Desítka s Magorem podruhé a lépe

Rok se s rokem sešel my se vcelku na poslední chvíli rozhodli zopakovat si loňský scénář a vyrazit do Poděbrad na festival. Sám o sobě by nás hudební festival asi nezlákal, ale protože krom koncertů pořádá i běžecký závod "Magorova desítka", dává nám to smysl. Navíc jsou Poděbrady v ideální vzdálenosti na oblíbenou dopravní kombinaci "vlakem tam, na kole zpátky".

Závod je zpestřený tím, že je pořádán na počest zakládajícího člena Tří sester baskytaristy Ing. Magora, který ji také každoročně běhá. Loni mu to z důvodu zranění nevyšlo a pouze se ujal role startéra, letos už běží. Naskýtá se mi tedy jedinečná příležitost zvednout si sebevědomí tím, že předběhnu jednašedesátiletého punkrockera, který jde na rozdíl ode mně po závodě do práce, protože ho čeká koncert, na kterém budu coby host.

Trasa se od loňska nezměnila

V jednu hodinu po poledni tedy vystupujeme z vlaku na poděbradském hlavním nádraží a na kolech rovnou jedeme na druhý břeh Labe, kde se koná festival Barvy léta a také závod. 

Místo na zaparkování jsme našli snadno

Naše loňská účast na Barvách léta byla dost poznamenána počasím. Závod se konal zrovna v pauze mezi dvěma dešti a my na cyklostezce kličkovali mezi šnečky a žížalami. Na festivalu jsme se pak akorát najedli a zhlédli půl koncertu Vypsané fixy než nás to přestalo bavit a zmoklí jsme šli na hotel. Letos déšť nehrozí, je hezký letní den s teplotou kolem 25 stupňů. To na závod sice není úplně ideální, ale na desítce se to dá přežít.

Čas zbývající do startu trávíme postáváním ve stínu a sledováním dětských závodů, které ze stanu pořadatelů sleduje a komentuje i frontman Sester Fanánek. Ten s námi ze známých důvodů rozhodně nepoběží. 

Startujeme. Jak asi víte, desítka není moje úplně oblíbená distance, i proto jí moc neběháme. Odběhnout jí dobře zamená běžet jí z velké části anaerobně, čili "na krev", což je nepohodlné. Do toho stavu se chci dostat až ve druhé polovině, proto se snažím začít volněji. Samo mi to nejde, musím si tempo hlídat na hodinkách a cíleně se brzdit. Nakonec stabilizuji tempo na zhruba pěti minutách na kilometr. Trasa vede celkem nevzrušivě a bez převýšení podél řeky, jen je občas zpestřena lávkami přes potůčky vlévající se do Labe. 

Na obrátce na pátém kilometru do sebe hodím dva kelímky vody, chvilku poté potkávám v protisměru Angeliku, která mě stíhá vyfotit. Druhá polovina je náročnější. S vědomím blížícího se cíle zrychluji. Na cyklostezce také houstne provoz a běh nám komplikují skupinky lidí na procházce a elektrocyklistů. Na posledním kilometru už je slyšet basové dunění z festivalu. Cílem probíhám v čase 48:13, což je rozhodně jeden z lepších časů na desítce. Změna v přístupu k tréninku, kterou jsem zavedl zhruba před rokem, zřejmě nese ovoce.

Já jsem to rozmazané vzadu.

Ing. Magor finišuje pět minut po mně.

Angelika finišuje jen o chvíli později.

Oproti loňsku jsem zlepšil čas o dvě minuty, což je příjemné zjištění. Stejně jako to, že teď můžeme vyrazit bez výčitek porušovat životosprávu na festival. A že nás zítra čeká dlouhá jízda na kole domů. Zkrátka léto jak má být.

Čas návratů končí rekordem z Olomouce

Tak je to za námi. Loni po protrpěném půlmaratonu v Ústí jsem si řekl, že bychom si na jaře mohli dát i zbytek RunCzech Halfs série, tedy Prahu, Karlovy Vary, České Budějovice a Olomouc. Můžeme to považovat za sérii návratů, protože všechna ta místa už jsme dřív běžecky navštívili. A letos se nám na nich zatím daří, takže i na Hanou vyrážíme plni optimismu.

