Na lyže? Jasně, ale s "malou" běžeckou zajížďkou. Lago Maggiore.

V posledních letech to tak máme. Když už někam jedeme, hledám způsob, jak to spojit s běžeckým závodem. Zdálo by se, že u březnové lyžovačky v Alpách to bude problém, ale stačilo chvilku hledat, a hned se závod vyloupl. Půlmaratón podél jedné ze zátok jezera Maggiore se pyšní titulem "nejpanoramatičtější italský půlmaratón", a něco na tom bude. Rovinatý běh podél krásného jezera se zasněženými vrcholky Alp všude kolem má opravdu co nabídnout. Pravda, účast na závodě znamenala drobnou zajížďku, přičemž drobná zde znamená 450km navíc. Na celém výletu však nebyl nejpamětihodnější závod, ani následná několikadenní krásná lyžovačka, ale cesta.
Se závodem jsem měl velké plány. Po dlouhé době šlo o rovinatý asfaltový půlmaratón, navíc jsem v předchozích týdnech celkem cítil formu, takže jsem reálně uvažoval o útoku na osobní rekord. Plán však začal nabírat trhliny ještě než jsme vyjeli. Popis mého neúspěchu nejlépe vyzní v bodech, tak, jak jsme to zažívali:

• sobota 5:00. Budíček, vyrážíme na cestu. Smutně konstatuji, že něco je špatně. Mám pocit, že jsem celou noc nespal a jen se převaloval. Netuším, čím to je. Že bych stárnul?
• Cesta ubíhá zatím bez potíží. Půjde-li to dobře, budeme u jezera někdy ve 3 odpoledne.
• Kdesi u Regensburgu mi přijde SMS od majitelky apartmánu, kde máme zaplacený nocleh: "Je tu sněhová bouře. Závod asi bude zrušen." To mě celkem překvapí. Předpověď jsem sledoval a v sobotu tam mělo jen pršet. Nicméně nad tím mávneme rukou a jedeme dál. Vždyť my máme krásně.
• Končí Německo, střídáme se, volantu se ujímá Angelika. Vjíždíme do Rakouska, začíná pršet.
• Vjíždíme do Švýcarska a jedeme podél lichtenštejnských hranic na jih. Začíná sněžit, a to opravdu hustě.
• Stoupáme do hor, sněžení sílí, na dálnici je bezpečně jen ve vyjetých kolejích, všude kolem se rychle vrství sníh. Rychlost auta klesá hluboko pod stovku, ale jedeme.
• Píše mi dáma z apartmánu: "Jak jde cesta?" Odepisuji: "Rychlost klesá, ale jedeme." Ona: "Hlavně ať jste tu do sedmi, pak už tu nebudu a neubytuji vás." Vím, tím mi vyhrožovala po mailu už v předchozích dnech.
• Naše cestovní rychlost stále klesá, když to jde dobře, jedeme šedesátkou. Rozsvěcují se cedule, že náklaďáky musí nejbližším sjezdem mimo dálnici. Přejíždět z pruhu do pruhu je krajně riskantní. Jsem rád, že máme auto plné lyžařské výbavy pro čtyři lidi, těžší jsou stabilnější.
• Jedeme soustavou tunelů. Tunely jsou dobré, není v nich sníh. Problém je na konci tunelů, vždy vjíždíme do hlubokého. Spousta aut rezignuje, zajíždí do odstavného pruhu, kde je zastaví třicet centimetrů sněhu a čekají, až silnici projede pluh. 
• Zarputile jedeme dál. Uvažuji nad zítřejším závodem, jestli to tam bude stejné, pořádat v tom masovou běžeckou akci je dost výzva. Už si v hlavě formuluji další článek na téma "Jak jsem neběžel...", po New Yorku by byl druhý. Ovšem ten New York mrzel víc.
