Naše drážďanské maratónské znovuzrození

Už ho věru bylo třeba. Poslední slušný čas (dle mých měřítek pod čtyři hodiny) jsem zaběhl před více než dvěma lety v Bad Füssingu. Poté následovalo pražské pochřipkové trápení, spíš zážitkové než závodní Beaujolais, pak roční maratónská pauza a po ní Paříž opět s nemocí oslabeným tělem. Pro běžecké sebevědomí jsem už nutně potřeboval maratón s výsledným časem co nezačíná čtyřkou. Čtyřka, jak víme ze školy, je jen dostatečná.
Původně tím závodem měla být Budapešť. Jak jsem už ale zmínil v předchozích příspěvcích, letos mi běžecká božstva příliš nepřejí a při pokusech o slušný čas mi vždy nějak hodí klacek pod nohy. Tentokrát v podobě té nejbrutálnější možné rýmičky, jaká může mužského běžce skolit, a to týden před startem. V návalu chmur jsem zrušil booking hotelu, nabídl startovné k přenechání a vrátil jízdenky na vlak. Přeci nepojedu do Budapešti po víc než týdnu neběhání. Jakmile jsem se trochu oklepal, začal jsem hledat náhradu. Nakonec jsme tedy místo vlakem na jihovýchod do maďarské metropole zamířili vlakem na severozápad do saské metropole a to i díky kamarádovi Tomášovi, který mi přenechal své startovné poté, co sám účast v Drážďanech odřekl.

Na cestu vyrážíme v pátek hned po práci. S Angelikou máme sraz na hlavním nádraží, kde si při čekání na vlak stihnu v Tchibu koupit novou lehkou běžeckou mikinu místo té staré, které už asi rok nefunguje zip. Takže Drážďany běžím ve zbrusu nové, žluťoučkozelené.
Sobotu jsme věnovali prohlídce drážďanských památek, vyzvednutí startovních čísel a nákupu potravin. Zbytek dne jsme odpočívali v hotelu, šetřili síly a já svědomitě promýšlel strategii na druhý den. Zejména co na sebe. Předpověď slibovala na neděli polojasno, v době startu zhruba čtyři stupně, na dobu doběhu deset stupňů. Nerozvážně jsem se zalekl nízkých teplot a zvolil dvě funkční trička s krátkým rukávem přes sebe a na ně ještě novou lehkou Tchibo mikinku.
V noci sprchlo a ráno se vydáváme loužemi na start. Skutečně je celkem frišno. Odevzdávám batoh s věcmi na převlečení do úschovy a jdeme do koridoru. Jelikož běžím s Tomášovým číslem, startujeme s Angelikou ze stejného bloku. Pět minut před startovním výstřelem ještě cítím potřebu si odskočit. Není s tím problém, mobilní pisoáry jsou asi tři metry od vchodu do koridoru. Jak to tak pět minut před startem bývá, kolem vchodu do koridoru je opravdu velmi živo, takže to je poprvé co močím a do zad mi drkají kolem procházející ženy. Nevadí, už dlouho razím heslo, že běžec nesmí být stydlivý.

Startujeme. Opakuji si strategii pro tento běh. Za prvé: začít pomalu. Za druhé: nezdehydrovat se, důkladně procházet (nikoliv probíhat) občerstvovačky a vypít co se dá. S tím prvním si starosti dělat nemusím. Startujeme společně s půlmaratónci a do dost zezadu, takže jsem uvízlý mezi poměrně pomalými. Od druhého kilometru mi ale dochází jiný problém. Je mi docela teplo a dost se potím. Důvodů může být několik. Je hodně vlhko, běžím v hustém davu a nebo jsem se moc oblékl. Jak tak pokračuji, dochází mi, že to opravdu budu muset řešit, jinak nedokončím. Za běhu se pouštím do poměrně složité operace. Sundavám čepici a strkám si jí do kapsy u mikiny. Sundavám mikinu s číslem a vážu si ji kolem pasu. Sundavám svrchní ze dvou triček a držím ho v zubech. Odvazuji mikinu od pasu a mokrou si ji opět oblékám. Celkem nepříjemné. Sundané tričko strkám za pas kalhot. Pomáhá to, náhle je mi osvěžující chladno, hlavně proto, že už jsem celý mokrý.

