Boj s unhošťskými větry aneb Kdo si počká, ten se dočká

 

Na jarní půlmaraton v Unhošti jsme měli vyrazit již v roce 2020, byl však jednou z prvních obětí lockdownových omezení, a stejně tak o rok později. Za startovné zaplacené roku 2019 tedy běžíme až v roce 2022. Ale nevadí, závod není salám aby se zkazil...
Do středočeského městečka přijíždíme v klidu hodinu před startem, hlavní parkoviště jsou však už zcela obsazena a my se musíme spokojit s poněkud vzdálenějším místem na trati. Vzhledem k tomu, že trasu tvoří pět okruhů a tímto místem v každém okruhu poběžíme tam i zpět, minu auto celkem desetkrát, takže bude celkem pod dohledem.
Zázemí běhu je v místní sokolovně, kde po chvilce čekání získáváme startovní čísla na hruď a čip na botu. Pak nezbývá než pozorovat okolní hemžení, poznávat známé tváře a zavodňovat se. Zavodňování s sebou nese i potřebu odvodňování, při kterém mně trochu překvapilo "Ahoj Tomáši" od vedlejšího pisoáru. A hele, bývalý kolega Konrád. Občas se na závodech potkáváme, poslední vzpomínku na to mám z půlmaratonu Praha - Brandýs, kde jsem ho ještě předběhl. Pak začal trénovat a zrychlovat, zatímco já zůstávám tak nějak stále na svém, takže dnes mu rozhodně neuteču.

Unhošťská sokolovna

Jinak osazenstvo závodu vcelku odpovídá charakteru závodu. Je to tradiční běh pořádaný Sokoly, čili takový ten skromnější, na vážno, bez propagace a show, bez nabídky mimořádných zážitků či přírodních krás. Sjeli se tedy zejména zkušení běžci a závisláci, přičemž závisláci jdou zejména na maraton, který se běží také.
Počasí nám přeje. Je chladno ale hezky, takže mohu běžet relativně nalehko. Jen stále přetrvává nešvar posledních týdnů, čili celkem silný vítr.
Startujeme.

Začínám zvolna, i když ne tak zvolna, jak jsem si předsevzal. Tak už to na závodech mívám. Poměrně rychle si ujasňuji, co je na tomhle závodu dobře a co špatně. Povedlo se počasí a mé oblečení. Je mi příjemně chladno, takže se neupeču. Špatně je vítr a lehce se vlnící trať. Většina trasy vede mimo obec po silnici mezi poli, takže se do nás vítr hezky opírá. Kopečky jsou sice lehounké, zato pořád.

Trať tvoří pět okruhů, přičemž jeden okruh tvoří malá smyčka městem a dlouhý výlet za město a zpět. Znamená to, že v protisměru pětkrát vidím většinu ostatních běžců a mám tedy přehled o dění na trati. Stejně jako se postupně zvětšuje rozestup mezi mnou a Konrádem, tak se zvětšuje i rozestup mezi mnou a Angelikou.
Trať mnoho krásy skutečně nepobrala. Hnědá, jen pozvolna se probouzející příroda působí trochu depresivně, centrum Unhošti je pak poněkud omšelé a zanedbané. Vítaným zpestřením je roztomilá veverka, která mi ve třetím okruhu přeběhla přes cestu. Kupodivu přímo v centru města, nikoliv v přírodě.

Původní plán byl začít zvolna a v každém okruhu trochu zrychlit. To brzy opouštím, protože už v druhém okruhu vinou vlastní nedisciplinovanosti běžím rychlostí, kterou považuji za nejvyšší udržitelnou. Plán tedy přehodnocuji na "aspoň nezpomalit".
Celkově však mám z průběhu závodu dobrý pocit. Skutečně se mi daří držet tempo a to navzdory místy hodně silnému větru a zvlněné trati. Cílem probíhám sice vyřízený, ale s pocitem splněného plánu (byť to tak na fotce nevypadá).

Čas 1:47:13 je sice tři minuty za mými nejlepšími, ale o skoro půl minuty lepší než při podzimním půlmaratonu v Sofii, ačkoliv tam byla snazší trať i podmínky. Nechám si na krk pověsit pamětní medaili a sundat čip z boty, jdu si opláchnout ruce a obličej, vezmu si batoh z úschovy a jdu čekat na Angeliku. Ta nespěchá, takže čekám trochu déle, ale na sluníčku to až tak nevadí.

Angelika finišující

V šatně se převlékneme do suchého a napadne nás že ačkoliv to běžně neděláme, dnes dává smysl využít obvyklé pozávodní "pivo a párek v ceně závodu". Doma totiž jaksi není navařeno a využívání služeb rozvozových firem máme z dob nucených homeofficů opravdu dost. V tělocvičně sokolovny je zřízená provizorní občerstvovna, tak neváháme.

Kdo bude cestou domů řídit je jasné...