• Opět sjíždíme do nížin. Pořád sněží, ale teplota stoupá nad nulu a sníh na silnici těžkne. Řízení je ještě složitější. 
• Angelika má s autem čím dál větší potíže. Na silnici je dobrých dvacet centimetrů těžké sněhové břečky a v podstatě nelze opustit vyjetou stopu. V jednu chvíli Angelika na poslední chvíli odvrací nehodu, auto se blíží pod úhlem 45 stupňů nejprve k jedněm svodidlům, hned poté ke druhým. Navrhuji zajet k nejbližší benzínce, Angelika prosazuje nákup sněžných řetězů.
• Řetězy na naši velikost kol jsou beznadějně vyprodané, mají tam jen pár kousků pro méně standardní velikosti. Opět sedám za volant já.
• Od benzínky nelze vyjet. Pluhy nahrnuly sníh k výjezdu a silničáři nám teď prohazují lopatou úzkou díru, aby se dalo dostat zpět na dálnici. 
• Dálnice končí, vjíždíme do města a tam je totální kalamita. Víc stojíme než jedeme. Silnice jsou plné aut, která prostě nemohou dál a blokují cestu. 
• Píše nám baba: "Jak jste na tom?" "Jsme v San Bernardinu, trčíme v kolonách." "Hlavně ať jste tu do sedmi". Zatím máme pořád ještě asi hodinu a půl rezervu, snad to klapne. Výhled klidného odpoledne a večera v hezkém městečku se ale začíná rozplývat.
• Probojujeme se z města, sjíždíme k cílovému jezeru, zbývá asi 50 kilometrů z 850. Začínáme toho mít dost. Cestu stále komplikují drobné nehody ostatních.
• Vjíždíme do Itálie. Zbývá 30 kilometrů, to už snad dáme.
• Jedeme podél jezera do Verbanie, což je startovní město závodu.Najednou opět kolona a stojíme. Cpe se před nás policie a odtahovka.
• Stojíme už hodinu. Nevíme co se děje, čekání nám krátí baba výhružnými SMSkami, že nesmíme přijet po sedmé. Vymýšlím plán B, jen tak pro každý případ.
• Stále stojíme, je stále těžší zůstat pozitivní. Sedmou už nestíháme. Baba mění názor: "Za pozdní příjezd účtuji 20 Euro navíc." Směji se, nakonec je to vždycky o penězích.
• Rozjíždíme se. Vidíme, co bylo příčinou. Sníh strhl na silnici stromy a zeminu, klasický sesuv půdy. Naštěstí to trefilo nějakého nešťastníka asi dvacet aut před námi a ne nás.
• U apartmánu jsme asi v 7:15. Baba tam samozřejmě není. Píše nám: "OK, někoho tam pošlu." Po deseti minutách přichází dva snědí mladíci a pouští nás dovnitř. Neumí anglicky, ale když se mají mít k odchodu, tak se ošívají, jako že by cosi chtěli, ale nevědí, jak to říct, tak jim těch 20 Euro dám, abych se jich zbavil.
• Připojuji se na wifi a kontroluji situaci kolem závodu. Píší: "Vzhledem k předpovědi na zítřek se závod konat bude. Počítejte však se ztíženými podmínkami. Děkujeme za pochopení." Aspoň že tak.
• Všichni čtyři jsme unavení, dehydrovaní a hladoví. Cesta měla trvat 8-9 hodin a trvala 14. Vyrážíme do nejbližší pizzerie a pizzou s několika pivy oslavíme své přežití a nevšední zážitky.

Lodí na start. Všimněte si sněhu na palubě za námi.

