Naše novoroční Počernice popáté, dnes trochu bilanční

Omluvte kvalitu, fotografce se třásla ruka

Postavit se prvního ledna ráno na start svižného těžkého běhu má plusy i mínusy. S vědomím ranního závodu se člověk během novoročních oslav přeci jen přiměřeně hlídá a úplně se nezruší, to patří mezi pozitiva. Ale pokud sebekontrola trochu selže, uděláte si z novoročního běhu o to náročnější zážitek, to bych řadil mezi negativa. 
A tak jsme se s Angelikou už popáté v řadě postavili na start Novoročního běhu Horními Počernicemi, ženy jedno kolo (3150 metrů), muži dvě kola (6300 metrů). Závod to není snadný, málo rovin, většinou poměrně prudce nahoru nebo dolu, včetně krátkého krosového úseku.
Letos jsem si běh sám trochu zkomplikoval. Nejen že jsem si před ním neodpočinul a startoval jsem na unavených nohou, ale večer vypitý litr vína se mi velmi rafinovaně mstil bolením hlavy a rozhoupaným žaludkem.
Přesto jsem se nešetřil. Start je z kopce, takže nahrává mé standardní taktice "přepálíme start a pak se trápíme" a já mám první kilometr za 4:17. Přesto první kolo zvládám docela dobře, běžím i nejtěžší úseky. Baví mě reakce okolí. Někteří bydlí na trase, takže nás mají pod okny každý rok, berou nás jako zajímavé zpestření kalného rána a fandí. Jiní nás potkávají na novoroční procházce a jsou dost překvapení.
V delším rovinatém úseku před cílem se snažím udržet tempo a protože se jinak nic moc neděje, rekapituluji si právě skončený rok.

Plány:

•  Na začátku roku jsem si stanovil cíl dát každý kalendářní měsíc alespoň jeden maratón nebo půlmaratón. To se podařilo, plán byl dokonce překročen (v srpnu byly půlmaratóny dva). Ideální scénář velel mít maratónů stejně jako půlmaratónů. To se nezdařilo, na to zatím fyzicky nemám, půlky zvítězily v poměru 9:4. 

Osobní rekordy:

• maratón: v Bad Füssingu se zadařilo prakticky mimoděk, bez velkého plánování nebo přípravy.
• půlmaratón: nepovedlo se. O útok jsem se pokusil v dubnu v Bratislavě, ale zvítězila počínající chřipka a únava z předešlých maratónů. Letní závody byly pro osobák nevhodné teplotně, podzimní pak profilově (horské běhy). Jako druhý pokus jsem si určil Hradec, ale tělo bylo proti. 
• desítka: to je tak trochu distance na okraji zájmu. Železňák-Cidliňák a Běchovice jsem letos dal coby mé pravidelné každoroční závody a celkem se mi tam dařilo, ale profilově to nejsou závody vhodné pro útok na osobák, jsou tam kopce. Ke konci roku mně absence pokusu zamrzela a zkusil jsem útok v Českém Brodě, ale počínající rýma mi to překazila.

 Překvapivá zjištění:

• Odpočinek je nutný. Dva maratóny v rozmezí 30 dnů znamenají, že ten druhý nemůžu běžet na výkon, ale jen na pohodu. Dva půlmaratóny v jednom týdnu znamenají totéž. V případě maratónu otestováno na páru Bad Füssing/Antálie, u půlmaratónu na dvojici Stromovka/Miřejovice.
• Nemládnu. Smutné, ale je to tak. Tak trochu souvisí s předchozím bodem. Po kombinaci tropických závodů ve Stromovce a Miřejovicích mě opět chytlo pravé koleno. Pokorně jsem přijal rady starších a zkušenějších a zařadil jsem do repertoáru rozcvičení před během (tady mám ještě mezery) a protažení svalstva po běhu (zde jsem důsledný). Ale stejně se hlavně učím s příležitostně bolavým kolenem žít.
• Nemoudřím. Stále dělám tytéž hloupé chyby, jako pokoušet se o výkon i když se na to necítím a něco na mně leze.

Zážitky:

• Antálie. Vždycky je zajímavé přesunout se mimo náš kulturní prostor a závodit jinde. Vidět na startu Turky zpívající hymnu v pozoru a s leskem v očích, běžet pod palmami a s pohledem na moře. 
• Menší přírodní a krosové akce jako je POŠUK nebo Jezerní běh. Chybí tomu servis na trati, profi značení i medaile na krk, ale tak nějak to nevadí. 
• Lipno. Ten moment, kdy si člověk opravdu fyzicky hrábne na dno, protože se v podstatě vůbec neběží po rovině a běhá se vertikálně po sjezdovkách.
• Marathon du Beaujolais. Běžecký úlet, který vás prostě strhne dobrou náladou, skvělou tratí a vínem na trati. Škoda, že podobnou akci někdo neorganizuje na jižní Moravě, jistě by to šlo.