Běh se zamilovanými gladiátory

Tak jasně, asi jsme zde nebyli úplně cílovka. Ale závodů stále není moc a my cítili chuť zase na chvíli opustit Prahu a proběhnout se mimo své obvyklé trasy. A proč si nedat víkend v Hradci Králové? Je to město stejně dobré jako kterékoliv jiné.

Valentýnský běh v Hradci Králové organizuje firma, která se jinak specializuje hlavně na terénní překážkové Gladiator Races, což na start přivedlo zajímavou směsku účastníků. Na startu stojí jak hradecké zamilované páry, tak osvalení borci v drsných tričkách.
K dispozici jsou trasy na pět či jedenáct kilometrů. Pochopitelně volíme jedenáctku. Delší bohužel nemají, ale kdyby měli, zvolil bych si ji. Takhle v zimě jsem naladěn spíš na dlouhé pomalé klusy než na rychlé krátké, ale co se dá dělat.
Závod se běží v lesoparku kousek za městem. Těmito místy jsme před lety běželi už Hradecký půlmaraton, takže máme celkem dobrou představu co nás čeká. Akorát že tehdy to bylo v létě, zatímco teď máme únor. Únor je sice teplejší než bývá zvykem a je zcela bez sněhu, nicméně zrovna na den závodu vyšlo dost chladné ráno a na startu máme těsně nad nulou. Ale nevadí, umíme běhat za každého počasí.

Start a cíl jsou v areálu kempu, nyní samozřejmě uzavřeného, ale aspoň poskytujícího rozumné zázemí. Trasu pak tvoří jeden velký okruh místními lesy, přičemž naprostou část tvoří asfaltová cyklostezka, jen asi půlkilometr je přírodní.
Vybíháme. Jelikož nemám žádnou konkrétní představu jak závod běžet, jdu do toho čistě pocitově. Nedívám se na hodinky a nasazuji tempo, které považuji za "závodní tempo pro jedenáctikilometrový rovinatý závod v zimě". První tři kilometry jsou v pohodě. Pak mě trochu vyvede z komfortu přírodní pasáž, která je navíc trochu do kopce, stejně jako další dva kilometry.

Ale když běžíte okruhový závod a část jeho trati je trochu do kopce, dá se čekat, že další úsek zase bude trochu z kopce. To platí i zde. Neflákám se, běžím co to dá, ale tempo nesleduji, moc mi o něj nejde. Poslední dva kilometry už trochu zoufale vyhlížím cíl, ale nezvolňuji. Výsledné tempo 4:48 není něco na co bych mohl být hrdý, ale celkem to odpovídá zimní objemové fázi roku.
V cíli si jdu obléknout bundu, kterou jsem před startem pověsil na plot, měním si čepici za suchou a jdu čekat na Angeliku.

Angelika finišující

Jelikož rychle prochládám, tak se v cíli moc nezdržujeme a přesouváme se do hotelu v centru města. Po zbytek dne máme ještě náročný program, který se skládá povětšinou z koukání na olympiádu a návštěvy restaurace. Inu, takový klasický valentinský víkend....

Tradiční novoroční Počernice znovuzrozené

Sláva Počernice jsou zpět. Tedy ne obec, ta je s námi stále, ale pravidelný novoroční běh, který si před rokem dal lockdownovou komatózní pauzu. Ta nás sice nezastavila a my si závod sami zaběhli i bez oficiální organizace, neboť zastávám názor, že je třeba chovat se rozumně a zodpovědně, avšak v rámci toho si od pandemie nechat negativně mluvit do života co nejméně, přesto nám to však bylo líto.

Letos je však zpět v plné parádě, dokonce nás překvapilo pár inovací. Nejprve nás zarazilo, že jsme start a cíl nenašli na obvyklém místě. Místo toho je tam nová autobusová zastávka. Ta se sice jmenuje sympaticky "Sportovní centrum Horní Počernice", avšak start závodu se zřejmě kvůli ní musel přesunout na druhou stranu od sokolovny. No nic, aspoň poznám novou ulici. Druhou inovací je, že se jaksi nepočítá s příchozími, je třeba elektronická registrace. Registrujeme se tedy z mobilu přímo na místě. Pokrok nezastavíš... Nejsme však jediní, které to zaskočilo a start tím nabírá asi patnáct minut zpoždění. Zajímavou kuriozitkou je, že dostáváme startovní čísla z Novoročního běhu 2020. Doba přeje chaosu.
Jinak je vše při starém. Takhle akce je o setkávání s místňáky, se kterými se obvykle jen pozdravíme kývnutím hlavy či mávnutím rukou, když se míjíme na běžeckých stezkách. Teď aspoň můžeme prohodit pár slov.
Běžíme pochopitelně stejnou distanci jako kdykoliv jindy, muži 6,5km ve dvou okruzích, ženy jednookruhovou polovinu. Drobnou změnou je, že přesunem startu a cíle o ulici vedle je finiš trochu do kopce.