Jakmile se vrátíme do apartmánu, padnu jako zabitý a okamžitě usnu.V noci se několikrát budím žízní. Ráno se vůbec necítím svěží a v duchu se loučím s vidinou dobrého výkonu. Uděláme si rychlou snídani z přivezených zásob, s lehkým srdcem opouštíme apartmán a vyrážíme si vyzvednout startovní čísla. Včera se to jaksi nestihlo. Pak přejíždíme autem do místa cíle.
V cíli necháme děti, vybavíme je penězi a instrukcemi, jak těch pár hodin čekání nejlépe přežít. Ani moc neprotestují, už jsou zvyklí. My nastupujeme na loď, která nás z cíle převeze zpět na start, je to v ceně běhu.

Na startu. Palmy na sněhu.

Cesta z přístavu na místo startu je hlavně o tom moc si nezmáčet boty a neuklouznout. Odkládáme přebytečné svršky a jdeme se zařadit do koridoru.
Je asi šest stupňů nad nulou a jasno, vše co bylo v nebi spadlo včera, volím dvě funkční trička, spodní s krátkým rukávem, vrchní s dlouhým.
Těsně před startem si potvrzuji, že to dnes žádný super výkon nebude. Jsem unavený, předstartovní tepovku mám na 80 místo obvyklých 65. Jsem ale rozhodnutý přesto zkusit jet na plný plyn.
Startujeme. První kilometr je pomalý, trať je přehuštěná. Od druhého už se dá běžet svižně, tak zkouším co to dá. Není to žádná sláva. Cítím píchání v oblasti bránice a mám nezdravě mělký dech. Běžet se s tím dá, ale je to nekomfortní a je mi jasné, že svižné tempo neudržím.
Startujeme kdesi ve vedlejší ulici, ze které nájezdem vyběhneme na hlavní městský tah. Nebýt jezera, Verbanii bych architektonicky tipoval třeba na takové hezčí Karlovy Vary nebo jiné lázeňské město. Všude drahé hotely, honosné vily a nazdobené domy. Připočtěte k tomu výhled na krásné jezero a zasněžené vrcholky italských a švýcarských Alp a máte nádherné místo pro život. Ovšem nejspíš poměrně drahé.

Na desátém

Opouštíme město a dál běžíme podél zátoky ohromného jezera. Trať je přijemně rovná a bez převýšení, já stále držím tempo, ale nemá to mít dlouhého trvání. Můj původní plán držet se vodiče na hodinu čtyřicet bere rychle zasvé, vodič mi mizí tempem, které dnes zkrátka nejsem schopen držet ani na začátku.
Zbytek běhu je o pozvolném odpadání. Jen čekám, kdy to přijde. Ten moment pro mě přichází na čtrnáctém kilometru. Cítím, jak mě náhle opouští síla a ozývá se nepříjemný pocit prázdného žaludku. Došla šťáva. Cíl pro zbytek závodu je jen se nějak udržet v běhu, ať to není totální neúspěch, ale jen nepodařený pokus o osobák. Tělo si nedá poručit, včera jsem hrubě zanedbal předzávodní přípravu a vůlí se to urvat nedá.
Zbytkem se protrápím. Čekají mě ještě dvě občerstvovačky, díky kterým mám dobré alibi, proč na chvíli přejít do chůze. Škoda, že si v tuto chvíli trať neužívám, protože je vážně krásná. Mám za sebou venkovskou část trati a opět probíhám krásnými vesnicemi na jižní straně zátoky, podél trati jsou opět diváci a dělají krásnou atmosféru.

A máme to za sebou

V cíli ve Strese čekají děti a navzdory své puberťácké neochotě nám udělají pěkné cílové fotky. V cíli je mi jasné, že navzdory nikterak úžasnému času 1:46 mám na Angeliku minimálně čtvrthodinu k dobru, takže hned po nafasování medaile běžím pro věci na převlečení a do praktických mobilních sprch. Být v jednom prostoru s desítkami zpocených nahých Italů je pro mě sice velmi nezvyklý a rozpačitý zážitek, ale dá se to přežít. Jen co vylezu ze sprch, finišuje Angelika.
Pobereme děti, sedáme do auta a vyrážíme na další skoro 400km dlouhou cestu. Hory čekají, osobák musí počkat na jindy. Ale všechno špatné je k něčemu dobré - díky sobotním přívalům sněhu máme nyní na horách naprosto luxusní sněhové podmínky a krásné počasí.

