Atlanta, další návštěva USA, další závod

Nevím zda je to náhoda nebo vyšší moc, ale kdykoliv jedeme do Spojených států za běháním, je to v posledním kvartálu roku. Nejprve jsme v New Yorku slavně neběželi maraton, to byl listopad. Pak jsem o pár let později na stejném místě vyhrál závod Santa Clausů a o pár dní později jsme si v L. A. dali vánoční půlmaraton. Loni jsme pak byli koncem října u oslav stého výročí založení města Windermere. A letos posledního října ukrutně brzy ráno stojíme na startu halloweenského půlmaratonu v městečku Mableton kousek od Atlanty.

Jak už jsem psal dříve, vyhledávání běžeckých závodů se v posledních letech stalo jednou z mých superschopností. Když jsem tedy zjistil, že mě čeká služební cesta do Atlanty v USA, s hledáním závodu jsem začal dřív než se zajišťováním banalit jako je hotel, letenky nebo povolení ke vstupu. Nabídka nebyla až tak široká, ale podařilo se. Koná se tu maraton a půlmaraton po krásné stokilometrové cyklostezce "Silver Comet Trail". To Silver Comet je odkaz na název vlaku Stříbrná kometa, který kdysi brázdil železniční trasu, na jejímž místě později vznikla právě tato stezka. 

Tak je to tady. Pracovně-konferenční týden za mnou, sobota brzy ráno a my stojíme ještě za tmy v běžeckém na trailheadu (nástupním místě na stezku). Museli jsme kvůli tomu hrozně brzy vstávat, na hotelovém pokoji si dát velmi improvizovanou zbytkovou snídani, sednout do auta, dvacet minut jet na parkoviště obřího Walmartu uprostřed ničeho a pak pěšky dva kilometry na toto zvláštní místo.

Když jste při hledání závodu omezeni termínem a oblastí a tedy si nemůžete moc vybírat, obvykle to končí tím, že jste na malé akci pro místňáky. Toto je přesně jedna z nich. Lidé se tu znají a i z výsledkové listiny je patrné, že jsme s Angelikou byli jediní cizinci mezi startujícími. 

Chudáci maratonci vyběhli už v šest ráno, my startujeme v 7:45, tady krátce po rozednění. Ač jsou nás necelé tři stovky, organizátoři se nás po vzoru velkých závodů snaží odseparovat do různých startovních boxů, které spojí až pár vteřin před startovním výstřelem. Ten zaznívá přesně a my vyrážíme na poměrně přímou trať - 10.5 kilometru tam, totéž po otočce zpět. 

Cesta je snadná, zabloudit nelze, pořád rovně, dokud neuvidíme otočku. Vybíhám zvolna, na úvodních stovkách metrů jde přede mě i Angelika. Nevadí, už se znám, dostat se do komfortního tempa a provozní teploty mi chvíli trvá. A skutečně, po zhruba dvou kilometrech se mi tempo stabilizuje někde kolem 5:05, což nakonec udržím až do cíle. 
Ten je ale ještě daleko. Teď běžíme po asfaltovém pásu v poměrně monotónní scenérii. Kolem stromy, chvílemi skály, občas výhled do krajiny na předměstský obytný dům či průmyslový objekt. Když přemýšlím k čemu to přirovnat, tak si asi představte cestu pražskou Stromovkou napřímenou do v podstatě nekonečné délky. Jen zhruba každé tři kilometry přechod přes méně významnou silnici. 

Občerstvovačka 

Termín závodu je ideální nejen vzhledem k mé návštěvě USA, ale i vzhledem k malebnosti trasy. Je to běh hrající všemi barvami, krásně zbarvené listí na stromech kolem nás, ve vzduchu i pod nohama. 
Zvolna si prokousávám cestu kolegy spoluběžci, hodně předbíhám. Nakonec vykrystalizuje asi pětičlenná skupinka, ve které se různě prostřídáváme po velkou část závodu. Nekomunikujeme, každý si běžíme to své a jsme spokojení.

Na obrátce

Na půli trasy oběhneme kužel a vracíme se. Pořád se cítím dobře. Nemám formu úplně jako na jaře, ale pořád je to dost dobré, myslím, že jsem našel přístup k tréninku, který mi může dlouhodobě vyhovovat.  Cestou z otočky monitoruji běžce v protisměru a čekám na Angeliku, že se navzájem vyfotíme.

Navzájem se fotíme 

Dál už není moc co popisovat. Únava narůstá, kilometry ubíhají, na posledních už se do mě i zakusuje krize v podobě prázdné nádrže. Snídaně byla dávno a celkem skromná, běhat takhle po ránu také úplně nesouzní s mými biorytmy. Nicméně běžím dál a snažím se nezvolňovat. Když slyším halas z cíle, vím, že už to bude dobré.