V Olomouci už jsme běželi hodně dávno. Dokonce tak dávno, že jsem ještě ani nepsal tento blog. Tak dávno, že to byl první ročník olomouckého půlmaratonu. Tak dávno, že ho Angelika ještě neběžela, protože děti byly ještě malé a na dlouhé distance zatím neměla čas.
Je to tedy návrat po šestnácti letech, což už je skoro k zamyšlení.

Rok 2010

Nyní jsme o šestnáct let a (mých) sto půlmaratonů dál. Pro Angeliku o 95 půlmaratonů dál. Jsme starší, zkušenější, odolnější. A na výletě už jsme bez závazků, keré si už žijí (a běhají) po svém.

Už dřív jsem si naplánoval, že tenhle závod poběžím společně s Angelikou jejím tempem. Zčásti to byla pragmatická úvaha, že stejně nebude mít smysl snažit se tu o výkon, porotože v půlce června určitě bude horko. To se sice nepotvrdilo, nakonec je běžecky celkem příjemně, ale plán je plán, poběžíme spolu.

Do závodu jdu tedy tentokrát zcela bez stresu. Plán je, že se budu držet zhruba krok za Angelikou a nechám jí ať si běží svým tempem. To ale neznamená úplné loudání. Jak už víme, Angelika má aktuálně výbornou formu. Startujeme.

Jak už to v centrech historických měst bývá, první metry jsou na nekomfortní dlažbě, ale netrvá to dlouho a dostáváme se na příjemnější asfalt. Držím se plánu a jsem schovaný za Angelikou abych jí nestresoval a nechal jí udávat tempo. Nasazuje slušné. Upozorňuji jí, že běží rychleji než je její standard, ale nechce si do toho nechat mluvit. 

Běh jinak probíhá celkem nevzrušivě. Prohlížíme si město, nezapomínáme doplňovat tekutiny, občas komentujeme co je kolem nás. Angelika drží stabilní tempo kolem 5:30 což je na ní dost rychlé, ale mám zákaz jí do toho mluvit.

Půlmaraton je celkem dost kilometrů a Olomouc není zas tak velká, takže se dostáváme i trochu za město a některá místa probíháme dvakrát. Přesto to ale příjemně ubíhá. Angelice zjevně nedocházejí síly a nezpomaluje. Pomalu dělám propočty jak si vedeme a vidím to někde kolem hodiny a padesáti sedmi minut. Rozhodně tedy jeden z lepších časů.

Jak se blížíme se konci, tak si podle kilometrovníků upřesňuji propočty. Když do toho šlápneme, mohla by Angelika zaútočit na osobák. Jde do toho a půl kilometru před koncem vystupňuje tempo.

Nakonec to klaplo. Povedlo se o pár vteřin posunout Angeliky letitý rekord z Antalye. Ale to není to hlavní. Důležité je, že jsme si závod pěkně užili a oba si ho proběhli zcela v pohodě a bez trápení.

A kromě standardní účastnické medaile si tentokrát vyzvedáváme i tu speciální za dokončení celé RunCzech Halfs série. 

Za odměnu si pak dopřejeme pivo na dobrou noc. A tím končí nejen tento závod, výlet a série, ale i návraty. Od příště zase pokračujeme cestami na ještě neproběhaná místa, takových je ještě spousta.

Čas návratů pokračuje, Budějovice

Teď to jde rychle za sebou, pokračujeme v kompletaci jarních Runczech půlmaratonů. Před čtrnácti dny jsme se proběhli po Karlových Varech, dnes nás čekají Budějovice, za další dva týdny míříme do Olomouce. 

I zde je to pro nás návrat, pěkně jsme se tu proběhli už roku 2012, tedy před těžko uvěřitelnými čtrnácti lety. Stejně jako ve Varech i sem vyrážíme vlakem, a aby nám cestou nebylo smutno, bereme s sebou kamaráda Honzu, který zde plní své běžecké klubové povinnosti. 
Cestou aspoň pěkně popovídáme a do Budějek dojíždíme prakticky bez zpoždění. Do centra to máme pěšky kousek, Honza se cestou odpojuje za účelem návštěvy McDonalds, my si s s sebou vezeme zdravější stravování, proto pokračujeme bez něj na hotel.