Náš dlouhý Nový rok, část druhá: Počernice

V minulém článku jsme skončili naším návratem z novoročního půlmaratónu zpět na curyšský hotel. Bylo kolem půl čtvrté ráno, sice jsme byli trochu utahaní z nočního běhu, ale stále ještě plní adrenalinu a endorfinů, takže při síle. První tramvaj směr letiště jela v pět ráno, což nám dávalo hodinu a půl na zcivilizování se, pobalení a krátký odpočinek. Chvilku před pátou hodinou už stojíme na zastávce, čekáme na tramvaj a konstatujeme, že posilvestrovský bordel je úplně stejný v Curychu i v Praze. Tma, mlha, lidé vracející se z flámů, čety metařů a úklidových vozů. První novoroční tramvaj je tak plná, že si zpočátku ani nesedneme. Když opustíme centrum a tramvaj se vyprázdní, sedneme si a pustíme se do housky se sýrem, kterou jsme na hotelu nafasovali coby snídani. První letošní jídlo.
Krize na nás padá kolem půl sedmé na letišti. Opravdu intenzivní únava a potřeba zavřít oči a trochu se prospat. Bráníme se tomu, bylo by hloupé nechat si uletět letadlo a nestihnout další závod.
Trochu se probereme v letadle. V Airbusu A319 je nás odhadem 15, takže nikdo neprotestuje, když si sklopím sedadlo co to jde a na chvilku zavřu oči. Káva taky pomůže a krátce před devátou ráno jsme v Praze zase celkem svěží. Praha nás vítá teplotou pod bodem mrazu a sněhovou nadílkou.
V autě u letiště máme strategicky sbalené batohy s čistým běžeckým oblečením, takže můžeme rovnou na start. Jak se ale blížíme zcela volnou Prahou k Počernicím, zjišťujeme, že stále ještě máme půlhodinu k dobru, tak se stavíme doma, převlékneme se z cestovního do běžeckého a jedeme na start z tepla domova.
Jak se ukázalo, pořadatelé během roku nezaháleli a inovovali. Na první pohled nás na startu zaujme oranžový stánek časomíry, to tu nikdy nebylo. Jsme zvyklí na bývalého starostu se stopkami a s kolegyněmi, které čas zapisovaly. Inu, popularita novoročního hornopočernického roste, tak i toto muselo přijít. Aspoň že retro vázací textilní čísla zatím zůstávají, stejně jako formát, tedy 6,3km pro muže a polovina pro ženy.

Fronta na číslo a na čip

Až z dalekých Čakovic dorazil kamarád Honza i s větší částí rodiny, takže čekání na zpožděný start nám pěkně ubíhá.

Okamžiky před startem

Start je zde hrozný fofr. Bývalý starosta ho provede stylem: "Tak co? Jsme všichni? Tak teda... teď!" A běžíme.
Do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, jak s tímto během naložit. Je jasné, že po zcela probdělé noci se svižným půlmaratónem v nohách nemám šanci vylepšit loňský čas. Ale je to závod, tak běžím co to dá. Start je z kopce a je to krátký závod, čemuž odpovídá tempo 4:12 na prvním kilometru. Druhý kilometr je naopak do kopce a zde se už naplno projevuje nedostatek síly, tempo letí dolů a řada lidí mě předbíhá.

Angelika v cíli

Na tomto místě se obvykle zamýšlím nad čerstvě zesnulým rokem. Co z mého běžeckého roku vypíchnout?