Angelika finišuje

Druhé kolo už je znatelně těžší, ale tak je to tady vždy. Na nejtěžších místech na pár vteřin přecházím do chůze, ono se to ve výsledku vyplatí. Plíce nezvládají, schytávají protestní signály všech ostatních důležitých orgánů, unavených nohou, nejistého žaludku, bolavé hlavy. Ale já i všechny mé komponenty běžíme dál, jak na Nový rok tak po celý rok!
Cíl se blíží, ještě jedna zatáčka, následuje seběh do cíle, na posledních metrech mě předežene jeden borec co byl celou dobu za mnou, ale to je jedno, finiše mi nejdou, to vím už dávno. Jsem za cílovou čarou (vlastně nejsem, tu tu nemáme), lapám po dechu, Angelika mě fotí v nedůstojné pozici, ale jsem spokojený, první letošní závod je za mnou.
Jedeme domu probudit děti. Je čas plánovat letošní zážitky. Ať jsou alespoň stejně tak dobré jako ty loňské. To přeji všem!
DETAILY BĚHU

Teplo v Teplicích? Kdepak, řádně promrzlý půlmaratón

Teplice se jmenují podle tepla a také tam mají termální lázně. Je tedy dost s podivem, že se vánoční edice místního půlmaratónu stala mým dosavadním druhým nejchladnějším závodem vůbec, trumfla ho jen loňská Sobótka.

Fakt zima

Volba našeho prosincového půlmaratonu nebyla úplně snadná. Původně jsme chtěli na indoor půlmaratón do Vídně, ten nám ale zrušili, letos se nekoná. Česká termínovka tehdy žádnou alternativu nenabízela, tak to jednu chvíli vypadalo, že si budeme muset zajet na předvánoční půlmaratón do Žiliny. Nakonec ale tepličtí organizátoři přišli s vánoční edicí letního závodu a tomu jsme dali před Žilinou přednost.
Nakonec jsem si startovní číslo vyzvedl jen já. Angelika vyhodnotila kombinaci počasí a svého aktuálního zdravotního stavu jako pro běh nevhodnou a výlet do Teplic změnila z běžeckého na procházkově-poznávací. Já tolik rozumu nemám, takže jsem se postavil na start byť mi ještě na průduškách doznívá rýma předchozího týdne, na kterou jsem si zadělal v Českém Brodě.
V teplické Zámecké zahradě jsme byli dobře hodinu před startem, takže jsem v běžeckém oblečení v mínus pěti stupních stihl slušně vymrznout. O nějakém zázemí kde by se dalo zahřát nemůže být řeč, v parku nic takového není. Na start jsem se tedy chystal zcela zatuhlý. Navíc jsem najednou s překvapením zjistil, že jsem na startovní čáře v první řadě. To se mi běžně opravdu nestává.

Na startu v první řadě

Je odstartováno. Od prvních metrů parkem je jasné, že to nebude snadný závod. Tělo je ztuhlé, mám na sobě i bundu, čili jsem těžký a mrazivý vzduch ztěžuje dýchání. Ale první kilometry si držím plánované tempo kolem 5:30. To se začíná horšit od začátku šestého kilometru. Nejdřív si musím odskočit, což mne asi o minutu zdrží (s rukavicemi a kalhotami na zavazovací šňůrku nejde o snadnou operaci), vzápětí první ze dvou občerstvovaček (teplý sladký čaj, vzhledem k podmínkám chvála pořadatelům, dal jsem si tři kelímky) a pak se rovina změnila v prudké stoupání na hrad Doubravka. Zatímco dosud jsem víceméně bez potíží běžel, dlouhé prudké stoupání jsem na mrazu nedokázal udýchat, rezignovaně si pomáhám chůzí. Odkládám rukavice do kapsy, už jsem prohřátý.
Trať je velice těžká, ale také pestrá, členitá a ani chvíli nenudí, takové mám rád. Minimum na silnici, většinou to jsou chodníky, lesní cesty, louky, pole. Podchody pod silnicemi, můstky přes potoky, někdy i schody. Prostě zábava, pravý městský kros. Ale těžká. Už na sedmém kilometru u zříceniny hradu Doubravka mám průměrné tempo přes šest minut na kilometr. Od hradu pochopitelně následuje seběh, ale po úzké lesní pěšině kde bych byl hodně opatrný i v létě, natož na silně namrzlém svahu.

Kdesi na trati

Ale seběh mi celkově pomáhá, zase se rozdýchávám a dostávám se do tempa. Probíhám teplickou periferií a po chvíli začíná druhé z dlouhých stoupání. Tou dobou už jsem vyloženě osamělý běžec, nevidím nikoho před sebou ani za sebou. Znamená to, že musím věnovat pozornost fáborkovému značení trati a být pořád ve střehu. Ve stoupání se opět trápím, nejsem schopný udržet se v běhu a prokládám běh půlminutovými chodeckými úseky. Tak se pomalu dostávám přes louky a pole k druhé a poslední občerstvovačce, kde si dávám další tři kelímky čaje, tentokrát neslazeného, ale naštěstí teplého. Dál stoupám nad Teplice až na patnáctý kilometr, kde přebíhám travnatou ranvej místního letiště, vybíhám na meteorologický pahorek s větrným rukávem a odtud už začíná dlouhý seběh zpět k cíli.
Seběh je příjemný, jde o široké komfortní lesní cesty po kterých se běží dobře. Ty mě zavádějí do vilové čtvrti, skrz kterou probíhám zpět do Zámecké zahrady. Zde zbývá nakroužit poslední dva kilometry. Přesto se mi tu povede špatně odbočit a musím se asi sto metrů vracet.
Cíl už nutně potřebuji. Plíce protestují proti přívalu studeného vzduchu, obličej mám nepříjemně omrzlý a jsem znatelně dehydrovaný.