Nakonec je z toho čas 1:46:53 a 51. místo z 324 startujících. Absolvuji troadiční podoběhový rituál "medaile na krk, voda nebo radši dvě do ruky" a jdu čekat na Angeliku. Trochu mi to komplikuje oficiální fotograf, který na mě vrčí že mu bráním ve výhledu, tak ustupuji a nechávám ho dělat jeho práci.
 

Angelika také dobíhá v pěkném čase. Také dostává pěknou medaili s halloweenským pavoukem a chvíli se sbíráme, než vyrazíme zpět na štreku k autu. 

Dnešek nebude snadný. Rychle zpět na hotel, možná ještě stihneme závěr snídaní. Pak se musíme zcivilizovat, sbalit a jedeme na letiště, kde sedáme na noční let do Evropy. Myslím, že tohle byl poslední závod letošního roku, který jsem běžel na tempo. Zbytek už budu pojímat spíš výletnicky. Rok přesto ještě nekončí a na rekapitulace je času dost, to až jindy.

Gruzie za námi, Kavkaz máme vypořádaný

Gruzie byla v mých plánech dlouho takovou Popelkou. Abecedně na její návštěvu mělo dojít už někdy před třemi roky, termín závodu ve Tbilisi je však dlouhodobě v kolizi s Běchovicemi, které jsem měl v termínovce jako fixní. Problém vyřešily až podzimní rýmičky z let minulých, které mi přerušily běchovickou sérii a já se rozhodl dát si od nich pauzu. Konečně může dojít na Tbilisi, čímž po Arménii a Ázerbajdžánu zkompletujeme svou kavkazskou trilogii.

Gruzie obvykle láká turisty na horské treky a víno, samotné hlavní město Tbilisi však není velký turistický tahák. Je sevřené mezi kopci a řekou, tudíž je stísněné, ucpané a hlučné, alespoň takový dojem jsme z něj po příletu měli. 
Co se nás týká, jdeme si jen odškrtnout další zemi a běžecky si prohlédnout Tbilisi. Angelika cestuje nastydlá a mně také hodinky signalizují nakřáplost a oslabenou imunitu, byť se zatím cítím docela dobře. Je tedy jasné, že sem nejedeme za rekordy a i proto volím variantu, která sportovně nedává velký smysl, ale také jí máme rádi - poběžím s Angelikou jejím tempem. 

Předstartovní výtahovka

Předzávodní sobotu trávíme prohlídkou města a vyzvednutím startovních čísel. Tbilisi se bohužel nezařadí mezi města kde si vyzkoušíme jízdu metrem, protože lístek lze koupit jen v hotovosti. Tento přístup nemám rád a odmítám ho, takže místní dopravní podnik přišel o dva cené zákazníky a pro čísla jsme jeli taxíkem, které jsou zde za hubičku a hotovost nevyžadují.
Start a cíl je na nepříliš pohledném náměstí v centru města. Datum vychází na místní významný den "Den pádu Suchumi", kdy si Gruzínci připomínají porážku ze strany Ruska ve válce o Abcházii z roku 1993, proto se na startu úmyslně nekoná žádné velké veselí a hraje se gruzínská hymna.

Start je naplánován na osmou ráno, což je z hlediska mých biorytmů trochu nešťastné. Současně nám to znemožnilo dát si v hotelu řádnou snídani a musíme se omezit na to, co jsme si o den dřív koupili v supermarketu. Ale aspoň není horko.

Startujeme. Trasu tvoří dva okruhy, jeden desetikilometrový, druhý o kilometr protaženější. V každém jsou dvě krátká, ale citelná stoupání. Bez těch to ve Tbilisi nejde, rovin je tu málo, vlastně jen podél řeky. První kilometr je tedy pozvolným seběhem nepříliš hezkou ulicí dolů k řece Kura. Podél ní se budeme držet většinu času, na druhý břeh se nepodíváme. Což je svým způsobem zajímavé, jen málo běžeckých akcí ve velkých městech se drží jen na jedné straně řeky, která městem protéká. Většinou se přebíhá po mostech. 

Závod je zajímavým zpestřením pro místní toulavé psy. Těch je tu všude plno, povalují se na chodnících s čipem v uchu a pravděpodobně vykastrovaní a prohlášení za neškodné. Z běžců mají radost a spousta jich nás doprovází. Trochu ve stresu z toho mohou být elitní běžci, kteří běží fakt rychle a v některých psech to chvílemi probouzí lovecké pudy. Po nás pomalých nejdou.

Dojem z obytné části Tbilisi sice není nic moc, ale trasa podél řeky nabízí řadu hezkých výhledů a zajímavé architektury. Nespěchám, držím se Angeliky, mám tedy dost času i klidu koukat kolem sebe.

Jsme v polovině, cesta do druhého kola znamená vystoupat kopeček od řeky na hlavní náměstí, která vede i tunelem pod náměstím. 

Druhé kolo je mnohem osamělejší než první. Velkou část závodníků tvořili běžci na deset kilometrů, kteří s námi do druhého nepokračují. To nám vůbec nevadí, aspoň máme na silnici víc místa. Nastavený kilometr navíc nám ukáže i odlehlejší městská místa, kam noha běžného turisty nezavítá.