• Byl jsem zdravý. Nemusel jsem odříct žádný závod z důvodu zranění či nemoci.
• Posunul jsem osobní rekordy. Na desítce hned dvakrát, na půlmaratónu jednou.
• Vynechal jsem maratón. Zkrátka se mi do něj nějak nechtělo. Letos si to vynahradím.
• Běhy krásné. Půlmaratóny z Říma k moři, napříč Hvarem, Českým rájem, okolo welšského poloostrova
• Běhy protrápené. Ďábelsky těžké Labské pískovce, hrubě nezvládnutý noční Záhřeb
• Běhy úspěšné. V Milovicích na bedně, osobák v Karlových Varech, další osobáky v Železnici a v Lovosicích
• Posun v půlmaratonech podle abecedy. Zbývají už komplikovanější písmenka. Pokud by někoho napadlo, jak se zúčastnit půlmaratónu v místě od X, Y nebo Q aniž bych musel opustit Evropu, rád si nechám poradit.
• Můj průměrný běh roku 2015 se příliš nelišil od roku 2014: měl 11,01km (roku 2014 to bylo 10,9km) v tempu 5,22 (roku 2014 to bylo 5,21). Roku 2014 v tom však byly 4 maratóny, což statistiky trochu zkresluje.
• Naběháno 2256km (roku 2014 2311km), strávil jsem tím 202 hodin (roku 2014 206 hodin) na 205 výbězích (roku 2014 212 běhů)
• Stále mě to baví

A to je hlavní. Baví mě to i teď, když se nehorázně trápím v druhém kole a tělo protestuje a vyhrožuje stávkou.

V cíli

 Jsem v cíli, druhý závod letošního roku je za mnou ještě před polednem. Dost mě překvapilo, že jsem se letos na Počernicích zlepšil o 25 vteřin, Curychu navzdory. Takže forma by tu do nového roku byla. Jen tak dál!



Po doběhu ještě chvíli popovídáme s Honzou, ale brzy se do nás dá zima, tak vyrazíme domů. Zbytek Nového roku trávíme pospáváním u televize s pocitem dobře odvedené práce.


DETAILY BĚHU 

Náš dlouhý Nový rok, část první: Curych

Nad naším novoročním programem obvykle nemusíme příliš přemýšlet. Už roky se vždy prvního ledna v 10:30 stavíme na start Novoročního běhu Horními Počernicemi. Tentokrát mě ale zaujal pohled na kalendář: Nový rok vychází na pátek, čili po něm je ještě volný víkend na regeneraci. To si vyloženě říká o nějakou větší akci. Už roky pokukuji po Novoročním maratónu v Curychu, který startuje přesně o Silvestrovské půlnoci, a první minuty a hodiny nového roku tam strávíte na trati. Hezká bláznivina, přesně v duchu toho, co mám rád. Ale zase by mi bylo líto přijít o účast na domácích Horních Počernicích. A nešlo by to stihnout obojí? Stačilo na chvíli sednout k počítači a po chvíli bylo jasno: bude to náročné, ale půjde to.
Pro nápad dvou novoročních běhů v jeden den se podařilo získat i Angeliku, která má u všech mých projektů pochopitelně právo veta (a neváhá ho používat). Sláva, Švýcarsko se stane další zemí, která ochutná podrážky mých běžeckých bot. Na Silvestra v osm ráno tedy přijíždíme na ruzyňské letiště a o chvíli později z něj odlétáme do Curychu. Následuje cesta tramvají z curyšského letiště do centra, ubytování v nejlevnějším hotelu široko daleko, oběd v McDonaldu, nákup studené večeře v supermarketu, prohlídka centra města za neustálého lehkého mrholení a zjišťování, jakže to pojedeme na start, který není v centru města, ale v asi patnáct kilometrů vzdáleném Schlierenu.