První kilometry vedou starší městskou zástavbou. Asi na šestém kilometru je jediné ostřejší stoupání na trati, která je jinak příjemně rovinatá, nepočítáme-li výběhy od řeky na mosty. Na občerstvovačkách se striktně držím plánu. Procházím je a piji tolik, kolik stihnu. Je to vždy od čtyř do šesti papírových kelímků, obvykle 2x voda, po jednom až dvou čajích a ionťák.
Maratónskou trať tvoří dva půlmaratónské okruhy, naštěstí ne úplně stejné. Každý z nich má hezčí a méně zajímavé části. Těmi hezčími jsou průběh centrem a krátký úsek hezkým parkem Großer Garten. Méně zábavné jsou úseky mimo centrum a ukrutánsky dlouhé obíhání již zmíněného parku. První okruh ještě vede poměrně zajímavou starou zástavbou širšího centra na sever od Labe, v druhém už asi chtějí pustit dopravu do ulic, tak maratónce odklánějí na cyklostezku podél Labe a do klidné vilové čtvrti.
Jak jsem byl plný obav po prvních kilometrech, na polovině trati konstatuji, že jsem zcela v pohodě. Důsledný pitný režim funguje, teplota příliš nestoupá, nic nedře ani nebolí a jsem při síle. Dvoukolové maratóny jsou sice vždy psychicky náročné v tom, že pár metrů od cíle musíte odbočit do druhého kola ačkoliv už toho začínáte mít akorát tak dost, dnes mi to ani moc nevadí. Běží se dobře.
Úsek na polabské cyklostezce si vyloženě užívám, stejně jako momenty, kdy běžíme pod vysokými listnatými stromy a je přesně ten krásný den, kdy se na nás ze stromů hustě snáší různobarevné usychající listí. Krásný podzimní kýč.
Co se týče tempa, hlídám si rozpětí 5:25 až 5:27 min/km. Předem vím, že z toho nebude osobák, ale bude to výsledný čas, ze kterého budu mít dobrý pocit.
Na třicátém kilometru vybíhám ze smyčky vilovou čtvrtí a v protisměru potkávám Angeliku, která je na šestadvacátém a zrovna do ní vbíhá. Zdravíme se, vypadá vesele a svěží. Na mě v těchto místech přeci jen drobná krize přichází. Mám problémy dostat do sebe karbotyčinku, žaludek jako by říkal mozku že to nemá ani zkoušet, že ji tělo prostě nechce. Lehkou nevolnost zaháním spoustou pití a banánem, proti kterému žaludek kupodivu nic nemá. Dál se mi daří běžet a držet tempo, ale už to začíná být nekomfortní a síly kvapem mizí. A bohužel je přede mnou zrovna těch dlouhých deset kilometrů kolem Großer Garten. Cesta podzimním listím je sice krásná, ale jsou to dlouhé roviny a hrozně se vlečou.

Konečně je tento úsek za mnou a zbývají dva kilometry víceméně přímo k cíli. Teď už je to hodně o vůli, tělo už se začíná běhu vzpírat. Nutím ho k poslušnosti a lehce navyšuji tempo. Sbíháme k Labi, teď už je to jen kilometr, moderátor se nám snaží dodat síly a povzbuzuje nás jmény. Výběh od Labe do centra, poslední dvě zatáčky a už vidím cíl. Je to za mnou, čas pod tři hodiny padesát, mise splněna, konečně celkem podařený maratón.
Téměř bez zastavení mířím přímo do podzemních garáží kde je úschova zavazadel a převlékám se do suchého trička a bundy. Sním jedno jablko na srovnání žaludku a jdu čekat na Angeliku. Čekání je to příjemné, atmosféra v cíli je fajn, jen mám strach abych neprochladl, raději bych se už viděl na hotelu ve sprše. Ale dočkám se, Angelika také pěkně zabojovala a vylepšila si osobní rekord z Prahy 2014.
Můj sice odolal, ale i tak jsou teď mé dva nejlepší maratónské výkony z německých tratí. Asi to ti Němci nějak umějí nebo co.
Budapešť si na naši návštěvu ještě bude muset počkat, ale věřím, že ne moc dlouho.