Je to tu. Čas 2:08 je něco čím se nemůžu nikde chlubit, ale šlo o mojí první zimní krosovou zkušenost, navíc nikoliv v ideálním zdravotním stavu.
V cíli čeká Angelika s dětmi, spokojeně naobědvaní a v dobré náladě. Dobíhám celkem vyřízený, ale ne tak unavený jak bych měl být. Studený vzduch mi zkrátka neumožnil běžet rychle a vydat ze sebe všechno. Limitem dnes byly plíce.
Přesto teplický půlmaratón hodnotím pozitivně. Nabízí těžkou ale krásnou trať, kterou bych si klidně vyzkoušel i v létě.

DETAILY BĚHU

Českobrodská vánoční desítka aneb Jak si zajistit vánoční rýmičku

Na Českobrodskou vánoční desítku jsem zavítal po třech letech. Startoval jsem tu v roce 2010 jako v podstatě ještě běžecký začátečník, pak i o rok později, načež jsem dva ročníky vynechal. Roku 2012 jsem se v prosinci vyčerpal koloběhem Říp-Praha, loni jsme si pak v tomto termínu dali půlmaratón v Itálii.

Chcete-li si na desítce zaběhnout dobrý čas, Českobrodská vánoční je vhodný závod. Rovinatá trať s minimálním vlněním, jedna otočka na půlce a stejnou trasou zpět. Navíc je z východu i západu stíněná okolními kopci, takže běžce na trati nezlobí vítr, a to ani letos, kdy jinde foukalo opravdu fest.

Máš dobrý zrak? Pak nás tam vzadu najdeš.

Já jsem si letos celkem věřil na slušný čas. Sice jsem nijak zvlášť netrénoval, ale když už jsem si někdy tempový běh dal, cítil jsem se na něm dobře a časy to potvrzovaly.
Finální rozhodnutí zajet se proběhnout k Českému Brodu padlo v sobotu. V neděli ráno mě znejistěl překvapivý pocit přicházející rýmy. A zde se opět projevilo mé nerozumné já. Myslíte, že jsem se poučil z Bratislavy, po které jsem ostrý běh v podobném stavu odmarodil? Kdepak! Smysl by dávalo tento nepovinný výlet odpískat a vybrat si z bohaté nabídky nějakou jinou desítku až budu fit. Ale to já ne. Plán se musí plnit. A tak jsme děti nechali doma vyspávat a vyjeli jsme.

V závěsu za dvěma Vinohradskými šlapkami

Na místě nás přivítal studený vítr, start a cíl je jediné nechráněné místo trati. Radši jsme tedy zalezli do klubovny kde byly registrace a šatna a pozorovali předstartovní šrumec.
V davu ostatních běžců už na startu bylo mnohem příjemněji. Výstřel přišel celkem bez varování a vyrazili jsme na trať. Že to dnes nebude žádná sláva mi bylo jasné prakticky od začátku. Původní plán zkusit držet tempo 4:30 jsem nebyl schopen plnit už po kilometru. Tělo zkrátka nebylo v takové pohodě jako mělo být. Na první polovině mi s přibývajícími kilometry zvolna klesalo tempo.

Úsměvu nevěřte, je to trápení

Po obrátce se to o něco lepší. Buď je druhá půlka o něco víc z kopce nebo jsem se už protrápil k tempu, které jsem schopen udržet, což je nějakých 4:45. Žádný zázrak na desítce. Přitom podmínky jsou ideální. Kolem pěti stupňů a víceméně sucho. Při předchozích účastech to bylo složitější. 2010 na sněhu, 2011 místy na ledu.
Dál asi není co psát, se zaťatými zuby dokončuji v čase něco přes 47 minut, což sice není žádná tragédie, ovšem snil jsem o lepším. Jdu na sebe hodit bundu a číhat na Angeliku abych jí nafotil finiš.

Angelika také nebyla úplně v pohodě a čas lehce přes hodinu je toho důkazem. Dáváme si kelímek sladkého čaje a vyrážíme k domovu.
Jak se dalo čekat, pokus o ostrou desítku mi rýmu pěkně rozjel, nezbývá než doufat, že se nepřeklopí do chřipky. Budiž to ponaučením pro mně i všechny ostatní: když se necítíme, nechodíme běhat, aspoň tedy závody ne.

Šťastné a veselé běžecké Vánoce!

DETAILY BĚHU