Oproti Varům před čtrnácti dny se razantně mění počasí. Ve Varech bylo lehce přes deset stupňů a já jsem volil variantu dvou triček. Teď sluníčko pěkně pálí a je kolem pětadvaceti. Start je naštěstí až v sedm, ale oblečení tentokrát volíme minimalistické.
Vzhledem k teplotě si před startem nedělám žádný konkrétní plán, poběžím jak to půjde. Pokud bych se měl trápit, prostě poběžím pomalu. Rychlý už jsem letos párkrát byl a mám splněno.

S Honzou se chceme opět sejít na startu, ale jaksi se nám to nepovede. Sice ho na chvíli zahlédneme v davu na druhé straně koridoru, ale než se k němu stihneme dostat, zmizí nám. Škoda, vyběhneme bez něj.

Počasí je nakonec běžecky téměř ideální. Není úplně jasno ale sluníčko chvílemi vykoukne, lehce pofukuje, není ani nepříjemně horko.
Vybíháme. První stovky metrů začínám zvolna, s Angelikou chvíli běžíme i spolu, nakonec ale přeci jen zrychlím a nechávám jí za sebou. Na rozdíl od stísněných Varů jsme tady na širokých silnicích a není žádná velká tlačenice. Zpočátku jsem trochu ztuhlý a těžkopádný, to ale znám, obvykle se do pohody dostávám až po pár kilometrech.

Samotné centrum opouštíme velmi rychle a pohybujeme v sídlištně-průmyslovějších oblastech. Běh z mé strany probíhá celkem nevzrušivě, držím si komfortní tempo kolem 5:15 a je mi fajn. Občerstvovaček je dost a hlídám si přísun tekutin. Pokud to lze, volím ionťák. Občas v protisměru potkávám Angeliku a mávneme na sebe. O Honzovi poměrně dlouho nevím. 

Ve druhé polovině závodu se začíná postupně ještě ochlazovat, přeci jen už je po osmé večer. Já tím ještě ožívám, tenhle závod mi začíná chutnat. Navyšuji tempo a je mi jasné, že malér ani trápení to dnes nebudou. Rozhodně nemám v úmyslu atakovat nějaké rekordy, ale cílím na čas pod hodinu padesát, což je vždycky příjemné. 
Někde na šestnáctém kilometru v protisměru zahlédnu Honzu. Je zhruba dva kilometry za mnou a jemu to naopak zjevně nechutná, je celý nakřivo a trpí. Avizoval sice problémy se zlomeným malíčkem, ale bral jsem to za tradiční předstartovní alibismus. Asi nekecal.

Já si naopak postupně přidávám. Jsem v poslední čtvrtině a nemusím se šetřit. Naposledy vidím Angeliku na otočce asi dva kilometry před cílem, vůbec není daleko a vypadá dobře, dnes se jí také daří. 
V cíli přebírám medaili a vodu a čekám na Angeliku. Na rozdíl od stísněných Varů je tady místa dost a nikdo mě nevyhání. Angelika dobíhá asi necelých deset minut za mnou, jen těsně jí unikl osobák. V Budějovicích se nám daří oběma.

Společně ještě čekáme na Honzu, který si závod protrpěl. I takové dny jsou, sám to dobře znám.
 

Loučíme se s ním, on míří na vlak, my zůstáváme přes noc. Po sprše a lehké večeři vyrazíme do místního vyhlášeného podniku vyzkoušet tradiční místní nápoj. 

Vary, čas návratů začíná

Loni po utrápeném klusu rozpáleným Ústím jsem se rozhodl, že by nebylo špatné zkusit v nejkratším možném čase dokočit celou RunCzech Halfs sérii, tedy odběhnout na jaře ještě Prahu, Karlovy Vary, Budějovice a Olomouc. Na všech těchto mimopražských akcích jsem zatím byl jen jednou a už je to hodně dávno, často hned na prvním nebo druhém ročníku. 
Prahu už mám odběhnutou a jelikož jsem se na ní dobře připravil a povedla se mi, mohu jít do zbytku seriálu naprosto uvolněně s pocitem, že rychlý už jsem letos byl. 

