Půlmaratonští kamzíci na Labských pískovcích

Tak jak prý že se nám dařilo na Labských pískovcích... inu, těžké to bylo. Ale začněme od začátku.
Koncem loňského roku jsem se po více než deseti letech věrnosti rozhodl změnit zaměstnavatele, což mě, ačkoliv šlo o mé vlastní rozhodnutí, hodilo do několikaměsíčního silného stresu. To se projevilo i v počtu účastí na závodech a naběhaných kilometrech. Za leden až březen jen dva závody, to je moje historické minimum. Ale upřímně řečeno, podílela se na tom i únava z náročné loňské sezóny.
Teď už jsem snad z nejhoršího venku a je čas začít se opět bavit poměřováním se s mnohem zdatnějšími.
Po loňském mrazivém teplickém půlmaratónu jsem si všiml, že stejný organizační tým pořádá v dubnu půlmaratón Labskými pískovci se startem a cílem v Tisé. Zajásal jsem. Podobný běh mi v termínovce na letošní rok ještě chyběl. Krásným originálním prostředím kde jsme ještě nebyli a mimo asfalt. Fakt, že sami organizátoři trať označují jako "kros" jsem nebral na vědomí.
Na místě jsem zjistil, že některé věci jsou jinak než jsem si myslel. Tak například v Praze už nemáme sníh. Tady leží na větší části trasy. V Praze máme celkem sucho. Tady kde není sníh, tam je bláto. A ostatní mají na nohách krosovou obuv, my silniční. Navíc organizátor dobrácky zahlásí, že jeden okruh nemá sedm kilometrů ale sedm a půl, takže nás nečeká půlmaratón ale 22,5km. A další překvapení čekala na trati.

Startujeme

Nejprve necháváme odstartovat běžce se psy, je zábava to pozorovat. Až potom my sóloběžci, startujeme ale ve skupinkách ve zhruba minutových intervalech. Vzhledem k charakteru trati to má smysl.
Po startu vybíháme z kempu a hned stoupáme kopcem do skal. Scenérie nemají chybu. Skalní stěny, úzké průrvy, příkré zledovatělé schody. Ty první jsou ještě celkem široké, a asi by se na nich dalo i předbíhat, ale nikdo to nedělá, všichni se raději přidržují zábradlí a disciplinovaně stoupají tempem nejpomalejšího.

Do skal

Do schodů

Následný úsek skalami je úžasný a zatím i běhatelný. Skalní vyhlídky, náročně seběhy a seskoky, opravdu zábavné. Po chvíli se dostáváme ke druhým skalním schodům, tentokrát jde o necelý metr úzkou štěrbinu mezi dvěma balvany. Teď to ještě vybíháme svižně, ale v dalších kolech se tu slušně seknu.

Na konci prvního okruhu

Následující kilometr a půl je sice převážně z kopce, ale přesto jde o jedno z nejtěžších míst na trati. Sbíháme lesní pěšinou, která je místy zcela přírodní, tedy plná bláta, místy dlážděná velkými kameny na kterých leží sníh, čili běh po nich by byl o život. Vyhodnocuji situaci a docházím k důležitému rozhodnutí: vypínám ipoda. Běžně při tréninku i při závodech poslouchám mix hudby a mluveného slova, ale v tomhle terénu potřebuji mít hlavu soustředěnou na každý krok, jinak nedokončím (dle výsledkové listiny nedokončilo 9 lidí ze 147).  Velice opatrně tedy sbíhám zledovatělým korytem, traverzuji po celé šířce jak na sjezdovce, občas si pomáhám přidržením se o stromek nebo jinou vhodnou bariéru. Boty do terénu by se opravdu hodily. Původní plán dokončit těžkou trať pod dvě hodiny měním na dokončit ve zdraví.
Po třech kilometrech se dostáváme na jediné civilizované místo na trati, probíháme kolem hotelu Ostrov a blízkého autokempu. Je to asi 200 metrů po asfaltu, ale z toho 100 do prudkého kopce a 100 z prudkého kopce. Vyčerpávající.