Počasí se na Nový rok běžecky vyvedlo, na startu je nezvyklých 11 stupňů. Pro mě je dělícím momentem mezi teplem a zimou deset stupňů, takže zde mohu běžet bez bundy či mikiny a bez čepice.
Ale pojďme na start.
Vybíhám opatrně. O své formě si nedělám příliš velké iluze, takže v úvodním seběhu příliš nespěchám. Dobře znám nástrahy místní trati, kdo přepálí první okruh, pěkně si protrpí stoupání v tom druhém. Na tomto místě si obvykle rekapituluji právě skončený běžecký rok, a teď tomu není jinak. Jaký tedy byl ten s číslem 2021?

• Rok realizace odložených akci. Jedinými běžeckými zahraničními výjezdy byly Big Five Marathon v JAR a bulharská Sofie. Obojí byly akce plánované už na rok 2020. V případě Afriky se akce dvakrát odkládala, Bulharsko jsme si odložili sami ze zdravotních důvodů.
• Rok netrénování. Před dvěma lety jsem zde psal o revoluci v podobě angažování trenéra, před rokem jsem psal o tom, jak jsem trenéra opět zrušil. Rok 2021 byl čistě o běhání dle chuti. Do tempa se už nenutím když se mi nechce a nemám od sebe očekávání. Cílem je být trochu v kondici a být schopen zaběhnout celkem cokoliv, byť třeba ne rychle.
• Rok rekonvalescence. V první části roku se Angelika dostávala ze zdravotních potíží, proto jsme téměř nic nepodnikali. Druhá půlka roku byla o pomalém návratu do původních kolejí. Přesto nás doba naučila vyjet si za hranice i v případě, že se tam zrovna žádný závod nekoná. Běžecké boty však máme s sebou vždy, to zase jo.
• Rok neplánování. Obvykle jsem touto dobou už věděl minimálně o pěti místech, kam si daný rok pojedeme zazávodit. Teď se plánuje špatně. Neví se, zda se na dané místo bude možné legálně dostat a pokud ano, zda se tam ten závod bude konat. Plán je tedy zatím skromnější.
• Rok v číslech.

  rok	běhů	km	hodin	průměrná délka	min/km
  2010	138	1120	99	8.12	5.25
  2011	194	1948	179	10.04	5.31
  2012	235	2016	183	8.58	5.27
  2013	217	2169	200	10.00	5.31
  2014	212	2311	206	10.90	5.21
  2015	205	2256	202	11.01	5.22
  2016	205	2353	211	11.48	5.22
  2017	204	2457	220	12.05	5.23
  2018	214	2421	220	11.32	5.27
  2019	245	2991	285	12.21	5.43
  2020	214	2853	270	13.33	5.41
  2021	219	2620	248	11.96	5.40

• Rok v interpretovaných číslech. Co je z nich vidět? Běhal jsem častěji, ale kratší trasy. Souvisí to i s tím, že se nám letos povedlo ať už pracovně nebo dovolenkově strávit téměř dva měsíce ve Španělsku u moře, kde jsem sice běhal, ale právě jen ty kratší trasy. 
• Rok závodní. Pochopitelně slabý. Srandaběh v Zelenči, test na Afriku v podobě Žebrácké 25, pravidelné Běchovice, celkem kvalitní Sofie, a kategoriím se vymykající Afrika. Snad bude tento rok hojnější. 
• Rok plnění výzev. V abecedním vyškrtávání jsem zapsal pouze maratonské E za jihoafrické Entabeni a do seznamu odběhaných evropských zemí připsal Bulharsko. Nic moc.
  

Běžím a není to taková tragédie, jakou jsem čekal. Při stoupání terénním úsekem mě trochu zaskočí překážka v podobě houpačky zavěšené na větvi stromu pod kterým probíháme a málem do ní naběhnu, naštěstí stihnu uskočit. Oči už bez brýlí nejsou co bývaly. Jinak si ve stoupání prvního kola vedu celkem zdatně. Následná kilometrová rovinka směrem k náběhu do druhého kola mě taky nebrzdí, takže do druhé poloviny vbíhám s průběžným tempem 4:35, což je mnohem lepší než jsem očekával. Ale jak už to tak bývá, chléb se láme ve stoupání druhého kola. Tam mi opravdu na chvíli dojde dech a musím přepnout na chůzi, není to však na dlouho. Cílem probíhám v tempu 4:41, což je rozhodně nad plán.

A co běžeckého si přát do Nového roku? Krom vlastního zdraví jistě i zdraví globální, protože současný stav má do uspokojivého daleko. Řada dříve pořádaných akcí vůbec není naplánovaná, a když je, tak beztak není jisté, zda se uskuteční. V takovém organizačním klimatu se letenky nekupují s lehkou hlavou... tak ať je příští rok už veselejší!