Posedmé na hornopočernickém novoročním aneb Co stihnout než umřu

Ne že by mě v mých osmatřiceti přepadaly chmury a měl jsem pocit že mi nezbývá mnoho času. To jen že je ten Nový rok, kdy si lidé dávají nejrůznější předsevzetí na která vzápětí spokojeně zapomínají. Já to mám jinak. Na novoročním běhu Horními Počernicemi zpravidla bilancuji jak se mi vedlo v předchozím běžeckém roce a co dál.
Letošní novoroční Počernice jsou výrazně mrazivější než loňské, na které jsme dorazili takřka přímo z letiště po návratu z ještě novoročnějšího Curychu. Letos jsme pěkně vyspaní a odpočatí, silvestrovské Riegerovy sady na nás výraznější stopu nezanechaly.
Teploměr v autě cestou na start ukazuje mínus pět a na této hodnotě trvá i cestou zpět, takže to tak asi opravdu bylo. Na startu jsme se potkali s kamarády Honzou a Martinou, kteří si přijeli proběhnout Počernice až z dalekých Čakovic, takže čekání na start proběhlo v družném rozhovoru. Na startu letos bylo opticky méně lidí než loni, kdy se sem nahrnula řada náplav zlákaných reklamní kampaní v rámci akce "Praha - Evropské hlavní město sportu 2016". Některé výdobytky však zůstaly, takže i letos je čas měřený čipově a navíc sympatická textilní retročísla nahradily moderní jednorázovky.
Sportovec Honza mě upozorňuje, že je krátce po nemoci a navíc že loni vlastně skoro vůbec neběhal, ale to on říká pořád.
Vybíháme. Na Honzově defétistickém přístupu asi přeci jen něco bude, protože zatímco dřív mi utíkal už v úvodním seběhu, teď běžíme úvodních pár set metrů bok po boku. Po chvíli mi dokonce oznamuje že mě nestíhá a odpojuje se. Ne že by se mě běželo nějak komfortně, tahle trasa je záludná v tom, že člověk na úvodním seběhovém půlkilometru nasadí tempo, které pak neudrží na krátkých rovinách a ve stoupání. Takže se, stejně jako každý první leden, potýkám s přepáleným úvodem a k tomu si bilancuji.
Jaký že byl ten běžecký rok 2016?
Ve znamení stagnace - Loni jsem si nezlepšil osobák na žádné z tradičních distancí. Na desítce to vlastni ani nešlo, běžel jsem jen dvě. Ani Železňák-Cidliňák, ani Běchovice k tomu nejsou ideální tratí, a to ani kdybych měl formu. S půlmaratóny se to má podobně. V dobrý čas jsem doufal na Lago Maggiore, ale tam jsem vinou spiknutí běžeckých božstev dorazil vystresovaný, nevyspaný a dehydrovaný. Prostě to nešlo. Noční a přitom terénní novoroční Curych bez čelovky byl také nevhodný, půlmaratón Praha-Brandýs byl v horku a kopečkách, Terschelling byl z kategorie kochacích a Žilina byla na mraze. Takže pro úspěch je třeba i lépe plánovat. A maratóny? Paříž i Drážďany byly po nemoci. Prostě smůla.
Rýmičkovatý - Souvisí s vše uvedeným. Horní cesty dýchací jsou moje slabina. Bouřlivě reagují na jakýkoliv pokus o intervalový trénink v chladnějším počasí. To že trávím pracovní dobu v extrémně suchém vzduchu datových center tomu také neprospívá.
Cestovatelský - Šest výjezdů za hranice, byť nikterak dramaticky daleko. To mě baví a v tomto trendu hodlám pokračovat. Někdo výplatu prokouří, někdo si kupuje značkové oblečení nebo cpe peníze do aut. Já je ochotně běžecky procestuji. No a co?
A statisticky? Coby ajťák běžecká data pečlivě zpracovávám, takže mohu snadno srovnávat:

• počet běhů: 2014: 212, 2015: 205, 2016: 205
• kilometráž: 2014: 2311 km, 2015: 2256 km, 2016: 2354 km. Rekordní rok
• průměrná délka běhu: 2014: 10,9 km, 2015: 11,01 km, 2016: 11,48. Stále stoupá 
• průměrné tempo: 2014: 5,21 min/km, 2015: 5,22 min/km, 2016: 5,22 min/km. Nemění se, navzdory mému závazku zpomalit v tréninku. Asi chybí vůle odpojit srdce a zapojit hlavu.
• počet závodů: 2014: 21, 2015: 15, 2016: 14. Klesající tendence. Holt je třeba dělat i jiné věci.