Angelika končí druhý okruh

Já vbíhám do třetího

Zde jsme v nejnižším bodě trati a začínáme stoupak jinou trasou zpět ke startu. Cesta je sice technicky snazší, zato mi to na ní ale podkluzuje a je to pořád do kopce, chvíli po trávě, chvíli lesní cestou, chvíli štěrkem, chvíli bahnem. Míjíme betonové sloupky značící státní hranici. Chvílemi se dá běžet, chvílemi se jde.
Přemýšlím, kdy jsem běžel náročněší trať. Lipno bylo taky extrém, ale větší část trati se dala běžet. Tady se chvilku běží, následuje veleopatrný sestup (nikoliv seběh) a pak střídání chůze a běhu v těžkém kopci. Trochu jako Velká kunratická, akorát že se sněhem a mnohem delší.

Pomalu končím svůj první okruh a jsem z toho tak rozdýchaný a vyčerpaný, že se mi do dalších dvou vlastně ani moc nechce. Poslední kilometr je o táhlém stoupání zasněženou rozbahněnou trávou. Odpočinu si na občerstvovačce. Sladký teplý čaj pomůže a vyrážím dál. Startovní pole už je přeci jen dost roztahané, takže mě na prvních schodech nikdo nebrzdí.
Šprajc nastává na druhých. Po úzkých schodech v protisměru sestupuje stařičká německá turistka a běžci dole čekají dobrou minutu nebo dvě než se průchod uvolní. Tohle na pražském půlmaratónu nezažijete. Nikdo to ale moc neřeší, tady se s osobními rekordy stejně nepočítá. Zbytek druhého okruhu se mi běží asi lépe než první, buď pomohla dávka cukru do krve, nebo přeci jen volnější trasa.
Druhé zdržení nastalo u občerstvovačky při začátku třetího okruhu. Chtěl jsem si dát čaj stejně jako v minulém kole, ale byl tak horký, že se nedal bezpečně pít. Dvě nebo tři minuty jsem strávil foukáním do čaje, abych do sebe aspoň něco dostal. Stejně jsem nakonec většinu vylil a běžel dál.
To ale nebyl všem zdržením konec. Tam, kde se ve druhém kole čekalo na německou stařenku jsme tentokrát čekali na německé pididítě, které se na namrzlých schodech bálo a viselo na zábradlí. Další minuta nebo dvě pryč, ale brali jsme to s humorem.

Já finišující

Angelika finišující

O něco víc mi vadilo, že s náběhem do třetího kola začalo sněžit, a to docela intenzivně. Naštěstí to netrvalo dlouho. Dost také utrpěla kvalita trati. V místech, kde v prvním kole byly jen trochu bahnité lesní cesty bylo ve třetím kole regulérní oraniště, které šlo v lepším případě oběhnout po kraji, v horším se muselo středem a co nejméně šlapat na zem. Stejně jsem po návratu domů musel vzít všechny boty na zahradě hadicí.
Na posledních kilometrech jsem se už jen snažil udržet se co nejvíc v jakémkoliv běhu, aby mi tempo nepadlo nad sedm minut na kilometr. I tak se jedná o můj druhý nejpomalejší půlmaratón vůbec, za výkon se ale nestydím. I tak jsem zhruba v polovině výsledkové listiny.
V cíli mě trochu zamrzela nemožnost čehokoliv se napít. Voda zřejmě došla. Naštěstí jsem měl vlastní zdroje. Hůř na tom byla Angelika. Na trati byla jen jedna občerstvovačka, kterou bylo možné využít dvakrát - při náběhu do druhého a do třetího kola, čili po sedmi a půl kilometrech. Když Angelika šla do třetího kola, občerstvovačka už byla prázdná, respektive bez tekutin. Běžet závěrečných patnáct kilometrů nasucho nebylo nic příjemného a na výkonu se to projevilo.
To je ale jediná výtka směrem akci, jinak šlo o pěkný zážitek, který rozhodně patří do kategorie těch drsnějších, které česká půlmaratónská scéna nabízí.