Do Varů jedeme vlakem, baví nás to víc než autem a aspoň nemusíme řešit komplikované parkování ve stísněném centru města. Ve městě jsme krátce po obědě, start je v šest večer, akorát tak čas na vyzvednutí čísla, svačinu a trochu odpočinku.

Na karlovarskou trať mám dobré vzpomínky. Běžel jsem tu roku 2015 a tehdy jsem si tu na svém 40. půlmaratonu udělal osobní rekord. Trasa se od té doby ani trochu nezměnila, stále je to úvodní a závěrečný okruh lázeňským centrem plus dlouhá střední část podél Ohře.
Jak ten závod běžet? O dobrý čas se tu snažit nechci, už mám splněno z Prahy i z Kazachstánu. Dobrý čas stojí spoustu sil a nás teď čekají tři půlmaratony v pěti víkendech. Zkusím to pojmout jen jako delší tempový trénink. Začnu velmi zvolna a budu postupně zrychlovat až k velmi ostrému finiši.

Počasí nám přeje, je něco kolem deset stupňů a polojasno. Hemžením kolem hotelu Thermal projedeme do startovního koridoru ve Smetanových sadech. Bdělé organizátory musím přesvědčit, že jdu s Angelikou do pomalejšího sektoru záměrně. A to ani netuší, že plánuji ještě pomalejší start než většina lidí okolo mě.

Vybíháme. Jak jsem si předsevzal, začínám opravdu hodně pomalu. Dle plánu mám začít zhruba na šesti minutách na kilometr a finišovat tempem kolem 4:45. Startuji tedy výrazně pomaleji než moje okolí, i Angelice brzy koukám na rychle se vzdalující záda.

Úvod lázeňským centrem má své kouzlo, bohužel trpí klasickým nešvarem těchto velkých běhů, tedy příliš velkým davem, takže člověk spíš musí dávat pozor na lidi okolo než aby se kochal okolím. Nevadí, v závěru se tu poběží ještě jednou, to už bude na trati volněji.

Po začátku v centru nás trasa zavede kousek za město, následuje otočka do protisměru a návrat do centra, které tentokrát probíháme po druhém břehu Teplé, tedy po straně kde stojí hotel Thermal. Já si pořád hlídám pozvolné předepsané zrychlování, plán se musí dodržovat. Probíháme garážemi Thermalu, za nimi už opouštíme to nejcentrovatější centrum a začíná dlouhá smyčka na periferii. 

Po opuštění centra se konečně v rámci svého zrychlování dostávám ze stavu "ploužení" do fáze "pohodlný volný běh". Úzké prostory centra vystřídala široká silnice a je volněji. Běžíme kolem ochodních center a sportovišť. Začínám si říkat, že bych brzy asi měl dostihnout Angeliku a pátrám po ní. Zatím jí nevidím. V nejvzdálenějším místě od centra je jedna slečna na trávě vedle silnice v hlubokém předklonu a zvrací. O pár desítek metrů později vidím, jak se k ní vrací s ustaraným výrazem kamarádka. No jo, i tohle obnáší vytrvalostní běh. My už naštěstí máme většinu chyb z nezkušenosti dávno za sebou.

Já se ve svém zrychlování dostávám do svižného běhu. Někde na patnáctém kilometru konečně dobíhám Angeliku. Tou dobou běžím zhruba tempem 5:05. Jde jí to, je rychlá a vypadá v pohodě. Dostáváme se do závěrečné čtvrtiny trasy, tedy do druhého okruhu centrem. Znova běh po promenádě, tentokrát už kolem mě není tak husto a já jsem příjemně rychlý. Poslední tři kilometry už je to o lehkém diskomfortu v tempu pod pět minut na kilometr, ale je to zkrátka součást tréninku. Cílem probíhám v čase kolem 1:53, což byl zhruba záměr. Vím, že Angelika je jen pár minut za mnou, tak rovnou zastavuji a čekám na ní, byť mi pořadatelé opatrně naznačují, že by bylo lepší kdybych nepřekážel a pokračoval dál. Angelika dobíhá v čase asi 1:58, což znamená, že bez problémů stíhám začátek hokeje v půl deváté.

První ze tří závodů této minisérie tedy máme za sebou, za čtrnáct dní pokračujeme směrem na východ. Další cesty vlakem, další jednadvacetikilometrové trasy. Další zážitky.