31. 12. 22:00, odjezd z centra Curychu S-Bahnem na start

Večer nabíráme síly poleháváním na hotelu a před desátou vyrážíme na nádraží. Tam zjišťujeme, že curyšské hlavní nádraží je opravdu velké a složité místo. Chvíli přebíháme mezi nástupišti. Správné je to, na kterém jsou i jiní lidé v běžeckých botách. Ve Schlierenu následuje dvoukilometrová procházka deštíkem na start, který je v místní tělocvičně. Vystojíme si frontu na číslo, podepíšeme, prohlášení, že organizátor v žádném případě vůbec za nic neručí a jdeme se nachystat.

31. 12. 23:00, příprava na start

Kdyby nepršelo, počasí by bylo ideální. Je asi 5 stupňů nad nulou, bezvětří. Trať má být v podstatě bez převýšení. Jedinou záludností je, že jde o členitý přírodní povrch mimo zástavbu a kromě pár metrů při přebíhání mostů je zcela neosvětlená. V propozicích píší, že čelovky jsou velmi doporučené. S čelovkami je to těžké. Ta moje, zhruba tři roky stará za pár korun od Vietnamců, mi na podzim dosloužila. Angelika dosud žádnou neměla, ale Ježíšek ji jednu pěknou přinesl. Mně nikoliv, proto poběžím bez čelovky. Ostatně nebudu sám, jak se tak na startu rozhlížím, nemá ji zhruba každý desátý. Na tmavou mikinu oblékám žlutozelené triko ze Zátopkova zlatého týdne, když už neuvidím, tak ať jsem aspoň vidět.

31. 12. 23:55, za 5 minut startujeme

Pár minut před startem si jdeme stoupnout do koridoru a mně dochází jedna záludnost, která mě v důsledku bude stát několik minut. Start (a cíl) jsou ve sportovní hale, ve které Garmin opravdu nechytne GPS signál. Někdo by nad tím možná mávl rukou, ale mě to opravdu vadí. Nechci mít záznam závodu bez úvodních několika set metrů, než se signál chytne. Pokud nechci obětovat data, musím obětovat čas. Přesně úderem půlnoci slavnostně startujeme, při průběhu startovní branou hodinky ještě nezapínám. Jakmile vyběhneme z haly, zastavuji a chytám signál. Trvá to minutu, možná minutu a půl. Během této doby mě úplně všichni předbíhají. Jakmile se chytne signál, zapínám si běh a vyrážím na stíhací jízdu. V tom je ovšem další komplikace. Trasa je jedna z nejužších, co jsem kdy zažil. Sotva dva metry široká štěrková stezka podél řeky, pochopitelně zcela ucpaná pomalými běžci s tendencí houfovat se. Kdo zažil masové městské akce, zná to. U menších běhů to problém nebývá, tohle je ale masová akce (cca. tisíc lidí) na velmi úzké trati. První čtyři kilometry jsou proto běh stylem brzda/plyn, což zdržuje a stojí hodně sil. Ale o nic nejde, tohle není běh, kde bych měl ambice lámat rekordy. Někde na těchto čtyřech kilometrech jsem pravděpodobně i předběhl Angeliku, ale vůbec jsem to nezaznamenal.