DETAILY BĚHU

Další běžecké jarní prázdniny, tentokrát z Říma do Ostie

Rok se s rokem sešel a my s dětmi opět vyrazili do středomoří za sluníčkem, poznáním a běháním. Po loňské pohodové Antálii jsme letos vybrali střední Itálii s tím, že si nejprve střihneme půlmaratón z Říma do přímořské Ostie a pak vyrazíme za památkami v okolí Říma a Neapole.

Hajlující naháč střeží výdej startovních čísel

Půlmaratón Řím-Ostia je slušná masovka. Organizátoři na stránkách oznamovali 13 tisíc registrovaných, do cíle jich nakonec dorazilo kolem 11 tisíc. I tak to byl jeden z běhů, kde jsem od startu do cíle běžel v podstatě v davu. Ne že bych to vyhledával, ale jednou za čas přijde i masovka k chuti.
Závod je také náročnější na logistiku. Start je na periferii Říma a cíl o dvacet kilometrů jihozápadně dál u moře, přičemž organizátoři nezajišťují dopravu běžců z cíle zpět na start. My jsme zvolili strategii ubytování v kempu poblíž cíle a byla to dobrá volba. Pravda, na startu bylo třeba být už kolem osmé ráno (náklaďáky se zavazadly odjížděly v 8:30), což znamenalo si opravdu přivstat, natlačit do sebe nějakou tu snídani a vyrazit na příměstský vlak.
Poblíž cíle asi nocovalo nebo parkovalo víc běžců, protože na nádraží jsme se startovními batohy rozhodně nebyli sami. Postupně přistupovali další a na přestupu na metro už z nás byl slušný dav. Metrem se naštěstí jelo jen dvě nebo tři stanice, protože plnějším metrem jsem asi ještě nejel. Tak už to bývá, když organizátor umístí start na místo, kam se jinak než metrem dá dostat jen těžko.

Cesta vlakem na start, stanice Kryštofa Kolumba

Brzo ráno nejsem nejživější

Prostory startu byly obrovské a davy běžců se tam snadno rozptýlily. My jsme se nejprve svlékli do běžeckého a pak šli předat batoh do správného náklaďáku. Můj měl číslo 5, takže jsem potíže nečekal. Bylo jich ovšem přes 30 a řazené od nejvyššího čísla, takže z odložení zavazadla byla slušná procházka. Všechno ale klaplo bez potíží.
Následovala nezbytná fronta na návštěvu toitoiky. Z této návštěvy i některých návštěv toalet v kempech jsem nabyl dojmu, že věci kolem záchodů Italům nějak nejdou. Pisoár zaházený odpadky a samotný záchod... byl jsem rád že jsem muž a nemusím si sedat. Angelika to prý také radši zvládla bez sedání.

Pak už nezbylo než jít do startovních koridorů. Každý jsme měli jiný, takže 15 minut před startem pusa na rozloučenou a přání hodně štěstí. Start je v několika vlnách po pěti minutách. Vtipné na tom je, že každá vlna má vlastní vodiče na různé časy, takže pokud jste na trati nějakého vodiče potkali, nebylo zcela jistě že je z vaší vlny a běží na váš čas. Trochu matoucí.
Úvodní dva kilometry vedou mezi vysokými kancelářskými budovami, načež se trať stočí na jihozápad a následuje asi devatenáct kilometrů po výpadovce z města stále rovně až téměř do cíle. Až asi 500 metrů před cílem je drobná smyčka s obrátkou do cílové rovinky.

Angelika na trati

I když je trať pořád rovně, není úplně snadná. Jsou na ní táhlé kopce, které berou dost sil. Já začínám velmi zvolna. V týdnu před startem jsem si naordinoval celkem dost odpočinku, hlavně kvůli pravému koleni, které mě občas zlobí. Teď se ale zdá že drží a nebolí a já se můžu soustředit na vlastní výkon. Zpočátku se neběží snadno. Je to opravdu loket na loket, uhýbat není kam. Hledám si své tempo, po pár kilometrech se mi stabilizuje někde kolem 5:05 na kilometr.

