Pohled do termínovky toho v Evropě a okolí moc nenabízel, výlet do Emirátů byl jednou z mála možností. Sice bylo jasné že půjde o naši asi historicky nejdražší dovolenou, ale vzal jsem v úvahu že děti mají v tomto termínu  narozeniny, Vojta dokonce jubilejní patnácté, a slova jako "Emiráty" a "Dubaj" na ně v tomto věku celkem fungují. Leckam jinam už s námi nechtějí. Prolistování katalogů cestovek odhalilo, že Rás al-Chajma je i populární turistickou destinací a tudíž bylo rozhodnuto.
Objednal jsem dovolenou, zaregistroval nás na půlmaratón a začal řešit takové ty drobné ale zábavné logistické detaily:

• Běží se v pátek. To se velmi hodí, protože v sobotu se vracíme domů. 
• Start je v sedm ráno. OK, sice je to dost nestandardní, ale aspoň nebude horko. 
• Náš hotel je dvacet kilometrů od místa startu. Nevadí, organizátor od vybraných hotelů zajišťuje svozy a náš je na seznamu.
• Svoz od našeho hotelu je ve 4:50 ráno. To zabolelo.

Pokus dospat se před startem v relax zóně. Písek, všude písek.

Tento náš závod tedy bude v mnoha ohledech rekordní. Nejdále od domova. Nejjižnější. Nejvýchodnější. Nejčasnější start (neberu-li v úvahu půlnoční Curych). První neoddiskutovatelně asijský (to technicky vzato byla i Antálie, ale oficiálně jde o Evropu).
Příprava na závod se nevyvíjela úplně ideálně. Teploty v Praze setrvale pod nulou, tréninkové trasy pod sněhem a ledem, letos vlastně ani nebyla šance běhat jinak než opatrně, pomalu a ne moc dlouho. Ale nevadí, nejsem sice rychlý běžec, zato závodních zkušeností mám na rozdávání, nějak to odběhnu.
Emiráty nás přivítaly na místní poměry velmi chladným počasím kolem 20 stupňů, v místních horách prý před pár dny dokonce po letech napadlo trochu sněhu, což způsobilo dopravní kalamitu, protože se na něj všichni jeli podívat. Postupně se ale oteplovalo a ke konci pobytu už přes den bylo kolem 27°.  Na úterý jsme naplánovali výlet do Dubaje, děti by nám asi neodpustily kdyby jsme se tam nepodívali. Máte-li rádi mrakodrapy a nakupování, může to pro vás být rájem na zemi. Takový arabský New York.

Batohy do úschovy musí projít rentgenem, to se na jiných závodech nevidí.

Závodní pátek byl od počátku těžký. Nejsem člověk co snadno usne když ví že brzy vstává, takže myslím, že když nám ve 4:00 začal zvonit budík, neměl jsem naspáno víc jak tři hodiny. Trocha té hygieny, obléknout do běžeckého a ve 4:20 už jsme v hotelové non-stop restauraci. Jediné, co tam v tuto nelidskou hodinu podávají a co by se dalo považovat za snídani je cheesecake (tvarohový dortík). Angelika si dává jeden, já dva. K tomu kávu a džus. Rychle to do sebe naházíme a vybaveni několika banány a láhvemi vody jdeme před hotel čekat na autobus. Autobus už tam čeká na nás, jsme v něm sami a sotva nastoupíme, autobus odjíždí. Cestou ještě u jiného hotelu nabíráme dvě Angličanky. Cesta k hlavní mešitě emirátu Rás-al Chajma, kde je start závodu, ubíhá v pohodě, až těsně před cílem se ukáže, že indický řidič neví kde nás má vysadit, takže asi deset minut trávíme pojížděním od jedné křižovatky ke druhé, přičemž řidič se u každé někoho ptá na cestu.
Nakonec se ale na start dostaneme. Tam poznáme, že akce, kterou pořádá anglická agentura, je kombinací britské preciznosti a přístupu typu "lidé a peníze nejsou problém", typickou pro bohaté arabské země. Všechno klape, nikde se nečeká, všude plno asistentů.
Že nejde o lokálně organizovaný závod je patrné i ze složení startovní listiny: 25% Britové, 15% Indové, 10% Filipínci (obě tyto národnosti zde zastávají většinu pracovních pozic, místní nepracují). Emiráťanů asi 3%. 2300 startujících poskládáno ze 100 národností. Čechů pět. Jde o závod pro eliťáky (trať je velmi rychlá a jsou zde luxusní prize money), turisty (to především) a sportovně orientované gastarbeitery.