1. 1. cca. 00:30, pátý kilometr, před první občerstvovačkou

Krom své stíhací jízdy a předbíhání celého startovního pole si také užívám atmosféry na trati. Nemá chybu. Kolem nás ohňostroje, trať v obydlenějších místech lemovaná pyrotechnikou, pochodněmi a hořícími koši, všude zápach spáleného střelného prachu. Škoda, že je výrazně oblačno a není moc vidět do dálky. Naštěstí přestalo pršet, takže běžecké podmínky jsou ideální. Jen trať je bohužel samá louže.
Půlmaratónská trať je tvořená dvěma okruhy, z nichž každý znamená pět kilometrů podél řeky, přeběh řeky, pět kilometrů po druhém břehu zpět a opět přeběhnutí řeky po mostě.  Po prvním přeběhu mostu se dostávám k první občerstvovačce a hodnotím ji velmi vysoko: vše, co podávají, je příjemně teplé, takže se to dobře pije a nestudí. Dávám si kelímek čehosi cosi sladkého, buď je to čaj nebo ionťák, vlastně ani nevím. Od tohoto bodu se konečně tempově dostávám zhruba mezi své a můj běh začíná být plynulejší. Má to ale i svá úskalí. Doteď jsem se prodíral hejny světlušek a vlastně jsem díky čelovkám ostatních docela dobře viděl. Teď je to složitější. Nemůžu si dovolit běžet úplně sám, protože by to mohlo špatně dopadnout. Protilehlá strana řeky, kudy teď běžím, je přírodnějšího rázu než ta první. Okolo jsou stromy, trať místy tvoří klasický lesní povrch, tedy i kořeny a kamení. Ty jsou sice pečlivě označené reflexním sprejem, ale to vidím, jen pokud mi na ně někdo posvítí. Vždy se musím držet za někým osvětleným a rozmyslet, mohu-li si dovolit předběhnout ho a přijít o světlo. Jsem takový světelný parazit.

1. 1. cca. 00:55, průběh sportovní halou na polovině

To už jsem na konci prvního okruhu, přichází osvětlený úsek přeběhnu mostu po silnici (jediný asfalt na trati) a sportovní hala, kde si dám kolečko tělocvičnou a opět vyběhnu do druhého kola. Ještě si tu dám kelímek teplé vody, je tu umístěna druhá občerstvovačka.
Druhé kolo už má sportovnější ráz než první okruh. Nikdo mě nebrzdí, po paměti vím, kde je rovný povrch a já můžu běžet naslepo, ale i tak do toho nemůžu jít úplně naplno. Stejně je to běh od světlušky ke světlušce. Coby správný parazit se vždy přisaji na nějakého hostitele, chvíli žiji z jeho světla a pak ho opustím a mířím za dalším.
Subjektivně se cítím dobře. Před startem jsem se bál, jak se tělo zvládne přizpůsobit startu v nezvyklý čas, ale zdá se, že jsem noční běžec. Běží se mi fajn. Dál si jedu svou stíhací jízdu, předbíhám jednu světlušku po druhé a s výjimkou rizikovějších úseků stále lehce stupňuji tempo.

1. 1. cca. 01:50, můj finiš

Ty nejviditelnější známky novoročních oslav ustaly někdy kolem jedné hodiny, teď už se běží ve správném tichu a tmě, jen je stále ve vzduchu cítit spálený střelný prach. Z pohledu mého výkonu se všechno vyvíjí tak, jak má. Jak se pomalu blíží cíl, stupňuje se moje tempo i pocit únavy. Síly jsem si nakonec rozložil dobře, cílem probíhám s pocitem, že je to tak akorát, dál bych už v tomto tempu běžet nemohl. Za cílem odbočuji z trati, na které ještě budou dál kroužit maratónci, nechám si na krk pověsit medaili a doplňuji tekutiny. Odcházím nahoru na tribunu převléknout se do suchého trička a pak mířím zpět k cíli nafotit Angeliku. Ze závodu mám dobrý pocit, byť jsem startoval zcela poslední, nakonec jsem spolehlivě v první polovině mužských půlmaratónců.

1. 1. cca. 02:20, Angelika finišující

I Angelika závod hodnotí pozitivně, tohle nebyl závod, kde by si dávala nějaké výkonnostní cíle a je spokojená, že dokončila zcela bez potíží.
Zvažujeme, dáme-li si sprchu zde, ve sportovní hale, nebo až na hotelu a nakonec volíme druhou variantu. Vydáváme se na nádraží a propočítáváme, kolik budeme mít času na odpočinek. Moc to nebude, v pět ráno nám jede tramvaj na letiště. Náš dlouhý Nový rok ještě zdaleka nekončí.

1. 1. 03:00, nádraží Schlieren, jedeme zpět do Curychu

DETAILY BĚHU