Mé drobné běžecké úchylky: Ta snadnější písmena půlmaratónské abecedy snad dokončím letos, zbytek pak bude taková chuťovka do dalších let. S maratóny to bude složitější, při tempu dva maratóny ročně to bude na dlouhé lokty. Navíc jsem si naložil další výzvu: než umřu, chtěl bych dát alespoň jeden půlmaratón nebo maratón v každé z evropských zemí. A aby to nebylo tak jednoduché rád bych to bral přibližně abecedně. Čili každý rok alespoň nejnižší neodběhané písmeno. Prostým pohledem na seznam evropských zemí je jasné, že letos budu muset do Albánie. Tak jo.

Ale zpět na trať novoročních Počernic. Běžím co to dá, Honza kdesi za mnou a já opět po dlouhé době zažívám ten velmi zvláštní pocit že nesmím zvolnit, protože mám za sebou soupeře na kterém záleží. Připadám si pronásledovaný a to je mnohem větší motivace než když si běžíte jen tak. V úvodu druhého kola si dovolím pohled za sebe a vidím ho tak o padesát metrů za sebou. To mě neuklidňuje, jsem snadná kořist. Snažím se nezvolnit, jen v nejtěžším stoupání si dovolím pár chodeckých kroků. Však Honza jistě taky. Pak už zbývají poslední dva kilometry, vymáčknu ze sebe co se dá a cíl je tu.

Já finišující a Honza vzápětí za mnou. Foto Angelika.

Nakonec si Honzu vezu na zádech celý závod a on finišuje pár vteřin za mnou. Prý na mě letos neměl, ale já si stejně myslím, že mi jenom chtěl udělat radost. Ať už je to jakkoliv, hned na prvním závodě letošní sezóny jsem si udělal osobáček, letošní čas je jasně nejlepší z dosavadních sedmi účastí. A to na začátek roku vůbec není k zahození.

DETAILY BĚHU

Krátký, ale o to rychlejší běžecký Silvestr v Riegerových sadech

Před rokem touto dobou, tj. asi dvě odpoledne, jsme jeli tramvají z curyšského letiště do centra a chystali se na novoroční půlmaratón. Letos tak akční nejsme. Na Silvestra zůstáváme v Praze a já se od kolegy Jardy konečně nechal přemluvit k účasti na velmi tradičním Silvestrovském běhu Jardy Štercla v Riegerových sadech.

Angelika klečí u nohou Miroslava Tyrše.

Jde o běh malý jak distancí tak počtem účastníků. Ženy běží jeden velký okruh, což je 1,3km. Muži jeden malý a dva velké, což dělá 3,4km. Angelika sice brblá že na kilometr nemá ani smysl převlékat se do běžeckého, ale přesto jedeme, plán je plán. Je pravda, že toto není naše silná disciplína. Vytrvalostně jsme na tom dobře, ale tady je to o tempu a navíc v zimě, což není dobrá kombinace.
Registrace je v monumentální vinohradské sokolovně, na kterou máme oba tělocvičné vzpomínky z dětství. Dnes jsme tu ale dobrovolně a dokonce mezi prvními, díky čemuž dostávám krásnou startovní jedničku.
Jdeme si rozehřát tělo jedním velkým kolečkem, což nám současně poslouží k okouknutí trati. Trať je pěkná, členitá, žádné dlouhé roviny, plno zatáček a hlavně kopečků. Koho napadlo dělat v parku kopce? Hlavně ten poslední od Italské ulice zpět k sokolovně stojí za to. Pak ještě trochu poklábosíme a Angelika jde na start.

Start dětí a žen

Angelika finišující

Angelika zaběhla dobře, na vítězství to sice nebylo, ale i tak na kopcovité trati předvedla nadprůměrné tempo. Pak se odměnila horkým čajem a šli jsme sledovat start veteránů kde se účastnil Jarda.
Půl hodiny po veteránech přichází start nás, mlaďochů (všímám si, jak přibývá závodů kde už do mlaďochů nepatřím, takže tady rozhodně palec nahoru).

Startujeme

Při čekání na start jsem pěkně prochladl. Vyrážím velmi svižně, sice až ze zadních pozic, ale rychle se posouvám o pár míst dopředu. Trasu úvodního malého okruhu neznám, ale celkem mě nepřekvapuje, že je to do kopce a vzápětí z kopce. Po chvíli opět probíháme místem startu.

Do druhého kola

V druhém kole začínám mít potíže s udržením nasazeného tempa. Na rovině by to asi nebyl problém, ale roviny tu nejsou. Jasně cítím, že plíce nejsou na tyto přívaly studeného vzduchu zvyklé. Navíc nebylo chytré startovat bez rukavic, je několik stupňů pod nulou a ruce jsou ztuhlé a bolí. Kontrolní pohled na hodinky navíc odhaluje fakt, že nejsou zapnuté a tudíž si běh netrackuji. Nejspíš jsem je na startu ztuhlými prsty nezvládl zapnout. Napravuji to, ale vyloženě mi to kazí náladu a vyvádí mě to z tempa. 