Já na trati

Pokud mi brzy ráno byla vyloženě zima a na startu chladno, netrvá dlouho a situace se obrací. Od pátého kilometru (čili asi deseti dopoledne) se do nás sluníčko začne pěkně opírat a i když je jen asi příjemných 15 stupňů, tělo na to z únorové Prahy momentálně není zvyklé. Navíc běžíme pořád rovně téměř na jih a já cítím, jak se mi celá levá strana obličeje a levá ruka začínají pěkně připékat.
Proto nepodceňuji občerstvovačky. Radši je skutečně projdu a hodím do sebe aspoň 4 kelímky než abych honil vteřiny a ošidil se.

Angelika po doběhu

Trať příjemně ubíhá. Zhruba na polovině si dělám interní inventuru a zjišťuji, že mi vlastně nic nechybí. Tělo drží, síly jsou, přehřátý nejsem, takže není důvod příliš se brzdit. Lehce přidávám a táhlé kopce se snažím ignorovat. Startovní pole už se přeci jen trochu protrhalo, takže se dá celkem bez potíží předbíhat. Kousek před koncem se mi tempo usadí na čistých pěti minutách na kilometr a pořád cítím lehké rezervy. Je ale jasné, že osobák z toho nebude a tak do toho nejdu až na krev. S výsledným časem 1:45:29 jsem zcela spokojen, před startem jsem s ním vůbec nepočítal.
Angelika se také nedala zahanbit a stáhla svůj čas pod dvě hodiny, čili jí z toho vyšel druhý nejlepší půlmaratón vůbec. Zdá se, že jarní běžecké prázdniny ve středomoří nám svědčí. Volným krokem vyrážíme ke dva kilometry vzdálenému kempu a doufáme, že děti se mezitím stihly probudit a nasnídat. Začíná poznávací část naší dovolené!



DETAILY BĚHU

Naše novoroční Počernice popáté, dnes trochu bilanční

Omluvte kvalitu, fotografce se třásla ruka

Postavit se prvního ledna ráno na start svižného těžkého běhu má plusy i mínusy. S vědomím ranního závodu se člověk během novoročních oslav přeci jen přiměřeně hlídá a úplně se nezruší, to patří mezi pozitiva. Ale pokud sebekontrola trochu selže, uděláte si z novoročního běhu o to náročnější zážitek, to bych řadil mezi negativa. 
A tak jsme se s Angelikou už popáté v řadě postavili na start Novoročního běhu Horními Počernicemi, ženy jedno kolo (3150 metrů), muži dvě kola (6300 metrů). Závod to není snadný, málo rovin, většinou poměrně prudce nahoru nebo dolu, včetně krátkého krosového úseku.
Letos jsem si běh sám trochu zkomplikoval. Nejen že jsem si před ním neodpočinul a startoval jsem na unavených nohou, ale večer vypitý litr vína se mi velmi rafinovaně mstil bolením hlavy a rozhoupaným žaludkem.
Přesto jsem se nešetřil. Start je z kopce, takže nahrává mé standardní taktice "přepálíme start a pak se trápíme" a já mám první kilometr za 4:17. Přesto první kolo zvládám docela dobře, běžím i nejtěžší úseky. Baví mě reakce okolí. Někteří bydlí na trase, takže nás mají pod okny každý rok, berou nás jako zajímavé zpestření kalného rána a fandí. Jiní nás potkávají na novoroční procházce a jsou dost překvapení.
V delším rovinatém úseku před cílem se snažím udržet tempo a protože se jinak nic moc neděje, rekapituluji si právě skončený rok.

Plány:

•  Na začátku roku jsem si stanovil cíl dát každý kalendářní měsíc alespoň jeden maratón nebo půlmaratón. To se podařilo, plán byl dokonce překročen (v srpnu byly půlmaratóny dva). Ideální scénář velel mít maratónů stejně jako půlmaratónů. To se nezdařilo, na to zatím fyzicky nemám, půlky zvítězily v poměru 9:4. 