Angelika finišující

DETAILY BĚHU

Bě(c)hovice posedmé, tentokrát o fous pomalejší

Sedmý běchovický odznáček se vyhřívá na mé zdi slávy, tentokrát však po několika letech soustavného zlepšování přišel lehký pokles. Tedy můj výkonnostní, nikoliv co do organizace závodu, ta se stále přiměřeně zlepšuje.

Běchovice jsou naše termínovková trvalka, letošní ročník byl navíc jubilejní, takže účast byla jasná. Závod sice nenabízí nic za čím bych jinak byl ochoten cestovat nebo se dokonce vracet, ale tradice to přebíjí.
Stejně jako loni jsme i letos cestu na závod pojali jako rozklus a už před startem jsme tedy měli v nohách pomalou pětku a byli lehce orosení, já navíc s batohem na zádech.
Novinkou byl společný start mužů a žen. Myšlenka v principu dobrá, ovšem s pár zádrheli. Jednak odsouvá kategorii veteránů do izolace na konci časového programu, takže ti nejstarší a nejpomalejší nemají šanci ožít když je předbíhají ostatní, a pak je tu také otázka kapacity. Takhle našlapáno na startovní čáře v Běchovicích nepamatuji. Silnice je sice celkem široká a celá jen pro běžce, stejně jsem ale první dva kilometry strávil kličkováním mezi pomalejšími, občas jsem musel i seběhnout mimo silnici, abych se před někoho dostal. Pokud chtějí organizátoři v tomto trendu pokračovat, měli by zvolit výkonnostní startovní sektory jako jiné velké běhy.
Co se mě týče, moc jsem od sebe nečekal. V předchozích letech jsem se vždy o pár vteřin zlepšil, letos to na to ale nevypadalo. Chybou rozhodně bylo startovat s Angelikou ze zadních pozic. Srovnám-li své letošní a loňské tempo ze začátku závodu, jsou téměř shodné, tentokrát to ovšem stálo mnohem víc sil kvůli stylu brzda-plyn-předbíhám. To trvalo zhruba první dva kilometry, pak se běžecké pole přeci jen roztrhalo a mohl jsem předbíhat plynule.

Lapání po dechu je patrné i na fotce

První polovinu závodu, tedy tu výrazně snazší, jsem se cítil celkem v pohodě a držel tempo kolem 4:35, s čímž jsem byl vcelku spokojen, ale bylo jasné, že to brzy vezme zasvé. První polovina trati se tak jako laškovně vlní, svádí k vysokému tempu, aby přesně v polovině vycenila zuby a tvrdě trestala ty, co to přepálí. U mě to záludné trati vyšlo dokonale. Na půlce jsem furiantsky vynechal možnost napít se, což byla asi chyba. Ušetřil jsem pár vteřin, ale o to těžší byla druhá polovina. Už ve stoupání ke křižovatce s Průmyslovou jsem cítil, že loni jsem toto kilometr a půl dlouhé táhlé stoupání vyjel tak nějak lépe. Voda chyběla. Sice nebylo žádné nepříjemné horko, ale nebe bylo bez mráčku.
Seběh do Hrdlořez vždy nabízí možnost běžet chvíli na volnoběh, já se tentokrát ale snažím ještě přidat. Dole v údolí je mi jasné, že teď začnou potíže.
Nemýlím se. Se stoupáním z Hrdlořez na Spojovací tempo pochopitelně klesá, ale navíc se projevuje moje dlouhodobá slabina - neumím řízeně zpomalit. Dokud to jde, běžím tak, že předbíhám ostatní. V kopci ale nevydržím v běhu a musím na chvíli přejít do chůze, takže ti co jsem předběhl jdou přede mě. Po chvíli se rozběhnu a opět je předběhnu. Komfortnější by bylo zvolnit a vydržet v běhu, to mi ale nejde zde ani v jiných závodech.