Navíc je přede mnou nepříjemné, táhlé stoupání k sokolovně, trochu zvolňuji tempo, ale docela slušně kopec vybíhám.

V kopci k sokolovně

Ve třetím kole se vyloženě trápím. Plíce jsou zahlcené ledovým vzduchem a nefungují jak by měly. Snažím se držet v aspoň trochu svižném běhu, ale moc mi to nejde. Při druhém výběhu kopce těsně před cílem dokonce na chvíli přecházím do chůze. Sice jen na chvíli, ale stejně je to ostuda. Ale aspoň jsem tím ušetřil trochu sil, které se pak hodí v cílové rovince, takže jsem schopen zafinišovat.

Bez většího otálení mířím do celkem vyhřáté sokolovny a srovnávám se horkým sladkým čajem. Díky pozdě zapnutým hodinkám ani nevím jak jsem vlastně zaběhl. Těžkou hlavu mi to ale nedělá, tahle akce byla vyloženě společenského rázu. Nečekáme ani na tombolu ani na vyhlašování, loučíme se a vydáváme se k autu. U něj zjišťuji, že mám na sobě stále startovní číslo, které je na akcích tohoto typu slušné vrátit, takže si ještě vyšlápnu zpět do sokolovny, ať může být i příští rok někdo jednička.
Teď honem zpět domů pořádně se něčím prohřát, zítra nás čeká další slavná akce, domácí Novoroční běh Horními Počernicemi.

DETAILY BĚHU

Pro půlmaratónské Ž do mrazivé Žiliny

Dalo by se to nazvat i "Jak se vyhnout předvánočnímu úklidu?" Vyvezte ženu na půlmaratón daleko od domova.

Páteční prohlídka trati, zatím bez ledu

Žilina byla už dřív jasná volba. Ž je jedno z dosud neodběhnutých půlmaratónských písmen a v Čechách je jejich nabídka poměrně chudá. Železniční spojení s Žilinou je navíc velmi komfortní. Loni jsem tento výlet ještě odpískal pro náš celkově dost neuspokojivý zdravotní stav, ale letos nám už nic, krom mé lehké rýmičky, nebránilo vyrazit.
Ve čtvrtek po práci jsme v Praze sedli na žlutý vlak, pátek jsme v mrazivé Žilině strávili vyzvednutím startovních čísel a nasáváním vánoční atmosféry na večerních trzích. Nabídka jídel ve stáncích nebyla úplně v souladu s radami odborníků ohledně předzávodní večeře, zejména masa a alkoholu bylo víc než se uvádí, ale na tato doporučení už jsem dávno rezignoval.
V závodní sobotu ráno nám teploměr ukázal ne zcela optimistických -6°C, ale než jsme se dostali pomocí místní MHD na start, bylo to už o něco lepších -3. To z tohoto závodu dělá můj třetí (Angeliky druhý) nejmrazivější půlmaratón. Dosud vede polská Sobótka a vánoční Teplice.

Nahřívání kloubů před startem

Celá trasa závodu vede kolem Vodného diela Žilina, což je přehrada na Váhu. Maratónci si dají pět zhruba osmikilometrových koleček, půlmaratónci dva a půl. Tu polovinu tvoří dva a půl kilometru tam a zpět mimo hlavní trasu, ovšem také podél vody. Celá trasa je naprosto rovinatá, jen s výjimkou prostoru startu a cíle, kde se musí vyběhnout od hlavní silnice nahoru na přehradu.
Zázemí závodu je velmi příjemné, šatny a úschovu tvoří vytápěné velkokapacitní stany, dále je pak možné zahřát se punčem v přilehlé restauraci. Punč sice nebyl v ceně závodu, což je ale snadno omluvitelné faktem, že závod byl zdarma, jde o akci pořádanou městem a startovné se zde neplatí.
Deset minut před startem opouštíme vyhřáté prostory a jdeme mrznout do startovního koridoru. Pohled na spolustartující potvrzuje mou domněnku, že zde startují především skalní běžci, málokdo z nich vypadá že si to jde jen tak zkusit. Účast na závodech tohoto typu pro mě většinou znamená výsledek ve druhé polovině startovního pole a zde to dopadne zrovna tak. Čekání na start si krátím pozorováním již bojujících maratónců, kteří startovali dvě hodiny před námi a teď vbíhají do některého ze svých pěti kol.