Těsně před startem

Mohl by to být krásný zážitek, bohužel biorytmus našich těl s takovouto organizací závodu nepočítá. Jsme unavení a máme krajně nejistý pocit kolem žaludků, což je důsledkem rychle pojaté snídaně nestandardního složení v nestandardní hodinu.
V šest hodin se z reproduktorů rozezní zpěv imáma z nedaleké mešity. Půl hodiny cosi zpívá, recituje a vykládá, přičemž my z toho rozumíme jen temnému, stále dokola opakovanému "Allahu akbar". Běžci tomu mnoho pozornosti nevěnují.
Kolem půl sedmé se rozední a pomalu je čas jít na start. Jdeme do svého "preferred" koridoru, naše časy z jiných závodu nás kvalifikují startovat spolu s rychlými před hlavním startovním balíkem. Ano, zvláštní, ale je to tak. Prostě dovolenkářský závod.

Vyráží se tak nějak bez fanfár. Dlouho nic, pět minut zpoždění a pak najednou běžíme. Žádné proslovy, žádný výstřel. První kilometr je tradičně o hledání svého místa na trati, předbíhám hloučky pomalejších a nechávám se předběhnout velmi spěchajícími. Necítím se bůhvíjak, ale první kilometry běžím bez problémů a držím si tempo kolem 5:00 min/km. Zatím je i příjemné počasí, teplota kolem 17°C. Závod je luxusně zajištěn z hlediska pitného režimu, občerstvovačky jsou každých cca. 2,5km, před koncem i častěji, voda je často v lahvích, takže s ní lze běžet.
Trasa na prvních kilometrech moc krásy nepobrala, běží se nejčastěji kolem prázdných stavebních parcel, všude písek a suť. Později se pohybujeme více v centru a kolem nás jsou většinou administrativní nebo obchodní novostavby. Historii zde čekat nelze, v této zemi vše staré ustupuje novému.
Na devátém kilometru na mě přichází první krize, dělá se mi špatně od žaludku, což z jiných běhů neznám. Rozhodně jde o důsledek špatné snídaně ve špatnou hodinu. Snažím se to přepít, ale voda do mě teče čím dál tím hůř. Navíc mám pocit, že by mi pomohlo, kdybych si mohl odskočit a vyčůrat se. V Evropě bych to neřešil a udělal to u nejbližšího stromku klidně i v centru města, běžec nesmí být stydlivý, tady ale dlouho hledám vhodné místo. Naštěstí běh nepřitáhl mnoho diváků, takže na většině trati jsme dost sami. Nacházím místo kde nepohorším žádného neběžce a obětuji 30 sekund ve prospěch snížení tlaku v oblasti břicha.
Docela to pomohlo, běží se o něco lépe. Na třináctém kilometru se v protisměru zdravím s Angelikou, vyměňujeme si optimistická gesta.
Na jedné z občerstvovaček mi kelímek podává (zřejmě) dívka celá v černém, z níž vidím jen oči. Všechno je jednou poprvé.
Objektivně vzato je to ideální trasa. Dlouhé roviny, v podstatě bez převýšení, parádní servis. Bohužel si to však neužívám. Jak se čas přehoupne přes osmou hodinu, začíná se do nás opírat slunce a teplota stoupá k pětadvaceti stupňům. Nejen já s tím dost těžko bojuji. Začínám uvažovat o tom, že bez chodeckých vložek se asi do cíle nedostanu. Zatímco u mě je to zatím jen ve stádiu úvah, z řady jiných běžců se stávají chodci. Nejen pro mě je zlomovým momentem šestnáctý kilometr, kdy probíháme prostorem startu a cíle, ale čeká nás ještě dva a půl kilometru stále rovně, obrátka a dva a půl kilometru zpět do cíle. V tomto je trať vymyšlená opravdu ďábelsky. Na obrátku to ještě zvládám, ale po ní ubírám na tempu s tím, že se do cíle už jen doploužím. Je to sice běh, ale znatelně pomalejší. Opět v protisměru potkávám
Angeliku a taky mi signalizuje, že už toho má plné zuby. V tomhle je tento běh záludný - čím pomalejší běžec, tím větší horko a tím větší trápení. Zvlášť pro ono významné procento běžců, co sem před pár dny přicestovali ze střední a severní Evropy.