Osobní rekordy:

• maratón: v Bad Füssingu se zadařilo prakticky mimoděk, bez velkého plánování nebo přípravy.
• půlmaratón: nepovedlo se. O útok jsem se pokusil v dubnu v Bratislavě, ale zvítězila počínající chřipka a únava z předešlých maratónů. Letní závody byly pro osobák nevhodné teplotně, podzimní pak profilově (horské běhy). Jako druhý pokus jsem si určil Hradec, ale tělo bylo proti. 
• desítka: to je tak trochu distance na okraji zájmu. Železňák-Cidliňák a Běchovice jsem letos dal coby mé pravidelné každoroční závody a celkem se mi tam dařilo, ale profilově to nejsou závody vhodné pro útok na osobák, jsou tam kopce. Ke konci roku mně absence pokusu zamrzela a zkusil jsem útok v Českém Brodě, ale počínající rýma mi to překazila.

 Překvapivá zjištění:

• Odpočinek je nutný. Dva maratóny v rozmezí 30 dnů znamenají, že ten druhý nemůžu běžet na výkon, ale jen na pohodu. Dva půlmaratóny v jednom týdnu znamenají totéž. V případě maratónu otestováno na páru Bad Füssing/Antálie, u půlmaratónu na dvojici Stromovka/Miřejovice.
• Nemládnu. Smutné, ale je to tak. Tak trochu souvisí s předchozím bodem. Po kombinaci tropických závodů ve Stromovce a Miřejovicích mě opět chytlo pravé koleno. Pokorně jsem přijal rady starších a zkušenějších a zařadil jsem do repertoáru rozcvičení před během (tady mám ještě mezery) a protažení svalstva po běhu (zde jsem důsledný). Ale stejně se hlavně učím s příležitostně bolavým kolenem žít.
• Nemoudřím. Stále dělám tytéž hloupé chyby, jako pokoušet se o výkon i když se na to necítím a něco na mně leze.

Zážitky:

• Antálie. Vždycky je zajímavé přesunout se mimo náš kulturní prostor a závodit jinde. Vidět na startu Turky zpívající hymnu v pozoru a s leskem v očích, běžet pod palmami a s pohledem na moře. 
• Menší přírodní a krosové akce jako je POŠUK nebo Jezerní běh. Chybí tomu servis na trati, profi značení i medaile na krk, ale tak nějak to nevadí. 
• Lipno. Ten moment, kdy si člověk opravdu fyzicky hrábne na dno, protože se v podstatě vůbec neběží po rovině a běhá se vertikálně po sjezdovkách.
• Marathon du Beaujolais. Běžecký úlet, který vás prostě strhne dobrou náladou, skvělou tratí a vínem na trati. Škoda, že podobnou akci někdo neorganizuje na jižní Moravě, jistě by to šlo.

Angelika finišuje

Druhé kolo už je znatelně těžší, ale tak je to tady vždy. Na nejtěžších místech na pár vteřin přecházím do chůze, ono se to ve výsledku vyplatí. Plíce nezvládají, schytávají protestní signály všech ostatních důležitých orgánů, unavených nohou, nejistého žaludku, bolavé hlavy. Ale já i všechny mé komponenty běžíme dál, jak na Nový rok tak po celý rok!
Cíl se blíží, ještě jedna zatáčka, následuje seběh do cíle, na posledních metrech mě předežene jeden borec co byl celou dobu za mnou, ale to je jedno, finiše mi nejdou, to vím už dávno. Jsem za cílovou čarou (vlastně nejsem, tu tu nemáme), lapám po dechu, Angelika mě fotí v nedůstojné pozici, ale jsem spokojený, první letošní závod je za mnou.
Jedeme domu probudit děti. Je čas plánovat letošní zážitky. Ať jsou alespoň stejně tak dobré jako ty loňské. To přeji všem!
DETAILY BĚHU