Do závodu vybíhám aniž bych plánoval útok na osobák. Při teplotách pod nulou to na dlouhých tratích nemá smysl zkoušet, navíc nejsem 100% zdravý. Co se oblečení týká, původní plán jsou dvě trička s krátkým rukávem a na nich běžecká mikina. Při pohledu na starší fotky zjišťuji, že mám na sobě tu samou mikinu a kalhoty, ve kterých jsem běžel například Českobrodskou vánoční desítku 2011. Budiž to důkazem, že investuji raději do zážitků než do vybavení. Na poslední chvíli se rozhoduji dovybavit se o lehkou bundu.
Startujeme. Prvních sto metrů je o výběhu do kopce na hráz přehrady, pak už je to stále rovina. Jižní strana přehrady je celý závod ve stínu a je pokryta téměř celá souvislými ledovými plotnami, lehce oštěrkovanými. Běžet se na tom dá docela dobře, jen občas odrazová noha lehce podklouzne. Na začátku držím opatrné tempo kolem 5:10, po několika kilometrech se ale rozehřeji a lehce přidávám. Pořád běžíme podél vody, po které plují ledové škraloupy a kry. Nedaleko vidíme zasněžené kopce Malé Fatry. Na čtvrtém kilometru nás čeká most přes Váh na druhou stranu nádrže, před ním je však první občerstvovačka. Zde se ukazuje, že žilinčania jsou lidé milí, avšak svérázní. Na celé trati není ani kapka vody. První občerstvovačku tvoří jeden stolek s několika kelímky, vybrat si mohu mezi ionťákem a pivem. Volím ionťák, raději hned několik kelímků. Přebíhám legračně se houpající ocelovo-asfaltovou lávku na druhý břeh a pouštím se do onoho pět kilometrů dlouhého půlkola, tj. dva a půl kilometru směrem na východ podél Váhu, obrátka a to samé zpět. Severní břeh Váhu je na sluníčku a tedy sušší, s hladkým asfaltem a jen ojedinělými zmrzlými loužemi, kterým se dá dobře vyhnout. Zhruba kilometr před obrátkou míjím protiběžící čelo závodu, zhruba kilometr po mé obrátce pak chvost závodu, na kterém se momentálně nachází Angelika. Ta když mě vidí tak zastavuje a fotí mě. Svým způsobem jsem za to rád, ale takhle dobrý čas opravdu nezaběhne. Ke cti ji slouží, že následně celu řadu běžců předběhla.
Běžím tedy po severní straně přehrady směrem zpět k náběhu do druhého kola a vyhlížím další občerstvovačku. Někde tady přeci musí být. Jak kilometry přibývají, smiřuji se s tím, že asi nejbližší pití bude až v náběhu do druhého kola, tedy na začátku čtrnáctého kilometru. To znamená devět půlmaratónských kilometrů bez pití. To je přinejmenším nezvyklé.

Je to tu. Sbíhám z hráze dolů na silnici, přebíhám po mostě přes Váh, opět vybíhám nahorů na hráz do druhého kola. Tam je vytoužený stánek s občerstvením. Opět však bez vody, v nabídce je čaj, ionťák a pivo. Piji čaj tak rychle, jak ho stíhají z barelu točit. Je to sedm kelímků, počítám si to. Vyrážím dál.
V druhém kole začínám cítit počínající dehydrataci, běží se hůř a z nezvyklé skladby tekutin mě píchá a tlačí kolem žaludku. Psychicky mi pomáhá, že druhé kolo měří osm kilometrů, to je moje tréninková distance a umím s ní mentálně pracovat. Opět je tu stánek s pivem a ionťákem před lávkou přes Váh. Ne že bych měl chuť, ale opět si dávám několik kelímků. Znovu přebíhám Váh, na druhé straně tentokrát neběžím na východ k obrátce, ale na západ přímo k cíli. K přehradě je to ještě tři kilometry, ale přesto je prakticky na dohled. Trochu navyšuji tempo, krizi jsem ze sebe nějak oklepal a teď se mi běží docela dobře. Předbíhám trápící se maratónce a povzbuzuji je.
Je tu poslední kilometr, sbíhám z hráze na silnici a na most přes Váh. Nikdo mi nevěnuje pozornost, všichni diváci koukají do řeky, kde se pár bláznů účastní zimního plavání. Původně mělo být nahoře na přehradě, ale tam je moc ledu, tak museli pod přehradu do rychlejší řeky.

Angelika panoramaticky finišuje

Probíhám cílem, prakticky nezastavuji a klušu do zázemí převléknout se. Výsledný čas je celkem dle očekávání, ani osobák, ani tragédie, spíš lepší než horší. Převlékám se do suchých svršků a jdu zpět na mráz čekat na Angeliku. Naštěstí svítí sluníčko, takže se čekání dá vydržet.

Pozávodní zelňačka zdarma. Někdo jako dáma, někdo jako chlap.

Na závěr se odměňujeme kapustnicou zdarma a pak už míříme za zastávku místní MHD, odkud nás autobus zaveze zpět do penziónu. Mise splněna, půlmaratónské Ž mám v kapse a jedno je jisté - na příštím půlmaratónu nám bude tepleji.

DETAILY BĚHU