Konečně cíl. Jsem šťastný že už nemusím běžet a výsledný čas je mi tak nějak jedno. Není to ani skvělý výsledek ani průšvih. Až zpětně zjišťuji, že jsem doběhl na konci první čtvrtiny, což není zas tak špatné.
Dostávám na krk medaili ("Thank you!"), láhev vody ("Thank you!"), finišerský balíček ("Oh, thanks!"), ionťák ("Great!"), ještě jeden ionťák ("Wonderful"), tyčinku ("Oh, lovely") a celý uděkovaný se vydávám pro baťoh. Mají ho pro mě připravený ještě než dojdu k okénku a ještě mi do ruky strčí hrnek s logem běhu. Běžce si tu hýčkají.
Jdu zpátky k cíli nafotit Angeliku. Pořadatelé mě k cíli nepustí, tak aspoň číhám u východu z finišerského koridoru.

Angelika končí podobně jako já, ani skvělý výsledek, ani propadák. Nacházíme svůj autobus a necháváme se zavézt zpět do hotelu, kde se naše děti akorát probouzí. Zbytek dne proválíme u bazénu a zavodňujeme se tekutinami vhodnými i nevhodnými.
Pokud jsem si v duchu plánoval, že tohle by mohl být ten závod kde zas o kousek posunu osobáček, měl jsem plánovat lépe. Moc šancí tu nebylo. Ale nevadí, pokusů bude ještě dost.

Posedmé na hornopočernickém novoročním aneb Co stihnout než umřu

Ne že by mě v mých osmatřiceti přepadaly chmury a měl jsem pocit že mi nezbývá mnoho času. To jen že je ten Nový rok, kdy si lidé dávají nejrůznější předsevzetí na která vzápětí spokojeně zapomínají. Já to mám jinak. Na novoročním běhu Horními Počernicemi zpravidla bilancuji jak se mi vedlo v předchozím běžeckém roce a co dál.
Letošní novoroční Počernice jsou výrazně mrazivější než loňské, na které jsme dorazili takřka přímo z letiště po návratu z ještě novoročnějšího Curychu. Letos jsme pěkně vyspaní a odpočatí, silvestrovské Riegerovy sady na nás výraznější stopu nezanechaly.
Teploměr v autě cestou na start ukazuje mínus pět a na této hodnotě trvá i cestou zpět, takže to tak asi opravdu bylo. Na startu jsme se potkali s kamarády Honzou a Martinou, kteří si přijeli proběhnout Počernice až z dalekých Čakovic, takže čekání na start proběhlo v družném rozhovoru. Na startu letos bylo opticky méně lidí než loni, kdy se sem nahrnula řada náplav zlákaných reklamní kampaní v rámci akce "Praha - Evropské hlavní město sportu 2016". Některé výdobytky však zůstaly, takže i letos je čas měřený čipově a navíc sympatická textilní retročísla nahradily moderní jednorázovky.
Sportovec Honza mě upozorňuje, že je krátce po nemoci a navíc že loni vlastně skoro vůbec neběhal, ale to on říká pořád.
Vybíháme. Na Honzově defétistickém přístupu asi přeci jen něco bude, protože zatímco dřív mi utíkal už v úvodním seběhu, teď běžíme úvodních pár set metrů bok po boku. Po chvíli mi dokonce oznamuje že mě nestíhá a odpojuje se. Ne že by se mě běželo nějak komfortně, tahle trasa je záludná v tom, že člověk na úvodním seběhovém půlkilometru nasadí tempo, které pak neudrží na krátkých rovinách a ve stoupání. Takže se, stejně jako každý první leden, potýkám s přepáleným úvodem a k tomu si bilancuji.
Jaký že byl ten běžecký rok 2016?
Ve znamení stagnace - Loni jsem si nezlepšil osobák na žádné z tradičních distancí. Na desítce to vlastni ani nešlo, běžel jsem jen dvě. Ani Železňák-Cidliňák, ani Běchovice k tomu nejsou ideální tratí, a to ani kdybych měl formu. S půlmaratóny se to má podobně. V dobrý čas jsem doufal na Lago Maggiore, ale tam jsem vinou spiknutí běžeckých božstev dorazil vystresovaný, nevyspaný a dehydrovaný. Prostě to nešlo. Noční a přitom terénní novoroční Curych bez čelovky byl také nevhodný, půlmaratón Praha-Brandýs byl v horku a kopečkách, Terschelling byl z kategorie kochacích a Žilina byla na mraze. Takže pro úspěch je třeba i lépe plánovat. A maratóny? Paříž i Drážďany byly po nemoci. Prostě smůla.
Rýmičkovatý - Souvisí s vše uvedeným. Horní cesty dýchací jsou moje slabina. Bouřlivě reagují na jakýkoliv pokus o intervalový trénink v chladnějším počasí. To že trávím pracovní dobu v extrémně suchém vzduchu datových center tomu také neprospívá.
Cestovatelský - Šest výjezdů za hranice, byť nikterak dramaticky daleko. To mě baví a v tomto trendu hodlám pokračovat. Někdo výplatu prokouří, někdo si kupuje značkové oblečení nebo cpe peníze do aut. Já je ochotně běžecky procestuji. No a co?
A statisticky? Coby ajťák běžecká data pečlivě zpracovávám, takže mohu snadno srovnávat:

• počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205
• kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km. Rekordní rok
• průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48. Stále stoupá 
• průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km. Nemění se, navzdory mému závazku zpomalit v tréninku. Asi chybí vůle odpojit srdce a zapojit hlavu.
• počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14. Klesající tendence. Holt je třeba dělat i jiné věci.

Mé drobné běžecké úchylky: Ta snadnější písmena půlmaratónské abecedy snad dokončím letos, zbytek pak bude taková chuťovka do dalších let. S maratóny to bude složitější, při tempu dva maratóny ročně to bude na dlouhé lokty. Navíc jsem si naložil další výzvu: než umřu, chtěl bych dát alespoň jeden půlmaratón nebo maratón v každé z evropských zemí. A aby to nebylo tak jednoduché rád bych to bral přibližně abecedně. Čili každý rok alespoň nejnižší neodběhané písmeno. Prostým pohledem na seznam evropských zemí je jasné, že letos budu muset do Albánie. Tak jo.

Ale zpět na trať novoročních Počernic. Běžím co to dá, Honza kdesi za mnou a já opět po dlouhé době zažívám ten velmi zvláštní pocit že nesmím zvolnit, protože mám za sebou soupeře na kterém záleží. Připadám si pronásledovaný a to je mnohem větší motivace než když si běžíte jen tak. V úvodu druhého kola si dovolím pohled za sebe a vidím ho tak o padesát metrů za sebou. To mě neuklidňuje, jsem snadná kořist. Snažím se nezvolnit, jen v nejtěžším stoupání si dovolím pár chodeckých kroků. Však Honza jistě taky. Pak už zbývají poslední dva kilometry, vymáčknu ze sebe co se dá a cíl je tu.

Já finišující a Honza vzápětí za mnou. Foto Angelika.

Nakonec si Honzu vezu na zádech celý závod a on finišuje pár vteřin za mnou. Prý na mě letos neměl, ale já si stejně myslím, že mi jenom chtěl udělat radost. Ať už je to jakkoliv, hned na prvním závodě letošní sezóny jsem si udělal osobáček, letošní čas je jasně nejlepší z dosavadních sedmi účastí. A to na začátek roku vůbec není k zahození.

DETAILY BĚHU