Blížíme se k cíli. Znovu vybíháme kopeček do tunelu pod náměstím, za tunelem však nepokračujeme rovně do třetího kola, ale otáčíme se o 180 stupňů a vybíháme na náměstí nad tunelem vstříc cíli.

Další závod za námi, další země za námi. Co na tom, že to jen klusem. I dlouhý klus má svou tréninkovou hodnotu. Cíleně rychlý jsem byl v první polovině roku, teď už až do prosince, kdy zahájím další tréninkový cyklus, hodlám běhat jen na pohodu.

Tychy, prostě jen tak

Výprava do polských Tych byla jednou z těch, u kterých se těžko odpovídá na otázku "proč zrovna tam?" Zvláštní město na půli cesty mezi Katowicemi a Osvětimí, také kousek od Krakowa. Město rozdělené na starou a novou část, přičemž ze staré moc nezbylo, jen pár ulic, parčík a pivovar. Moderní část pak tvoří sada panelákových sidlišť, obchodních center a sportovišť. 

Upřímná odpověď na otázku "proč" asi má tři části: 1) protože jsme na začátku září měli volno v běžeckých plánech, 2) protože organizátoři najali dobré grafiky a dávají pěkná trička, 3) protože se tam snadno jede vlakem.
Proto v sobotu ráno jdeme s kufříky na nádraží a po trase Horní Počernice - Praha hlavní nádraží - Bohumín - Tychy jsme odpoledne v místě závodu. Místo to skutečně není nijak zajímavé, takže vynecháváme prohlídku pamětihodností a jdeme vyzvednout startovní čísla a pak na pivo do největšího místního taháku - bývalého monstrpivovaru Tyskie, který dnes slouží jako muzeum pivovarnictví s pěknou restaurací. Dáme si každý jen jedno, druhý den ráno běžíme.  

Start je už v devět ráno. Počasí máme ideální, je hezky a přitom celkem chladno. Start a cíl jsou u místního moderního fotbalového stadiónu. To má přinejmenším tu výhodu, že zázemí stadiónu nabízí opravdu spoustu toalet, přinejmenším pro pány, takže se netvoří fronty. Jinak je tu stejné hemžení a brebentění jako před startem každého jiného městského běhu. Snad jen že zde je to jaksi lokálnější, jde o akci pro zdejší širší okolí, cizinců se sem vetřelo minimum. 

Čekání na start je trochu delší než jsme předpokládali, výstřel zazní sice přesně v devět, ale to na trať vypouští jen sportovní vozíčkáře, ostatní startují o několik minut později. Nevadí, hlavně že běžíme. 

Trasa vede zvlněnými hlavními silnicemi města a moc krásy skutečně nepobrala, jako ostatně celé Tychy. Pro život to tu asi není špatné, spousta zeleně, domy daleko od sebe, dobrá občanská vybavenost. Jaksi tomu ale chybí pohledné historické centrum a moc není na co koukat. 
Prvních osm kilometrů tvoří běh po obvodu města. Sám jsem zvědav jestli mi stále drží forma, a zdá se že ano. Ač si, jako obvykle, říkám, že začnu zvolna a nemusím se nikam hnát, jaksi se mi nedaří zpomalit pod tempo 5:05, tak ho nakonec držím celý závod. Ke konci už je to samozřejmě trochu boj, ale to je v pořádku, tak to má být. 

Druhých zhruba osm kilometrů je zajímavějších, obíháme místní jezero. Nabízí se hezké výhledy na vodu a okolní lesíky, o to je ale chvílemi složitější povrch, který je tvořen štěrkovými cestami, chvílemi zámkovou dlažbou. V jednu chvíli mě tam potěší stánek s naživo hrající rockovou skupinou.

 Náhle jezero opouštíme, což mě trochu překvapí. Aniž bych si toho všiml, tak už jsme ho oběhli. Přitom jsem měl pocit, že pořád běžíme víceméně rovně. Jsme opět na širokých asfaltových silnicích a zbývá asi pět kilometrů do cíle. Opět zabíháme mezi paneláky a obchodní centra. Poslední kilometr nás vede po parkových cestách zpět ke stadiónu, poslední čtyřstovka je na atletickém oválu. Pak už jen cílová brána a mám to za sebou.

Medaile na krk, trocha vody, vystát si frontu na nealko pivo a něco na zub. Pak musím jednosměrnými vrátky opustit prostor cíle a dojít si do úschovy pro batoh, takže nemohu nafotit Angelice finiš. No nevadí.

Oba jsme si zaběhli slušný čas a přitom jsme se na trati nijak netrápili. Forma nám pořád drží, takže nás závody baví a víc vlastně nehledáme. Teď zpátky na hotel a poté na zasloužený guláš a svíčkovou do trochu překvapivé hospody, kterou jsme našli přesně mezi hotelem a stadiónem:

No kdo by ty Poláky neměl rád, že?