Situace se opakuje ještě ve stoupání na Koněvově, opět nevydržím vlastní tempo a musím si oddychnout krátkou chůzí. Právě tyto dvě chodecké vložky stojí za dvacetivteřinovým rozdílem mezi loňskem a letoškem. Inu, není každý den posvícení.
Nakonec dobíhám do cíle relativně důstojným tempem, avšak zcela vyřízený. Z pohledu na hodinky vím, že na začátku mého cílového času je 47, což je stejné jako loni, takže jsem celkem spokojený. Trochu zklamou kelímky s vodou, cítím se tak na dvě láhve. Občerstvením jen zrychleně procházím, čeká mě nelehký úkol: najít svůj batoh a vrátit se na trať nafotit Angeliku dřív než doběhne. U výdeje zavazadel nečekám na obsluhu, pohledem nacházím svůj a sám si pro něj vlezu. K cíli se dostávám tak půl minuty před Angelikou, takže akorát.
Angelika si na rozdíl od mě svůj loňský čas vylepšila, takže spokojenost. Nakonec využívám výhody toho, že pracuji asi 150 metrů od cíle a mám tedy ve dvoře schované auto.
Uvidíme co přinese příští rok, kdy budu naposledy startovat mezi mladíky. Snad časy opět naberou zlepšující tendenci. Pokud ne, budu to moci svést na věk. Taky dobrý.

DETAILY BĚHU

Jak jsme se zase jednou upekli, tentokrát na Kunětické hoře

I když na hoře... ona Kunětická hora žádná hora není, jen takový ostřejší kopeček. Ale začněme od začátku.

Zatímco v lednu jsem zde spokojeně konstatoval, že se mi celý loňský rok vyhýbaly zdravotní trable, letošek dohání co předchozí rok zmeškal. Ne snad že bych ulehl s chřipkou nebo se zranil, ale v zimě to byly opakované otravné rýmičky a v létě zas lehké letní angíny, s kterými se (což je poněkud nefér) do práce chodit dá, ale běhat se raději nechce. Proto, a také kvůli fyzicky poměrně náročné cyklodovolené, jsem v červenci zvládl naběhat jen nějakých sto kilometrů. S takovými objemy se, jak jistě uznáte, dobré výsledky na závodech dělat nedají. To bylo, spolu s jinými rodinnými povinnostmi, důvodem, proč jsme nakonec nevyrazili na Žebráckou 25, ač jsem se na ni původně těšil. Místo ní jsem si dal delší tréninkový běh a jen se mi potvrdilo, že bylo rozumné zhuntovat nepřipravené tělo zdarma a beze svědků mimo závodně.
Rozhodli jsme se tedy vybrat si jinou akci v okolí o čtrnáct dní později. Volba padla na patnáctku kolem hradu Kunětická hora. Nemáme to až tak daleko, ještě jsme tam nebyli, zkrátka jasná volba. Jediným problémem se ukázalo být počasí. Už týden před startem předpověď slibovala teploty nad třicet stupňů. K tomu start v půl třetí odpoledne a trať polabskými loukami. Bylo na co se těšit.
Předpověď meteorologům jako na potvoru vyšla. Na místě dost nad třicet a nebe bez mráčku. Zaparkovali jsme u restaurace v podhradí a dali si krátký výšlap na startovní louku pro čísla. Pobyt na louce na sluníčku byl navzdory milým lidem dost nepříjemný, tak jsme se na zbylý čas schovali do stínu nedalekého lesíka.
Pět minut před startem už jsme ale opravdu museli na startovní čáru. Pár povzbudivých slov od organizátorů a už se startuje. Začátek je z kopce. Sbíháme z louky zpět k restauraci v podhradí, po úbočí kopce hrad obíháme ze severu a míříme do luk a polí podél Labe. Začátek ještě jde, ale tak to je vždycky.
Jakmile opustíme lesíky kolem hradu, běžíme rozbitou asfaltkou mezi poli. Úplně jako na domácích tréninkových stezkách u nás v Počernicích a Zelenči. Jen ten asfalt máme kvalitnější. Někde ještě roste kukuřice, jinde už je po žních. Každopádně nic z toho nevrhá stín a my se pečeme na slunci. Naštěstí jsem si prozíravě vzal bílý bavlněný šátek na hlavu. Na rozdíl od kšiltovky chvilku podrží vodu když si poliji hlavu. Za tím účelem běžím s půllitrovou lahví vody v ruce. Co dva kilometry trochu upíjím a polívám si hlavu.
Docela mě překvapí, že zatímco si na hlavu liji vlažnou vodu, na záda mi z hlavy stéká výrazně teplá.
Po třech kilometrech končí rozbitý asfalt a začíná přírodní povrch. Jsou to klasické dvě stopy vyjeté náklaďákem nebo traktorem v trávě. Trochu to zpomaluje a bere síly. Na některých místech je navíc poměrně chaotické značení. Když na začátku pátého kilometru vbíháme z polí do lesíka, cesta se stáčí doleva. Žádná značka však doleva neukazuje. Žluté značení je rovně, je však ve formě žlutého kříže, přičemž kříž běžně znamená "Tudy ne!". Já i vedle mě běžící holčina zastavujeme a zmateně vyhodnocujeme situaci. Nakonec objevíme další fáborky rovně v lese, pokračujeme tedy rovně. Podobných nejasností bylo víc a dohromady nějakou minutku stály.
První ze dvou občerstvovaček pojímám pečlivě. Zahazuji prázdnou láhev, házím do sebe velký kelímek vody, druhý jde na hlavu a s dalšími dvěma v rukách odcházím dál na trasu.
Cesta lesem netrvá dlouho, po chvíli se opět dostáváme na louky a na sluníčko. Zvláštním zpestřením je přeběh přes louku mimo vyšlapané trasy včetně přeskakování řádek vysychajícího sena.
Síla rychle ubývá a tempo pomalu klesá, což je ale dáno i charakterem terénu. Sice žádné kopce, ale také žádný asfalt, kde by se dalo běžet na autopilota. Navíc trasa je stále žalostně stejná, jen rovina, pole, louky, sem tam kousek lesíka.
U druhé občerstvovačky už jsem dost vyřízený, pil bych, ale vodě se do mě nějak moc nechce. Něco do sebe dostanu a běžím dál. Čeká mě opět dlouhý úsek na sluníčku, který už jsem běžel na začátku, teď si ho dám v protisměru. Tři kilometry před koncem se dostávám zpět na asfalt, což přináší lehkou úlevu. Pobavila skupinka rozjařeně povzbuzujících chatařů. Byli tam už když jsme vybíhali a fandí i teď, o hodinu později.

Dva a půl kilometru před koncem na rozcestí potkávám skupinku běžců, kteří se na trasu připojují z nečekaného směru. Vinou špatného značení zbloudili a zkrátili si trasu o víc než dva kilometry. V cíli se pak sportovně udali.
Někde v těchto místech mi definitivně dochází síly. Chvilkami musím přecházet do kroku. Na svou obhajobu musím dodat, že se trasa začíná zvedat zpět k cíli u hradu. Chvílemi je to dokonce regulérní kros terénem do prudkého svahu.

Vše v jednom. Hrad, cíl, Angelika, medaile, meloun.

Posledních pár set metrů asfaltky ke hradu se snažím opět poctivě odběhnout, pokud možno s úsměvem na rtech. Podařilo se. Sice jsem snil o lepším čase i tempu, ale příroda byla proti.
V cíli okamžitě mířím ke stánkou s vodou a melouny a intenzivně doplňuji co tělu chybí. Času je dost, Angelika v těchto podmínkách také nebude závratně rychlá.
Stejně jako většinu ostatních, i tuto akci hodnotím pozitivně, byť pár mušek by se našlo. Pro nás to byl nakonec jediný prázdninový závod, tak rádi přimhouříme oko. Další závody bych už ale raději prosil pod zataženou oblohou a při teplotě do dvaceti stupňů.

DETAILY BĚHU